Ad: Šumava, blokáda a média, Just
| Ad: Šumava, blokáda a média, Just | |
|---|---|
| Author | Vladimír Just |
| Date | 1999-10-14 |
| Source | Právo |
| Genre | tisk |
| Respondent | |
(V. Just v Salonu č. 131, Právo 26. 8. 1999; Č. Hofhanzl v Salonu č. 134, Právo 16. 9. 1999)
Pan Čestmír Hofhanzl, vedoucí útvaru ředitele NPŠ, postoupil v umění fabulace tak daleko, že už brzy předčí i svého šéfa (připomínám, že ten předloni dokonce vyprovokoval ředitele sousedního bavorského parku, aby mě požádal ve zdejších médiích korigovat jeho výmysly). Dokladem spikleneckého vidění světa pana Hofhanzla je jeho polemika s mým článkem Šumava, blokáda a média.
Čestmír Hofhanzl vidí nositele totalitních praktik nikoli v těch, kteří u Plešného jezera na ekologické aktivisty volají policii a psy, ale – v ekologických aktivistech. „Velice mi připomínají,“ píše Hofhanzl, „raný bolševismus.“ Srovnává je dokonce s „nelegálními strukturami“ (ani netuší, jak bolševický slovník sám používá). V lepším případě se nechávají „zneužít při vhodné manipulaci jako nástroje, a k diskreditaci samotné občanské angažovanosti“. A ti, kteří se aktivistů zastávají, prý chtějí „perem připravit a postavit širokou dálnici k totalitě a diktatuře.“
Nejde jen o slovník (i když ten zrazuje mluvčího naprosto spolehlivě) Věru smutné jsou konce politika, který se osm let profiloval – a dodnes profiluje – krajně pravicovou, protibolševickou rétorikou (ODA mu byla málo pravicová) a dnes čile spolupracuje v útvaru ředitele NPŠ s bývalým důstojníkem StB. Jde o praxi – pozvání aktivistů k jednání do Vimperka a během jednání zákeřné pokácení 40 stromů, zatloukání prokázaného faktu asanace úplně zdravých stromů v pralese a rychlé zametení stop, zbavení stromů usvědčující kůry a v médiích pak obvinění samotných blokádistů z vlastního přečinu, snaha kriminalizovat názorové oponenty atd.
Tyto praktiky poznamenaly i samotného Č. Hofhanzla, který je zřejmě toho názoru, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Zpochybňuje svéprávnost vyhlašovatelů státní přírodní rezervace (1933) i snadno prokazatelnou existenci 200 až 300 let starých smrků – a právě do těch (ne do nepůvodních, mladých porostů) se hltavě zakously pily dřevorubců. Hofhanzl vypravuje čtenářům Práva, že v okolí Plešného jezera či na severním svahu Trojmezné hory, tedy ve sporném území rezervace, se „ještě počátkem století“ pásly krávy. Tuto pozoruhodnou myšlenku považuji za významný objevný příspěvek k pohádkovému folklóru Plešného jezera. Pročetl jsem všechno možné, ale krávy na Plešném jezeře – patrně v bezprostřední blízkosti skalní morény, 200 m nad jezerem? – jsem v žádných svědectvích dosud neobjevil. Ale doporučil bych Č.Hofhanzlovi alespoň informační materiály instituce, v níž pracuje: „V nejvyšších partiích,“ píše se v informacích Trojmezensko (vydala Správa NPŠ), „se zachovaly zbytky přirozených klimatických smrčin s původním ekotypem šumavského smrku…“ Jde o „přirozené porosty, kde zánik starých stromů i zmlazení probíhá zcela vyrovnaně, bez ovlivnění člověkem“.
Zvlášť pěkná je pohádka o tom, jak v podstatě z finančních důvodů bavorský premiér z finančních důvodů bavorský premiér Stoiber „udělal gesto“ a „umožnil“ realizovat v bavorské části Šumavy „ničím nepodloženou ideu“ bezzásahovosti. Ona „ničím nepodložená idea“ je totiž ideou jeho nynějšího pracoviště. Je ideou národního parku jako takového. Někdo by to Čestmíru Hofhanzlovi konečně měl říci: že nepracuje v lesním závodě, ale v Národním parku. A že není Národního parku bez vrácení alespoň kusu („jádra“, „souvislé 1. zóny“) kulturní krajiny přírodě. Zpravidla jde o partie se zbytky původních porostů.
Pro ty, kdo ignorují fakta, je charakteristická arogance. Tu projevil Čestmír Hofhanzl (a vedení NPŠ, včetně jejich nadřízeného ministra Kužvarta) dne 31. 8., kdy při podpisu Memoranda o vzájemné spolupráci mezi správami národních parků Bavorský les a Šumava odmítli v Železné Rudě pozvání německé strany k prohlídce bavorského národního parku. Za celou Českou republiku – včetně pozvaných médií – se dlouho předem ohlášené exkurze zúčastnil jediný novinář, kolega Radovan Holub. A vlastně se Č. Hofhanzlovi nedivím. Co kdyby tam spatřil pod uschlým, samovolnému vývoji ponechaným lesem milióny zelených důkazů správnosti bavorské cesty, milióny pečlivě evidovaných a spočítaných semenáčků, jež jsou základem stabilnějšího, odolnějšího porostu?
