Souhlasíte s postupem státu při ochraně Šumavy?

Souhlasíte s postupem státu při ochraně Šumavy?
Author	Tomáš Jirsa, Jaromír Bláha
Date	2008-08-11
Source	Literární noviny
Genre	tisk
Respondent

Dnešní diskuse je inspirována dopisem skupiny senátorů předsedovi vlády z počátku letošních prázdnin. Signatáři dopisu kritizovali experiment Ministerstva životního prostředí, které podle nich nedostatečně ochraňuje lesy Národního parku Šumava před kůrovcovou kalamitou.

Vážený pane Bláho,

právě se naplnilo vůbec nejhorší možné očekávaní: v minulých týdnech ohlásila správa Národního parku Šumava, že nechává vědomě uschnout (sežrat kůrovcem) lesy v okolí pramenů Vltavy. Jde o poslední zbytky původních mnohasetletých šumavských smrkových lesů, a tedy zároveň o zničení ničím nenahraditelné genové banky šumavského smrku nejvyšších horských poloh. Místo, aby byla zdrojem semen pro obnovu šumavských lesů, odumírá. Tři a půl století staré stromy kolem pramenů Vltavy patří podle mého názoru i ke kulturnímu dědictví národa. Právě prameny Vltavy a okolní Černohorský prales jsou typickým příkladem území, kvůli kterému byl národní park před patnácti lety zakládán.

Správa parku své rozhodnutí hájí tím, že postupuje podle nejnovějších metod ochrany přírody. Ve skutečnosti využila lednového orkánu Kyrill, padlé stromy nechala na místě neodkorněné, a tím de facto rozšířila první (bezzásahové) pásmo ochrany, o jehož rozloze i tempu rozšiřování by se jinak de iure musela dohodnout s obcemi uvnitř parku. Orkán jí přišel vhod, protože s obcemi se bez úspěchu dohaduje celá léta. Národní park však také letos oslavuje sto padesát let existence Boubínského pralesa. Stojí za připomenutí, že bez zásahů proti kůrovci v okolí Boubínského pralesa bychom tuto unikátní lokalitu nedochovali. Lze ji srovnat právě už jen se smrkovými porosty u pramenů Vltavy a na rovněž usychající Trojmezné.

Zásadní spor, který krajské a místní samosprávy s vedením parku vedou, se týká nedostatečné (v řadě případů programově žádné) ochrany lesa proti kůrovci. Ta totiž vede k celoplošným rozpadům lesa se všemi negativními následky pro krajinu, klima, vodohospodářské a půdní poměry i místní obyvatele. Šumavské obce jako přímí účastníci této tragédie podaly na ministra životného prostředí již druhou žalobu, týkající se ministrova rozhodování o Šumavě. Jihočeský kraj se opakovaně usnesením zastupitelstva obrátil na premiéra se žádostí, aby odpovědnost za budoucnost Šumavy vzala na sebe vláda jako celek. Hejtmani Jihočeského a Západočeského kraje vedení parku za jeho „neochranu“ přírody trvale kritizují. V minulých týdnech, po ohlášení, že lesy u pramenů Vltavy jsou ponechány napospas kůrovci, se na premiéra se stejnou žádostí obrátilo dvacet senátorů z vládních stran i z opozice. Se žádostí o ochranu příhraničních bavorských a rakouských lesů, tedy o urychlený zásah proti nastupující kůrovcové kalamitě, se na ministra Bursíka a premiéra Topolánka obrátil také ministr lesů bavorské zemské vlády Josef Müller a český honorární konzul v Linci Ludwig Scharinger.

Zastánci „suchého lesa“ opakovaně tvrdí veřejnosti, že chceme na Šumavě vytvářet holiny, protože pracujeme pro jakousi dřevařskou lobby. Je to nesmysl, stejně jako tvrzení, že požadované zásahy proti kůrovci jsou podmíněny odvozem dříví z lesa. Neplatí ani tvrzení, že k zamezení šíření kůrovce je třeba používat těžkou techniku, která podloží lesa zničí. Odkorňování lze provádět ručními nástroji s nulovým dopadem na ostatní složky životního prostředí. Každý smrk napadený kůrovcem a ponechaný bez odkornění však způsobí, že odumře až dvacet dalších stromů během jednoho roku. Současný řízený rozvoj kalamity vede již dnes k velkoplošnému umírání starých smrkových lesů v řádu tisíců hektarů.

