Do posledního stromu

Do posledního stromu
Author	Martin Kontra
Date	1996
Source	Respekt
Genre	tisk
Respondent

Kůrovec a ochranáři likvidují šumavské lesy

Milovníci podzimní přírody si budou letos muset odpustit výlety do okolí šumavské Modravy. Jednu z nejoblíbenějších tras v srdci Šumavského národního parku totiž brázdí místo výletníků jedna nákladní tatrovka za druhou. V lesích řvou dřevorubecké pily, podél cest stojí obrovské traktory, vrtulník stahuje poražené stromy k cestám. „Těžařská lobby si vymyslela, že lesy jsou napadeny kůrovcem, a nemilosrdně decimuje národní park. Na vlastní oči jsem se přesvědčil, že tam žádný kůrovec není,“ komentoval nedávno situaci známý publicista Vladimír Just. „Půl Šumavy je ohroženo kůrovcem. Jde o to, že ekologičtí fundamentalisté, kteří vedli národní park po revoluci, mu nechali volný průběh,“ tvrdí naopak bývalý český premiér Petr Pithart. „Výsledkem je napadení obrovských pásů lesa od Modravy až k Antýglu, od Kvildy až do Strážného.“ dodává.

Ekologický sen

O co vlastně v nejrozlehlejším pohoří České republiky jde? Šumava se na počátku devadesátých let stala pokusným místem pro uskutečnění odvěkého ekologického snu: nechat přírodě volné ruce a nijak proti ní nezasahovat. Radikální ekologové ve vedení národního parku tehdy rozdělili chráněné oblasti na dvě zóny. V územích s „měkčím“ režimem se turisté smějí pohybovat pouze na vyznačených cestách, mohou se tu v omezeném množství kácet stromy. Do tzv. první, klidové zóny je vstup úplně zakázán. Ochranáři se inspirovali v Německu: správa národního parku na bavorské straně Šumavy vyloučila na několika stovkách hektarů jakýkoli lidský zásah včetně boje s přirozeným nepřítelem stromů, kůrovcem. Brouci opravdu většinu porostu zlikvidovali, silným jedincům se ale podařilo přežít. Z nich vznikl nový les a Němci se dnes mohou chlubit „geneticky zdravým územím“.

Klidová zóna na české straně ale byla nepoměrně větší. Zabírala sto padesát kilometrů čtverečních, skoro pětinu parku. Na této ploše byl průběžný boj proti kůrovcům rovněž zastaven. „Žádného škůdce se nelze definitivně zbavit. Tak proč se do toho plést? Příroda si přece poradí sama.“ vysvětluje záměr zakladatelů parku tehdejší náměstek ředitele František Krejčí. V případě Šumavy si ale příroda nepomohla. V klidové zóně se totiž ocitly i velké plochy starých a poškozených stromů, a tak byl výsledkem experimentu masivní postup zlatého brouka. Na rozdíl od Justa nepopírají tento fakt ani členové někdejšího vedení, nepřikládají mu však velký význam: „Kůrovec se šířil, ale to je normální. Stačilo jen udržet nervy na uzdě, počkat pár let a nákaza by sama ustoupila,“ říká ještě dnes Krejčí.

300 000 kubíků

Ekologové ale ztráceli s postupujícím kůrovcem půdu pod nohama. Když brouk v roce 1994 ovládl už stovky hektarů, neobhájili svůj sen o „čistém lese“ před ministrem životního prostředí Bendou. Ten nahradil „ekologického“ ředitele Jiřího Kece nejdříve Miroslavem Filipem a potom představitelem „racionálního“ křídla mezi ochranáři, lesnickým odborníkem Ivanem Žlábkem. Nový šéf zmenšil záhy po svém nástupu klidové zóny na polovinu. Od loňského roku se v nárazníkových zónách začalo těžit dřevo. „Kdybychom to neudělali, mohla celá Šumava během několika let uschnout,“ tvrdí dnes ředitel Žlábek. Jeho lidé kácejí napadené stromy ve velkém: letos chtějí stejně jako loni zpracovat asi 150 tisíc kubíků kůrovcového dřeva. To představuje několik desítek tisíc stromů.

Nové vedení parku sice uznává, že těžba a doprava dřeva nabyly drastických rozměrů, podle Žlábka však jiné řešení neexistuje: „Šumavské stromy jsou staré a neodolné. V takovém lese nemá kůrovec přirozeného nepřítele.“ Přes velké rozměry celé akce se prý kácí jen v „ohniscích nákazy“, suché stromy nechávají těžaři stát. Ředitel odmítá výtku radikálních ekologů, že kácí s vidinou tučného zisku: „Na prodeji dřeva vyděláme, ale všechny peníze musíme vrátit zpátky do parku,“ vysvětluje stručně.

Ředitel Žlábek připouští, že těžba napadeného dřeva je jen jedním ze špatných řešení. I kdyby se podařilo kůrovce rychle zlikvidovat, zůstanou rozlehlé plochy na šumavských výšinách bez stromů.

Kůrovec a obchodní bilance

Ekologové i lesníci se na jedné věci přece jen shodnou: kůrovec nikdy nezničí zdravý porost. Katastrofa v „nejčistším“ českém pohoří tak opět připomněla, v jak mizerném stavu jsou všechny české lesy. Nálety kůrovce zlikvidovaly lesy v Krkonoších, Krušných, Jizerských i Orlických horách, zdecimované už předtím průmyslovými exhalacemi. Dobře to nevypadá ani v Jeseníkách, které jsou postiženy spadem z Ostravské pánve. Českomoravská vrchovina zase může doplatit na letošní tuhou zimu: stromy polámané námrazou se mohou kůrovci jenom těžko ubránit. „Relativně zdravé jsou u nás pouze některé části Beskyd,“ hodnotí situaci tuzemských smrků vedoucí odboru lesního hospodářství ministerstva zemědělství Josef Balek.

Ze Šumavy tak přichází jen jedna dobrá zpráva: kalamitní těžby bezesporu vylepší naši obchodní bilanci. Vývoz dřeva z České republiky už několik let stoupá a letos by měl podle odborníků dosáhnout svého vrcholu.