Asfaltová divočina

Asfaltová divočina
Author	Adam Šůra
Date	2008-08-17
Source	Respekt
Genre	tisk
Respondent

Ochranáři i turisté se učí otevírat zapovězené stezky

Jen na vlastní nebezpečí. Tuhle formuli musí podepsat všech devět mužů a žen, kteří se dnes rozhodli vyrazit s průvodcem do šumavské divočiny. Je půl deváté ráno a skupinka turistů středního věku je připravena něco zažít.

Všechny nalákala nová atrakce, kterou Národní park Šumava spustil na začátku srpna: sedm tras do míst, kam se obyčejný smrtelník bez zvláštního povolení nedostane. A dnešní etapa je podle legendy jedna z nejtěžších.

Vyráží se do míst, kde žije přísně chráněný tetřev. Celodenní pochod vede „nerovným terénem, obtížně průchodným lesem a podmáčenými porosty“, jak slibují internetové stránky parku. Odměnou za tohle úsilí má být kromě zážitku z neporušené přírody i průvodcův výklad osvětlující, proč se šumavská příroda vlastně chrání. V evropských národních parcích jsou podobné výlety samozřejmostí. V Česku je to ale horká novinka. Všichni jsou tedy v napjatém očekávání, co dnešní den přinese.

Byla to kachna

Je to starý – a dnes už trochu ohraný spor. Turisté i šumavští starostové už léta kritizují ochranáře z parku za to, že do těch nejkrásnějších míst Šumavy odmítají pouštět lidi. Ironicky se mluví o „zelené oponě“, která nahradila tu „železnou“.

Vedení parku se nedávno rozhodlo tuhle zelenou oponu prolomit. Za třísetkorunový poplatek, pro omezený počet lidí (maximálně čtrnáct v jedné skupině) a jen do konce letní sezony v září. Divočina se tak má zpřístupnit dohromady pěti stům šťastlivců, kteří stihnou zabrat volná místa. Na nezájem si vedení parku nemůže stěžovat. Dvě trasy už jsou „zabrané“, ostatní z poloviny zaplněné.

„Jen abychom nedopadli jako Švorcová v Králi Šumavy,“ připomíná žertem jedna z dam v pevných pohorkách a s fotoaparátem kolem krku scénu, ve které slavnou komunistickou herečku pohltí šumavské rašeliniště. „Nebojte, tak hrozné to nebude,“ uklidňuje průvodce Jiří Franc, když ukládá do batohu lejstro s podpisy všech zúčastněných. Prováděním turistů po šumavských kopcích se tento mohutný usměvavý muž živí už přes deset let. I dnešní cesta pro něj má být premiérová. Prošel ji pouze jednou, když dostával školení od zaměstnanců národního parku. Jeho další slova ale poněkud chladí nadšení výletníků.

„Jestli čekáte, že dorazíme na Modravské slatě, tak těm se vyhneme,“ říká. Na tvářích turistů je vidět zklamání. Zapovězený šumavský mokřad považovala většina z nich za vrchol celé cesty. „V televizi ale říkali, že na slatě se dostaneme,“ zní vyčítavá reakce ze skupiny. „No právě,“ pokyvuje s omluvným úsměvem pan Franc.

„To byla kachna. Novináři si to spletli s Modravskými pláněmi. Snad se vám ale výlet bude i tak líbit,“ říká a velí k odchodu.

Všichni jsou napjati, co dnešní den přinese.

Po šesti kilometrech chůze po červené značce, vedoucí na silnici s novým asfaltovým povrchem, je všem jasné, že divočina se hned tak konat nebude.

Při výkladu pana France, který se nejčastěji týká květů rostoucích podél silnice, musejí výletníci do divočiny uskakovat projíždějícím cyklistům.

Jsme na jedné z turistických magistrál, kde se běžně potkávají chodci, cyklisté i milovníci kolečkových bruslí. Na adresu lidí z národního parku začínají za takový „zážitek divočiny“ padat uštěpačné poznámky. Vede v nich pražská lékařka Hana Šrámková, která má na Šumavě chalupu. „Tak za tohle jsme platili tři sta korun!“ hlásí ostatním, když po studiu mapy zjišťuje, že po běžně přístupných cestách se bude odehrávat většina dnešního výletu. „Tomuhle říkáte divočina?“ obrací se na průvodce. „Tady pánovi to nevyčítejte, ten trasy neplánoval,“ hájí průvodce Jiří Doležal, který pracuje v informačním centru obce Modrava. „Ale vzkažte to vedení parku, ti by to měli slyšet!“

Co tady děláte?

Nakonec se ale přece jen něco děje. Pan Franc odbočuje z asfaltky na lesní cestu, přeskakuje potok a všichni se noří do vlhkého dusna šumavského pralesa. „Určitě znáte tu povídku od Karla Klostermanna o mladém adjunktovi, kterého, když přišel na Šumavu, ze všeho nejdřív poslali koupit si pořádné boty,“ vykládá ztichlé skupině. „Teď můžete na vlastní kůži poznat proč,“ dodává a vyráží dál.