Spor lesníků a ochranářů vrcholí. Nejde už jen o Šumavu, ale i o přilehlé lesy v jižních Čechách. Zastáncům aktivní ochrany proti kůrovci jsou podsouvány zištné motivy. Ve skutečnosti právě lesníci jako stav mají v naší zemi díky generační kontinuitě odbornosti tu nejdelší, doslova staletou paměť, zatímco metody ochranářů jsou možná vskutku nejnovější, ale právě proto nepočítají se zkušeností těch, kdo po dlouhé generace na Šumavě hospodařili. Ochranáři tentokrát hodili za hlavu své zlaté pravidlo o nutnosti „předběžné opatrnosti“ a jsou ochotni pustit se do experimentu, který bude – nebo také nebude – ospravedlněn až za dvě stě, tři sta let. Jsem přesvědčen, že za osud Šumavy nemůže nést odpovědnost jeden ministr,

ale musí ji na sebe vzít vláda. Ale i vlády přicházejí a odcházejí. Vláda premiéra Topolánka by proto měla přijít s návrhem zákona (namísto dosavadního nařízení) o Národním parku Šumava, který by napříště vyloučil vědecky nepodložené a nebezpečné experimenty. A navrhuji vyjít jako ze základního pravidla ze „zeleného“ principu předběžné opatrnosti! Zásadně

nesouhlasím, aby ve jménu údajně nejnovější metody ochrany přírody, jejíž platnost se osvědčí či neosvědčí za několik set let, byly odepsány tisíce hektarů staletých stromů na Šumavě.

Tomáš Jirsa

Bojíme se smrti, i v lese

Vážený pane senátore,

váš dopis působí dojmem, že máte vážné obavy o šumavskou přírodu, distancujete se v něm od dřevařské lobby i jiných zištných zájmů. Zkusím věřit, že tomu tak opravdu je.

Šumavský zakopaný pes není v technickém sporu o množství kůrovce. Odvykli jsme pohledu na suché stromy v lese, bojíme se spontaneity přírody, máme potřebu vše a za všech okolností řídit. Všude kolem sebe máme uměle vysázené lesy, ze kterých lesníci odstraňují každou soušku. Staly se nám prototypem správného lesa se srnkami a hříbky. Pralesy, kde zůstal koloběh života a smrti zachován, kde umírání starých stromů umožňuje zrození a růst mladých, kde kromě srnek a hříbků jsou tisíce jiných druhů hub, hmyzu, ptáků a mikroorganismů, již skoro neznáme. Kdo měl to štěstí a do těch několika zbytků našich pralesů v rezervacích se podíval, uviděl, že běžně tam je kolem třetiny stromů, které již nežijí, jsou suché nebo se rozkládají. Po přírodních kalamitách je takových stromů ještě mnohem víc.

Ze smrti ale máme podvědomý strach. Snažíme se vymazat smrt a utrpení z našich životů. Staré a umírající příbuzné zavíráme do nemocnic či jiných prospěšných zařízení, abychom se na ně nemuseli dívat a prožívat s nimi bolest. Své domácí psy a kočky necháváme utratit, abychom neviděli, že se trápí. Sami sebe chceme utrácet, abychom při umírání netrpěli. Nemocné stromy chceme i v národním parku podřezávat, aby nám nekazily pohled na „lesy zelené“. Líčíte situaci tak, jako by Šumavě i jejímu okolí hrozila strašná záhuba kůrovcem. Dovolím si vás upozornit, že kůrovec – lýkožrout smrkový – žere lýko smrků. Nežere ani jiné druhy rostlin, ani ostatní lesní zvířata – na rozdíl od člověka s motorovou pilou neumí ani zničit půdu, ze které les vyrůstá. Nedokáže trvale ublížit lesu. Uschlé smrky však dočasně mění jeho vzhled způsobem, na který nejsme zvyklí.

