O mrtvém a živém brouku

O mrtvém a živém brouku
Author	Jiřina Rippelová
Date	2008-05-20
Source	Klatovský deník
Genre	tisk
Respondent

„Šumava! Valuta ustavičně klesající! Podezřelým způsobem mizí celé komplexy lesů na české straně a o osudu odváženého dřeva se ničeho nedovíš. Pozorování klimatologická a meteorografická předurčují ponenáhlý zánik lesů v jistých částech šumavského kraje ve vyšších polohách nedostatkem vody, následkem přesunu a změn teploty.“

Že by zpráva ministerstva životního prostředí z roku 2008? Nikoliv. Tuto citaci jsem si vypůjčila z nedávno opět vydané Váchalovy Šumavy umírající a romantické. Autor tyto řádky napsal počátkem třicátých let minulého století. Asi mu rozumím – na Šumavě se tehdy intenzivně hospodařilo, těžilo dříví, osady táhnoucí se často až k samotné hranici se rozrůstaly. Ta „stará“ Šumava se svými pralesy zvolna mizela, měnila se v hospodářsky využívanou krajinu a mně se zdá, že Váchalovo mimořádné dílo je autorovým vyrovnáním s touto přeměnou a snahou zachovat alespoň v knižní podobě Šumavu takovou, jaká by měla být: divoká s neprostupnými lesy a dostatečně melancholická, aby Váchalovi a jemu podobným přinášela dostatek tvůrčí inspirace.

Sedmdesát let, které uplynuly od Váchalova povzdechnutí, přineslo Šumavě takové změny, o kterých se mu ani nesnilo. A jak to tak pozoruji, v posledních letech jich přibývá – změna stíhá změnu, intervaly mezi nimi se stále zkracují. A výsledek? Z rozhledny na Svatoboru nad Sušicí vidím čím dál víc šumavských vrcholů bez lesa – poprvé za téměř půl století, co sem chodím. Půjdete-li po cestě z Březníku na Modravu, můžete rok od roku pozorovat, jak postupuje kůrovec. Suché stromy dokonale mapují jeho trasy. Všichni se shodují, že je nějak třeba reagovat. Jak to vypadá v praxi za poslední léta? Jednou se stromy kácí, jindy se musí nechat stát.Jednou se dříví odváží, podruhé je nezbytné nechat je ležet na místě. Jednou je třeba chránit co největší území, podruhé je životně důležité rozdrobit nejcennější lokality na téměř sto čtyřicet kousků, aby se pak opět mohly spojit do ještě většího celku. Řádí na Šumavě vedle kůrovce snad také šílenci? Ačkoliv jedno je tady pořád stejné. Nechuť ochranářů jednat s obcemi a nechuť hledat kompromisy, jako by se přehlíželo, že se vedle kosa horského, kosatce modrého a tetřeva hlušce na Šumavě vyskytuje také člověk.

Výsledek? Kůrovec a orkány likvidují šumavské lesy krok za krokem. Obce se nemohou rozvíjet ani podle svých umírněných představ. Návštěvníkům Šumavy je upírán přístup do atraktivních částí Šumavy. Přesto, že tu v minulosti žili lidé trvale. Přesto, že jimi vedou asfaltové nebo zpevněné cesty. Přesto, že ve stejných lokalitách ekologicky velmi senzitivní bavorská strana pouští turisty až na státní hranici. Přesto, že to, co rozumíme pod pojmem les – tedy společenství zelených stromů – v mnoha bedlivě střežených oblastech už nenajdeme ani náhodou. Mimochodem: právě to ve mně často vzbuzuje pochybnosti, jestli hlavním smyslem zamezení vstupu do šumavských lesů není náhodou to, že v mnoha lokalitách už vlastně neexistují…

To, že se Šumava zmítá v křečích, víme. Stejně tak víme, že naprostá většina zdejších lesů není původních. V těch byl smrk pouze menšinovým stromem. Ne právě šťastné smrkové dědictví nám tu zanechali naši předkové, když se v rámci tehdejších možností a znalostí snažili šumavské přírodě – a přiznejme, že také sobě – pomoci. Na Šumavě žiji celý život. V poslední době intenzivně jednám se starosty šumavských obcí i ochranáři a pečlivě sleduji, co se na Šumavě děje. Proto dnes nevěřím tomu, že si šumavská příroda pomůže sama. Postižené šumavské kopce od výšky nějakých tisíc metrů se v minulosti nedařilo pořádně zalesnit ani s pomocí člověka – proč si mám myslet, že dnes si tu příroda pomůže z ničeho nic sama? A kde se tu z ničeho nic vezme taková skladba lesa, která by se alespoň přibližovala té původní, když smrk je stále dominantní, a pokud se na zničených plochách objevují náletové mladé stromky, tak jsou to opět většinou smrky?

V duchu se trochu obávám katastrofického scénáře. Ať na Šumavě vyzkoušíme cokoliv, přestárlý, nevhodně založený les plošně napadený kůrovcem, v posledních letech sužovaný orkány, který pokrývá velkou část Šumavy, se prostě poroučí tak jako tak. A pak jako kdysi Schwarzenberkové budeme muset zakládat šumavské lesy znovu (viz. Váchal: „takový Schwarzenberk stal se nejedenkráte zdejšímu kraji a jeho panenskému rázu požehnáním“). Anebo můžeme vyzkoušet druhou možnost: citlivými a koordinovanými zásahy se pokusit šumavským lesům pomoci, tak aby zcela nezmizely. S vědomím rozdílů mezi českou a bavorskou částí Šumavy si myslím, že by nám trocha inspirace u našich sousedů neškodila – tam tezi o bezzásahových zónách a o tom, že si příroda pomůže sama, už dávno opravili.

Chci mít na Šumavě zdravé a hluboké lesy i místa s nedotčenou přírodou. Chci chránit zdejší flóru a faunu a chápu, že do některých zodpovědně vybraných míst se člověk nepodívá. Ale také chci, aby se na Šumavě dalo žít více méně normálně a aby přírodního bohatství mohli využívat návštěvníci v co možná největší míře. Jsem přesvědčena, že tyto kategorie lze skloubit dohromady, že člověk může žít v souladu přírodou, aniž by se ocitl v zeleném vězení. Bohužel, zatím se zdá, že ministerstvo životního prostředí i šumavský park dělají mrtvého brouka. Dál připravují nové a nové koncepty, které se snaží uplatňovat v praxi, aniž by brali zřetel na postoje obcí, zkušenosti bavorských sousedů či názory návštěvníků Šumavy. Procházka šumavskými lesy – nebo tím,co zbylo po nich – mě ale nepřesvědčuje o tom, že by to byla správná cesta. Zatím bohužel vidím, že ten živý brouk vítězí nad tím mrtvým – ministerským.