Ředitelé parku se mění, Šumava čeká na dohodu

Z sumava-corpus
Verze z 13. 9. 2015, 05:32, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{MediaBankArticle |Title=Ředitelé parku se mění, Šumava čeká na dohodu |Author=Stanislav Marek |Date=2008-06-17 |Source=Mladá fronta Dnes |Genre=t…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


Ředitelé parku se mění, Šumava čeká na dohodu
Author Stanislav Marek
Date 2008-06-17
Source Mladá fronta Dnes
Genre tisk
Respondent

V novinách Plzeňského kraje jsem si nedávno přečetl článek senátorky Jiřiny Rippelové s titulkem Šumava stále tápe (viz níže). Už dvě desetiletí. Ten článek mě skutečně nazdvihl. Nadzdvihl mě tím, že pravdivě konstatuje fakta. Při čtení jsem si uvědomil smutnou věc: šumavským obcím a správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava (obě chráněná území jsou pod jednou střechou) se skutečně po dvou desetiletích nepodařilo najít způsob soužití. Jak je to možné? Vždyť všech těch jednání obcí s národním parkem, různých seminářů, setkání a konferencí o Šumavě byl už nespočet. Dočetl jsem se dokonce, že Železná Ruda vytvořila spolu se správou parku komisi pro rozvoj Železnorudska. Jaké jsou její výsledky? To zatím nikdo neřekl.

Co inkoustu se popsalo například o Juránkově chatě, Modrém sloupu, o přístupnosti hraničního chodníku, Luzného a Roklanu. Dosud se tam z české strany nesmí, zatímco z německé ano. Proč na německé a na české straně platí v jednotné Evropské unii různá pravidla, když se před vstupem do společné Evropy musely všechny zákony a přepisy České republiky harmonizovat s právem EU?

Chápu, že Šumava je chráněným územím a myslím, že je to správné. Ale každá varianta ochrany přírody, ať měkčí nebo tvrdší, musí být srozumitelná lidem, získat si jejich přízeň. Bez toho ochranu přírody dělat podle mého názoru nejde.

Nechápu, proč Národní park Šumava a Národní park Bavorský les pořád proklamují spolupráci a říkají, že vytvářejí společné chráněné území. Mluvilo se dokonce o vytvoření společného nepřístupného území Divoké srdce Evropy. Pokud však vím, tak dohoda o něm nakonec po vzpouře obcí na obou stranách hranice podepsána nebyla. Z jednoho parku do druhého se turista prostě nedostane. Neprojde kvůli zákazům na české straně.

Tak proč mluvit o společném přeshraničním parku, když se stejně přes hranici z jednoho parku do druhého nesmí?

Onehdy jsem se vypravil na Velký Roklan. Jel jsem z Klatov přes Železnou Rudu a musel jsem objíždět 40 kilometrů po německém území. Proč musíme kvůli ochraně přírody zamořovat přírodu výfukovými plyny? Zjistil jsem také, že autobusy Národního parku Bavorský les jezdí v hodinovém rytmu od 10. května do 31. října. Jel jsem jedním. Byl plný. Nešlo by to také u nás? Pak by návštěvníci skutečně mohli nechat auta doma.

Nechápu, proč zákazové tabule přibyly na šumavské části hranic v době po vstupu do Schengenu, kdy ministr vnitra i premiér této země tvrdili, že hranice a dráty mezi oběma státy definitivně padly. Proč se na Šumavě vytvářejí nová nepropustná území, kam budou smět chodit jen vyvolení s legitimací ochrany přírody? Nechápu, proč se park nedokáže dohodnout s obcemi kvůli splouvání horní Vltavy, kvůli územím ponechaným bez zásahu lidské ruky, dokonce ani kvůli chystanému Diplomu Rady Evropy, jak jsem se dočetl v článku paní senátorky. Alarmující není ani tak to, že správa parku a obce mají na některé věci rozdílné názory. To je přirozené. Alarmující je, že se už dvacet let kvůli zarytosti úzké skupiny fanatických ochránců přírody obě strany nedokáží dohodnout –ke smůle obyvatel a návštěvníků Šumavy.