Nejste první, kdo přesvědčuje veřejnost, že ponechání lesů přírodě bude znamenat jejich konec nebo přinejmenším bude mít nepředvídatelné následky. Je to názor, se kterým se setkávám zejména u lesníků, kteří se nechtějí vzdát představy, že všechny lesy – včetně přírody v národních parcích a rezervacích – řídí oni a bez nich to nejde. V polovině devadesátých let považovali mnozí lesníci za jisté, že po žíru kůrovce na větší ploše dojde k úplnému zániku lesa následovanému erozí a následná obnova bude trvat stovky let. Tehdejší ředitel národního parku, lesník Ivan Žlábek, varoval dokonce před vznikem kamenných moří a stepí na těchto plochách, kde podle něj „zůstane jen kámen a sem tam nějaká výplň, která se stejně časem vyplaví, takže se nebude případný následný porost mít v čem uchytit“.

Říkal jsem mu v roce 1995, že pod uschlými či padlými soušemi, které naopak chrání půdu před erozí, porostou mladé stromky mnohem lépe než na vykácených holinách, k jeho katastrofickému scénáři nedojde a do pěti let se ukáže, kdo z nás dvou měl pravdu. Dnes tam, kde nebyly kůrovcem napadené stromy vykácené, skutečně ve změti padlých stromů i větví roste nová zdravá generace lesa a má mnohem blíže lesům přírodním než umělé kultury, které vznikly nákladným zalesněním holin po těžbě kůrovcem napadených stromů. Proto mne překvapuje, když dnes píšete o jakési „nejnovější metodě ochrany přírody, jejíž platnost se osvědčí či neosvědčí za několik set let“ a donekonečna opakujete deset let vyvrácené argumenty.

Žasnu, jak jste obrátil smysl pojmů „předběžná opatrnost“ a „nepodložený experiment“. Vždyť příroda obnovuje horské smrkové lesy prostřednictvím větrných a kůrovcových kalamit už tisíce let. To je mnohem víc, než sto let staré zkušenosti lesníků, na které odkazujete. Tak, jako se některé borové lesy například v Americe obnovují prostřednictvím požárů, potřebují horské smrkové lesy ke své obnově kůrovce. Ve smíšených jedlobukových lesích zase staré stromy odumírají nejčastěji působením hub a rozpady nemají plošný charakter. Dokud nezačali lidé lesy v horách využívat, kůrovcové kalamity jim nevadily. Pak lesníci začali s kůrovcem bojovat.

Nejlepším způsobem se až donedávna zdálo napadené stromy co nejrychleji pokácet a odvézt. Dnes víme, že tenhle experiment přinesl v horách lesům zhoubu. Většina přirozených horských smrčin zanikla. Jejich proředění a vznik holin do nich vpustil vítr, který je kácí jako domino na obrovských plochách. Na Šumavě tak Kyrill a jemu předcházející větry vyvrátil mnohonásobně více stromů, než kolik by stačil napadnout kůrovec. Na Šumavě až do loňského roku byla skoro polovina ze všech dochovaných horských smrčin, které v České republice máme. Vinou předchozích zásahů proti kůrovci jich Kyrill plnou polovinu naráz položil na zem. Nevím, kde vůbec berete odvahu prosazovat, aby vláda rozhodla v tomto „asanačním experimentu“ pokračovat.

Jaromír Bláha

Nikoli prales, ale Krušné hory

Vážený pane Bláho,

zřejmě se neshodneme. Jednoduše nemohu souhlasit s vaším bezzásahovým programem pro Národní park Šumava. Jeho výsledkem jsou tisíce hektarů suchých, kůrovcem sežraných stromů. Váš přístup považuji za ukázku ekologistické ideologie. Rozdělujete svět kolem sebe na přírodu a člověka. Zasahování člověka do prostředí považujete za nepřirozené, a proto se snažíte prosadit co nejvíce takzvaných bezzásahových území (v tomto případě v centrálních částech Šumavy). Člověk je ale živý organismus, který je přirozenou součástí ekosystémů a zasahuje do svého životního prostředí v kladném i záporném smyslu, stejně jako ostatní organismy.