Při chůzi se výletníci boří do vlhkých mechů a nadšeně fotografují. Potom se jede průsekem po bývalé železné oponě a přes umírající les napadený kůrovcem. Tam pan Franc všem ukazuje, jak na padlém kmeni vyrůstají nové smrčky. A mezi výletníky se strhává debata o tom, jestli se mají stromy napadené kůrovcem kácet a jak může bez pomoci člověka vyrůst na místě smrkové monokultury „původní“ smíšený les. „Hodně lidem se uschlý les prostě nelíbí, to je fakt,“ říká lékařka Šrámková.

„Na druhou stranu tady vidíte, že se ten les umí sám obnovit,“ vykládá svým mlčky přikyvujícím sousedům.

Že ale správci národního parku nenechávají všechno jen na přírodě, ukazují ploty, za kterými vyrůstají metrové jedle. Stopy po činnosti člověka jsou ostatně i uprostřed „divočiny“ vidět každou chvíli.

Kromě odvodňovacích příkopů po bývalém hospodaření lesníků se občas u potoka nebo tůně objeví přístroj s čipem, který celý rok měří stav vody. Údaje z jednotlivých měřicích stanic se automaticky odesílají do centrální databáze a informace o stavu vody slouží vědcům jako podklad pro obnovu šumavských rašelinišť.

„Jak jste se tady ocitli?“ protíná ticho mezi stromy vyděšený ženský hlas, když skupina výletníků prochází mokřadem. Mezi stromy se objevuje mladá dáma v holínkách. Ani ubezpečování výletníků, že tu jsou „legálně a s průvodcem“, ji neuklidňuje.

Místní rašeliniště právě čeká revitalizace: odvodňovací příkopy se přehradí, aby z místa neodcházela voda, a tam, kde lesníci původně pěstovali smrky na dřevo, vznikne přírodní podmáčený les. A vědci tu mapují složení rostlin, které se po zamokření lesa změní. „Jestli to tady pošlapete, tak nebude co zkoumat,“ děsí se dáma, která se představuje jako doktorka IvanaBufková. Průvodce Jiří Franc ji ale uklidňuje, že má své instrukce, kudy jít. Po odchodu vědkyně ukazuje svým svěřencům bobule bahenní klikvy, která připomíná borůvku. Někteří se shýbají a pro srovnání plody klikvy ochutnávají. „Pozor, za jednu utrženou bobuli je rok arestu!“ ozývají se žerty na adresu ochranářů.

Výlet pokračuje po německé straně Šumavy. Tady mají turisté volný pohyb: v Národním parku Bavorský les můžou v létě všichni chodit po cestách zakreslených v mapě – i když po nich zrovna nevede značka. Když se ale výletníci proderou nenápadnou cestou schovanou v borůvčí zpět na českou stranu, ocitnou se znovu na značené asfaltce, která je opět povede osm kilometrů zpátky do civilizace.

Zahřívací test

„Aby se vlk nažral a koza zůstala celá,“ zlobí se paní Šrámková na vedení národního parku. „Teď se budou moct vykázat, že pouštějí lidi do divočiny, ale ve skutečnosti jsme se nikam nedostali,“ říká nakvašeně. „Měli jasně uvést, že půjdeme z devadesáti procent po cestách,“ doplňuje ji pan Doležal.

„Takhle ty informační materiály působí jako klamavá reklama,“ říká.

I naštvaní účastníci výletu se ale shodují na tom, že lidé z parku se aspoň o něco pokoušejí. „Taková možnost tady dřív nebyla.“

Tohle by podepsala i většina starostů šumavských obcí. Park se ale podle nich snaží málo. Starostové po vedení už léta požadují otevření nových turistických stezek, které by lidem hory lépe zpřístupnily.

„Ty nejzajímavější části Šumavy, kde už desítky let příroda funguje bez vlivu člověka, lidi nevidí,“ rozčiluje se starosta Modravy Antonín Schubert. „Místo toho musejí chodit pořád po těch samých cestách, kde uskakují cyklistům a autům,“ dodává zvýšeným hlasem. Podobně to vidí i předseda svazu šumavských obcí František Nykles.

„Nikdo nechce, aby se lidi pustili v parku kamkoliv,“ upřesňuje. „Přírodu chceme chránit. Ale turismus po vyznačených cestách se s tím podle nás nevylučuje.“ To, že se letos podívá na zapovězená místa s průvodci pět set lidí, je podle něj málo.

„Pěších turistů nám ubývá a to je problém,“ souhlasí šéf národního parku František Krejčí. Slibuje ale, že se park příští rok náruživým turistům otevře víc než doposud – včetně nových přechodů a stovek kilometrů nových cest. „Ty současné výlety do divočiny jsou test, jak správa parku dovede takovou službu provést,“ říká.

„Chyby vychytáme. Po asfaltu se chodit nebude.“

Koordinátor projektu Josef Štemberk k tomu dodává, že plánuje i vícedenní cesty s průvodcem, jak je to běžné třeba v parcích v Rakousku nebo Švýcarsku. Vše teď záleží na tom, jak projekty výletů do divočiny, které skončí v říjnu, vyhodnotí vědci ze správy parku. Ti jsou vyhlášení svou opatrností: nepřístupná místa pro turisty otvírají jen velmi neradi.

I to se ale zřejmě změní. „Park teď usiluje o diplom Rady Evropy,“ říká ředitel František Krejčí. Udělení diplomu předchází audit, který kromě úrovně ochrany přírody hodnotí také to, jak park zpřístupňuje svým návštěvníkům přírodu. „Na tom teď budeme pracovat,“ dodává Krejčí.