Jeden Boubín musí stačit
Jeden Boubín musí stačit | |
---|---|
Author | Jan Schinko |
Date | 2007-08-31 |
Source | Mladá fronta Dnes |
Genre | tisk |
Respondent |
Na problém Šumavy shrnutý do otázky, co s ní dál, je možné se podívat z hlediska dejme tomu 1000 let. Na Šumavě se vždy dřevo těžilo a vždy se sázelo nové. Mimo jiné také proto, že dřevařství bylo jedinou obživou. I sklářství bylo vázáno na dřevo. Těžilo se a les se zase cíleně obnovoval. Až v roce 1858 se založil na Boubíně les, do kterého se nezasahovalo, jinými slovy vznikla bezzásahová zóna. Záměr byl zachovat budoucím generacím starý hercynský les, ilustrovat přirozený vývoj lesa a možnost les v dalších letech studovat.
Do roku 1858 a po tomto roce, až do roku 1950, byla Šumava v pořádku. Botanicky, zoologicky, ornitologicky i lidsky. Vodohospodářsky, lesnicky i dřevařsky. Nebyly zóny, všude se smělo (Kateřina Neumannová by mohla lyžovat všude) a například polomy se co nejrychleji zpracovaly. Šumava začala být špatná, až když se dostala do správy, výstižnější by bylo do rukou, útvarů pohraniční stráže, státních statků a boletického vojenského újezdu.
Člověk, který vidí Šumavu každý den na obzoru nebo ji i slušně zná, dojde k závěru, že bezzásahové zóny, v nichž se nechá dřevo ležet, je něco jako Boubín. Položí si otázku, zda potřebujeme tolik Boubínů. Jeden Boubín přece stačí. Od roku 1858 stačil. Ještě máme bezzásahové lesy Žofín a Hojnou Vodu.
Jan Schinko, České Budějovice