Nezodpovědný experiment u pramenů Vltavy

Nezodpovědný experiment u pramenů Vltavy
Author	František Nykles
Date	2008-07-14
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

Při čtení začátku článku „Lesy u pramenů Vltavy umírají“ od Jana Gazdíka v Mladá frontaDnes26. 6. jsem začal nabývat přesvědčení, že si správa Národního parku Šumava konečně uvědomila nastávající kůrovcovou katastrofu. Na toto nebezpečí ji více než rok upozorňují lesáci, šumavské obce a oba kraje. Není také žádným tajemstvím, že šumavské obce na toto téma podaly na ministra Bursíka žalobu.

Čím déle jsem však četl, tím více jsem článku přestával rozumět, protože mně unikal hlavní viník problému. Obecné obvinění, že viníkem je „lidská činnost, orkán a hlavně kůrovec“, jak píše autor v článku, je totiž neadresné a spíše bych je upravil na „lidská nečinnost a lhostejnost atd.“ Také další formulace, že „správci národního parku se přou s dřevaři, zda se má v oblasti kácet či nekácet“, je nesmyslná, protože v národním parku je pouze jeden odpovědný správce za stav lesa, a tím je správa parku.

Připravte se na smrt lesa

Z článku jsem postupně nabýval dojmu, že se správa Národního parku Šumava potřebuje s někým se o problém podělit, ale hlavně připravit návštěvníky Šumavy na to, že se prameny Vltavy – kultovní místo české historie, stanou, jak článek uvádí, „mrtvou krajinou, lesem uschlých stromů“ nebo také „strašidelně vyhlížejícím lesem soušek“.

V článku se také píše o emocích v souvislosti s problémem „kácet či nekácet“. Nelze se tomu divit, když unikátní smrky, pamatující napoleonskou bitvu u Slavkova (1805), které by jako unikátní jedinci měly být respektovány jako součást nejvzácnějšího šumavského genofondu, jsou nezodpovědně ponechány uschnutí. A to i přes to, že mohly možná dalších sto let přirozeně stárnout.

Pan ředitel národního parku Krejčí se ve zmíněném článku vyrovnal s problémem rychle, nemá sice z toho radost, ale bere to jako konec několikasetleté historie. Také podotýká, že dříve či později musela podobná změna přijít. Ale o to právě jde, že v tomto případě unikátních smrkových jedinců měla přijít změna co nejpozději, aby toto navštěvované místo bylo důstojným místem a ne neodpovědným experimentem, který změní historický les na mrtvou krajinu.

Strašák těžké techniky

Naskýtá se otázka, zda uvedených jedenáct napadených stromů nemělo být před zmiňovanými třemi lety pokáceno, odkorněno a ponecháno na místě k přirozenému rozpadu. Tuto práci by zvládlo několik pracovníků ručně během několika dnů. V článku popisované hrůzy spojené s použitím těžké techniky, které by způsobily zničení pramenů Vltavy, jsou jen odváděním pozornosti od neodpovědného přístupu správy parku. Pokud nic správa neudělala a nebude dělat, je boj s kůrovcem předem prohraný – v tom dávám řediteli parku za pravdu.

Je smutné číst v článku názor odborníka na biologii, že se zdánlivě mrtvý les rychle obnoví a že „ve stínu odumírajících veteránů doslova číhají mladé smrky, buky, trávy a mechy, které bleskově vyjedou nahoru“. Na tuto útěchu bych připomněl názor jiného odborníka, kupodivu ze stejné strany barikády, a to M. Svobody z Lesnické fakulty ČZÚ Praha. Ten v článku Význam tlejícího mrtvého lesa píše: „…ani růst na mrtvém dřevě nezaručuje odrůstajícímu zmlazení existenci. Klima je v horském lese velmi drsné, konkurence vysoká, a proto pouze několik jedinců přežije do další generace. A i ti odrůstají velmi pomalu. Dvoumetrový smrk, rostoucí na tlejícím kmeni, tak může být až 50 let starý“.

To uvádím jen jako laik k citovanému „bleskovému vyjetí nahoru“ a nebo k „nevídanému zážitku z bouřlivého vývoje v přírodě“, které jsou návštěvníkům slibovány.