Šumava zelená i šedivě hnědá

Šumava zelená i šedivě hnědá
Author	Ferdinand Peroutka jr.
Date	2008-08-29
Source	ČT
Genre	televize
Respondent

ČT 24

Ještě více letos než v předchozích letech mohl být návštěvník Šumavy svědkem dvou diametrálně rozdílných koncepcí nakládání se šumavskými hvozdy. Vedle tradičního lesnického způsobu hospodaření na „Zelené střeše Evropy“ pokračuje i experiment s bezzásahovými zónami, v nichž převládá šedivě hnědá barva mrtvých stojících i padlých smrkových kmenů, ponechaných svému osudu. Spory o tuto tzv. přirozenou obnovu lesního porostu, prosazenou ministerstvem životního prostředí, ani po 15 letech odborných a politických diskusí neberou konce.

Podle Správy Národního parku a CHKO Šumava, která bezzásahovou I. Zónu (tvoří 13 % plochy parku) spravuje, jsou horské smrčiny vlivem teplejšího počasí, náletů lýkožrouta smrkového a vichřic mimořádně ohroženy „velkoplošným rozpadem“. Zároveň s rozpadem smrčin však startuje i fáze přirozeného omlazení a obnovy, která je údajně o mnoho intenzivnější, nedojde-li k těžbě a odvozu uhynulých smrků. Škoda jen, že se o úspěšnosti tohoto postupu nemůže pěší turista na vlastní oči přesvědčit. Všichni tři poslední ředitelé parku pod nejrůznějšími záminkami otevření pěšího přechodu (např. v oblasti Modravské slatě – ta navazuje na I. zónu NP Bavorský les) vždy zablokovali. Dvojnásob škoda proto, že podle současného ředitele parku Františka Krejčího přirozená obnova tam skvěle pokračuje, takže „není třeba mít obavy o budoucnost horských smrčin“.

S bezzásahovým režimem v lokalitách napadených kůrovcem ostře kontrastuje až úzkostlivá starost o hospodářské lesy v péči Lesů ČR. Lesníci nebezpečí rozšíření kůrovcové kalamity nepodceňují a zvláště letos nasazují mimořádné prostředky i síly k její likvidaci. Ve srovnání s minulými lety instalují v postižených oblastech zcela výjimečný počet lapačů všeho druhu. Nejen instalují, ale jak se turista může přesvědčit, také tyto tisíce lapačů pečlivě sledují, zaznamenávají výskyt škůdců a hubí je. Nenajde se místo, kde by napadené dřevo nebylo z lesa odstraněno nebo alespoň oloupáno, aby kůrovec zahynul. Je to pochopitelné, lesníci bojují o každý zdravý strom, protože v něm nevidí jen výtvor přírody, ale i jeden z nejcennějších darů pro praktický život člověka. Váží si i staletého úsilí svých předchůdců a nechtějí, aby náklady na vypěstování kvalitních smrkových porostů přišly nazmar. Dobří hospodáři v lese totiž nejen pasivně sledují přírodní procesy, ale také aktivně napomáhají úsilí člověka o racionální a šetrné využívání přírodního bohatství.

Koneckonců i ředitel parku Krejčí přiznává, že na dvou nejexponovanějších bezzásahových územích – v oblasti Modravských slatí a Trojmezenského pralesa – hrozí enormní nárůst plochy napadené kůrovcem. Zatímco Modravské slatě podléhají stejnému režimu jako I. zóna Bavorského lesa (z níž nalétává kůrovec i na českou stranu), v oblasti horského hřebene od Trojmezí po Plechý je situace jiná. Rakouští vlastníci sousedících lesů si už dlouho stěžují, že jim kůrovec z nezpracovaných polomů napadá smrky na jejich straně. Když stížnosti nepomohly, zvolili Rakušané radikální postup a přistoupili k vykácení ochranného pásu v délce 2 km a šířce 200 m, aby zabránili přeletu brouka. Kvůli holinám na rakouském území odkrývajícím větru les na české straně, podali ekologičtí aktivisté z hnutí Duha zase stížnost k Evropské komisi. Těžko hádat, který způsob nakládání s lesy tam najde větší pochopení – zda experiment ohrožující lesy v sousední zemi, nebo rázné ochranné opatření vlastníka lesů. Případ na rakouské hranici ukazuje, že těsné sousedství obou koncepcí je a asi vždy bude konfliktní.

Snad nejvyváženější vztah ke kráse i bohatství hlubokých šumavských hvozdů měl kníže Adolf Schwarzenberg, když v roce 1858 na popud svého lesmistra Josefa Johna prohlásil část boubínského masivu za přírodní rezervaci – prales. Původní rozloha rezervace byla 150 ha a časem se rozšířila na nynějších 667 ha. Poučení o vývoji lesa bez zásahu člověka přináší dodnes, protože je snadno dostupná po naučné stezce. Naproti tomu I. Zóna národního parku o rozloze třináctkrát větší je pro běžné turisty v podstatě nepřístupná a slouží převážně ekologům jako pokus o retrospektivu přírodního vývoje před mnoha staletími. Hrozí ovšem, že až se pusté krajiny „velkoplošného rozpadu“ konečně zazelenají, pokusí se ekologové převést do „bezzásahového režimu“ další a další lokality. Již dnes o tom svědčí plány na sjednocení menších částí do jednoho celku. A jen 5 % plochy parku (okrajová zóna) je podle záměru ekologů výhledově určeno k využívání „pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku“. Není se tedy co divit starostům šumavských obcí a jihočeskému hejtmanovi, že mají o budoucnost obyvatel a návštěvníků Šumavy nejvážnější obavy. Bojí se totiž, aby zde ekologové se svou příslovečnou důsledností nerealizovali vlastní poučku, že největším nepřítelem přírody je člověk.