Zatímco přírodě je jedno, zda na Šumavě bude v budoucnu krásná krajina s užitečnými lesy či zpustlé, neprůchodné území s plochami v různých stadiích sukcese, jedno to rozhodně nebude příštím generacím, které nás právem obviní, že jsme prostřednictvím bezzásahových území (či divočiny) ničivě zasáhli do šumavských lesů.

Nesouhlasím s vámi, ale respektuji vaše právo mít tento názor. Co však jako politik i jako občan respektovat nemohu, že je výše popsaný bezzásahový přístup na Šumavě prosazován nezákonným způsobem. Problémem je, že správa Národního parku Šumava jako státní instituce nezákonně obchází šumavské obce při jednání o rozšiřování bezzásahových zón a svoje záměry prosazuje ministerskými dekrety. Šumavské obce za to již na ministra Bursíka podaly správní žalobu. Kvůli nezasahování proti kůrovci podal trestní oznámení soudní znalec v oboru ochrany lesa Ivo Vicena, takže tragédii Šumavy již řeší také státní zastupitelství a policie.

Stejný názor na celou věc mají rovněž hejtmani Jan Zahradník a Petr Zimmermann. Ze stejného důvodu rovněž požádalo zastupitelstvo Jihočeského kraje premiéra Topolánka, aby jmenoval pro Šumavu zvláštního zmocněnce. Myslím, že z výše popsaného jasně vysvítá, že se vám ani šumavské obce, ani krajská zastupitelstva nepodařilo o správnosti vašeho programu přesvědčit, tudíž jej prosazujete proti jejich vůli.

Musím se rovněž ohradit proti matoucím informacím, které veřejnosti předkládáte. Velebíte krásu pralesů a ve svých tiskových materiálech píšete: „Podpořte prosím práci Hnutí DUHA. Poslední zbytky pralesů, které na Šumavě ještě zůstaly, patří mezi klenoty české přírody. Hnutí DUHA pomáhá národnímu parku s jejich ochranou“ – a následuje číslo účtu. Avšak je to právě kůrovec, který likviduje poslední pralesní zbytky Černohorského pralesa u pramenů Vltavy i zbytky pralesů na Trojmezné! A vy mezitím namísto ochrany současných existujících pralesních zbytků „zakládáte pralesy nové“, které budou potřebovat k vývoji několik set let.

Souhlasím s vámi, že kůrovec není nemoc. Kůrovec je součástí lesa, ale při přemnožení působí jako velký škůdce. Šumavský smrk se může dožít několika set let, ale kůrovec ho může zahubit v mladistvém věku od šedesáti let. Správa Národního parku již připouští, že dojde k odumření rozsáhlých ploch lesa. Snad aby ulevila svědomí či přesvědčila veřejnost, že to není jejím cílem, aplikuje v těchto dle jejích tvrzení bezzásahových zónách neověřené a neschválené biologické preparáty, které by údajně mohly rozpad nejcennějších zbytků horských lesů zastavit. Co tomu asi říká tetřeví populace, když jí nad hlavami létají rozprašovací letadla? Jsem přesvědčen, že veřejnost je v tomto případě silně klamána. Vždyť kdo by nesouhlasil se vznikem dalších Boubínů či Žofínů. Ale to, co na Šumavě vzniká, není Boubín, ale Krušné hory. A s tím by souhlasil málokdo.

