Šumava stále tápe. Už dvě desetiletí

Šumava stále tápe. Už dvě desetiletí
Author	Jiřina Rippelová
Date	2008-06-04
Source	rippelova.cz
Genre	internet
Respondent

Už téměř dvě desetiletí se na Šumavě čeká na vyřešení dlouholetých sporů mezi obcemi, návštěvníky a Národním parkem Šumava. Na úplně obyčejné, ale přitom rozumné nastolení rovnováhy mezi životem na Šumavě, jejím poznáváním a ochranou. Řešení však nepřichází. Každý nový ředitel správy NPŠ vyhlašuje novou – zaručeně úspěšnou – koncepci. Jeden chce více těžit dřevo, druhý méně, třetí chce víc diskutovat, čtvrtý víc naslouchat. Mám pocit, že další, nové a nové koncepce Šumavě nepomohou. Šumava potřebuje stabilní a dlouhodobé řešení bez experimentů s trpělivostí obyvatel

Před třemi lety se na Šumavě začalo s nadějným heslem „Konečně společně". Hovořilo se o transparentnosti jednání parku s obcemi. Pak přišel 13. březen 2008 a s ním „tajné“ memorandum mezi oběma příhraničními parky o vymezení téměř neprostupné zóny divočiny. Jakoby Šumava od Železné Rudy po Bučinu nebyla už teď plná zákazů vstupu a dalších jiných omezení. Naštěstí tajné memorandum tajným nezůstalo a po zásahu obcí k podpisu nedošlo. Navíc se zcela jasně ukázalo, že slova vedení parku o otevřeném jednání a o transparentnosti jsou k smíchu a jasně vypovídají o pohrdání vedení parku obyvateli Šumavy i jejími návštěvníky.

Vadí mně, že na Šumavě vzniká zelená opona. Český turista nemá přístup z české části Šumavy ani na Luzný, ani na Roklan jako měl například před válkou. O lepším pěším nebo cyklistickém propojení české a bavorské Šumavy si také můžeme nechat jenom zdát. Ale ochranářům už nevadí, že třeba na Roklanskou hájovnu sice běžně jezdí auta parku – a to nejen kvůli ochraně přírody – ale „obyčejní“ lidé už tam nesmějí ani pěšky. Moje babička by řekla: „Inu, káží vodu, pijí víno!“

Ráda bych se správy NPŠ zeptala, jestli služební auta škodí přírodě méně než pěší turisté. Vím ale, že žádnou odpověď nedostanu, jako ji nedostal nikdo přede mnou. Park si prostě jede po své linii, kterou má politicky posvěcenou, tak co by se staral o mínění kohokoliv jiného. A proč také ne. Jestliže z jihočeské části Šumavy alespoň občas zaznívají hlasy zpochybňující jedinou ochranářskou pravdu, politická reprezentace Plzeňského kraje dělá mrtvého brouka, jakoby pro ní šumavské spory neexistovaly. A tak park potichu, ale o to důsledněji připravuje vyhlášení nových, téměř nepřístupných území. Chce dál omezovat turisty v centrálních, nejzajímavějších oblastech parku. Chce radikálně omezit splouvání Vltavy. Zároveň usiluje o Diplom Rady Evropy, který se uděluje vzorně vedeným národním parkům, jejichž koncepce je jasná, zaměřena dlouhodobě vyvážena odborně i politicky. To však není případ chaoticky formulované ochrany přírody na Šumavě. MŽP připravuje už několik měsíců jakousi Velkou dohodu o Šumavě, ale nikdo nezná její obsah, nikdo kromě jednostranně zaměřených ochranářů se na ní nepodílí. NPŠ tvrdí, že buduje bilaterální národní park spolu s Národním parkem Bavorský les. Ale pravdou je, že běžný turista se z jednoho parku do druhého kvůli zákazům nemůže vůbec dostat. A tak raději vezme auto a objíždí „chráněnou přírodu“ osmdesát kilometrů. Je tohle ještě normální? Asi ne, ale rozhodně to není ekologické!

Je pravda, že současné vedení parku připravilo hodně workshopů, seminářů a tak zvaných strategií. K čemu tyto workshopy a semináře pomohou obyvatelům a návštěvníkům Šumavy? Mám pocit, že doba mlácení prázdné slámy by měla konečně skončit a po téměř dvaceti letech změn koncepcí by mělo dojít k jasné politické i odborné dohodě, kam Šumavu směřovat. Tuto dohodu slíbil před časem i premiér Mirek Topolánek, ale mám pocit, že najednou před ní strká hlavu do písku. Není náhodou ve svém rozhodování pod vlivem ministra Bursíka, který se patrně rozhodl problémy Šumavy vyřešit silou? Šumava stabilní dohodu potřebuje. Jinak budeme lidi na Šumavě ještě další desetiletí vodit ne za šumavskými krásami, ale za nos.

Jiřina Rippelová, zastupitelka Plzeňského kraje