Tomáš Jirsa

Vedete politickou kampaň

Vážený pane senátore,

přiznám se, že nevím, co je „ekologistická ideologie“. Vyhlašování národních parků a rezervací jako ostrůvků nedotčené přírody v lidmi obhospodařované krajině? Tento extrémní názor, který v národních parcích spatřuje ohrožení lidské svobody, se sice občas objeví, ale zatím se celý svět spíše snaží národní parky a rezervace vyhlašovat a přírodu v nich před lidskými zásahy chránit. Jen při zachování neřízeného vývoje proměn ekosystémů v měnícím se prostředí budeme i v budoucnu vědět, jak vypadají přirozené lesy. Ty také přitahují turisty, kteří zde nacházejí neopakovatelný zážitek. Takových útočišť u nás vždy bude jen několik – ale patří k nejkrásnějším klenotům naší krajiny. Proto má silná ochrana přírody v národních parcích velkou podporu českého veřejného mínění. Nemáte pravdu ani v tom, že přírodě je to jedno. Není. Řada druhů ptáků, hmyzu či hub potřebuje ke svému životu podmínky, které v hospodářských a člověkem využívaných lesích nenajde: třicet procent ze všech lesních druhů v Evropě je vázáno na existenci suchého a tlejícího dřeva, jiné druhy zase vyžadují půdu nepoškozenou holinami a těžbou. Takové druhy vymizely z běžných lesů. V omezeném počtu přežívají ve starých porostech, nejčastěji v rezervacích a národních parcích. A dále jich ubývá, protože naši politici zatím nedokázali zajistit jejich ochranu, dřevaři nadále těží i v nejpřísněji chráněných územích.

Píšete, že „je to právě kůrovec, který likviduje poslední pralesní zbytky“. Slovník říká, že prales je les, který není člověkem dlouhodobě obhospodařován. Je to tedy přesně naopak. Zbytky pralesů, jako je Boubínský, Žofínský nebo Trojmezenský, se dochovaly právě proto, že v nich lesníci proti kůrovci dlouhodobě nezasahovali. Podívejte se na Mařákovy obrazy pralesů, které kreslil před sto dvaceti lety na Trojmezné. Uvidíte na nich více stromů uschlých než živých. Nerušený koloběh života, smrti a nového zrození se tam dodnes opakuje. Naopak kácení, které navrhujete, zbytky pralesů spolehlivě zničí. V případě Boubína se tak již v minulosti stalo: původní výměra chráněné plochy byla sto čtyřiačtyřicet hektarů, ale po vytěžení polomů a kůrovcem napadených stromů na konci předminulého století zbylo pouhých čtyřicet sedm hektarů pralesa, který je dnes jako jádro rezervace oplocen. Máte ale pravdu v tom, že do těchto míst nepatří ani biologické postřiky namnoženou entomopatogenní houbou, které zde správa parku proti kůrovci aplikuje.

Na Šumavě nevznikají nové Krušné hory. V Krušných horách je problém vypěstovat na holinách nové lesy právě proto, že tam byly suché stromy vytěžené a tím ještě více poškozena a okyselena lesní půda. Očekával bych od vás, že jako politik, který rozpoutává proti národnímu parku politické kampaně, budete mít vše odborně podložené. Neznám jedinou studii z posledních pěti let, která by došla k závěru, že se na Šumavě v územích ponechaných přírodě les samovolně neobnovuje nebo jinak opodstatnila vaši obavu, že celý proces potrvá několik set let Je škoda, že jste alespoň jednu takovou necitoval. Závěrem pak musím uvést na pravou míru vaši informaci, že „bezzásahový přístup je na Šumavě prosazován nezákonným způsobem“, „že správa Národního parku Šumava jako státní instituce nezákonně obchází šumavské obce“ a „svoje záměry prosazuje ministerskými dekrety“. Rozhodnutí padlo v řádném správním řízení podle zákona, účastnily se jej obce a lesnické i ekologické organizace. Ministerstvo si vyžádalo posudky vědeckých institucí, zvážilo argumenty všech stran a pak rozhodlo. Obce měly právo se proti závěru odvolat, takže ministr Bursík jejich námitky přezkoumal a posléze rozhodl.

Jaromír Bláha

ANO: Jaromír Bláha

vedoucí programu Lesy Hnutí DUHA

NE: Tomáš Jirsa

senátor za ODS a starosta Hluboké nad Vltavou