Víme, jak chránit les?

Víme, jak chránit les?
Author	Jan Hofmeister
Date	07.2008
Source	Literární noviny
Genre	tisk
Respondent

Jan Hofmeister je ekolog, zabývá se výzkumem vývoje lesních ekosystémů. Jsme trochu pokrytečtí: trápí nás ničení tropických pralesů, a přitom jsme neradi, máme-li ponechat samovolnému přírodnímu vývoji alespoň zlomek našeho území. Nejtěžší je pro nás totiž smířit se s tím, že k pralesu patří i padlé a odumírající stromy.

Ochrana přírody patří k tématům, kterým obyvatelé České republiky přikládají význam v míře až překvapivé, jak alespoň vyplývá z posledních průzkumů veřejného mínění, zahrnujících i toto téma. Ochrana zbytků původních přírodních lesů se u nás tradičně těší určitému výsadnímu postavení a povědomí o nejznámějších z těchto lesů, například o Boubínském pralese, je pravděpodobně srovnatelné s význačnými kulturními památkami.

Na rozdíl od ochrany neživých kulturních památek nám však zbytky pralesů samou svou povahou neumožňují uchovat je v nezměněné podobě, ani kdybychom se snažili sebevíc, a to jednoduše proto, že stromy i všechny další organismy v nich žijí – a umírají. Také Král smrků, který v Boubínském pralese stál více než čtyři století, padl při vichřici v roce 1970 a teprve budoucnost ukáže, zda a kdy některý z „princů“ dosáhne na královskou korunu. A právě vyrovnání se s touto zcela přirozenou zranitelností a proměnlivostí přírody rozděluje laickou veřejnost i odborníky v názoru na nejlepší způsob ochrany lesních ekosystémů.

První skupina z řad odborníků, reprezentovaná zejména lesníky (čest výjimkám!), věří ve vysokou odolnost pralesa vůči vnitřním i vnějším vlivům vychylujícím systém z rovnováhy. Pokud přeci jen dojde k výraznějšímu narušení stromového patra pralesa, například vichřicí, je to z tohoto pohledu vnímáno jednoznačně jako negativum.

Protivný tábor naopak přijímá posun, ke kterému došlo v poznání zákonitostí vývoje přírodních ekosystémů v druhé polovině dvacátého století, podle něhož je náhlé narušení rovnováhy integrální součástí vývoje většiny lesních ekosystémů. Porozumění mezi oběma tábory se hledá obtížně zejména tam, kde se spor rozšiřuje o míru zachovalosti původního přírodního lesa či obráceně, o míru ovlivnění lesa činností člověka. Dosud jsou nejčastějším předmětem těchto sporů lesy v Národním parku Šumava, ale v různé míře se dotýkají lesů všech našich chráněných území. Pohled na lesní porost ve fázi rozpadu a regenerace se vskutku vymyká naší zkušenosti a je v rozporu se zakořeněnou představou o lesní rezervaci. Kde jsme byli uvyklí obdivovat zdravím kypící majestátnost a vitalitu lesa, se najednou díváme na jeho zánik a posléze vzkříšení. Samo znovuzrození je však i v horských polohách Národního parku Šumava neuvěřitelně rychlé, což nepřímo svědčí o tom, že se jedná o standardní mechanismus vývoje daného ekosystému.

Lesní porosty procházely touto „nevzhlednou“ fází odumírání a následné regenerace pravděpodobně i v dobách, kdy se vyvíjely bez přímého vlivu člověka. Možná ne náhodou se v tolika historických pramenech opakuje ve spojitosti s Šumavou slovní spojení „neprostupný pohraniční hvozd“. Vždy, když jsem v minulosti na toto spojení narazil, uvažoval jsem, jak takový neprostupný les asi vypadal. Avšak sám jsem byl v zajetí představy pralesa, kterým se chodí poměrně dobře, což platí alespoň pro ty zbytky, které se nám dochovaly. Nesnadno průchodná byla nepochybně rašeliniště a jiná zamokřená místa, ta však asi bylo možné obejít, stejně jako dnes. Samotná šířka pohraničního lesa pak pro tehdejší poutníky rozhodně nepředstavovala nepřekonatelnou vzdálenost. Jasnější představu o možných důvodech neprostupnosti pohraničního hvozdu jsem získal až před necelým rokem, když jsem se na Šumavě pokoušel přejít nevelkou plochu lesa vyvrácenou orkánem Kyrill. Pochopil jsem, jak zle se asi v roce 1040 vojákům císaře Jindřicha III. v bitvě ve Všerubském průsmyku utíkalo z bojiště, kde je podle dochovaných záznamů vojsko knížete Břetislava překvapilo, když se předtím ukrylo v zásecích. Záseky jsou totiž jakási opevnění, vytvořená ze stromů přeťatých v určité výšce tak, aby zlomené stromy neležely na zemi a vzájemně se spletitě překrývaly. Ačkoli císař Jindřich seznal, že záseky byly záměrně uchystány obránci, hlavní část vojska dále postupovala takto zatarasenou cestou, kde byla posléze překvapena ukrytými nepřáteli, neboť jak uvádí Kosmas, „na obou stranách cesty byl jen hustý hvozd a neprostupná místa“. Z toho by mohlo vyplývat, že i v původním lese se vyskytovaly plochy, kde byl les částečně polámaný a těžko prostupný. A proto ten, kdo nebyl místní, mohl na tato místa občas narazit, což mohlo přechod jinak nikterak širokého pohraničního hřebene skutečně velmi znesnadnit. Přesto, i přes zmiňované lidské a přírodní zásahy, byla převládající část pohraničního hvozdu tehdy svým vzhledem podobná tomu, v čem bychom spatřovali ideál pralesa – tedy les poměrně světlý a snadno prostupný. Takové lesy budou Šumavu zdobit pravděpodobně i v budoucnu, zvláště najdeme-li odvahu nechat přírodě volnější ruce. Zejména v diskusích s regionálními politickými představiteli zaznívá poměrně často námitka, že v tradičně kulturním prostoru střední Evropy není dostatek prostoru pro to, aby se člověk vzdal využití části krajiny a ponechal ji přírodě samé. V této souvislosti je třeba si uvědomit, o jaké části krajiny mluvíme. Výměra všech lesů v národních parcích představuje necelých pět procent rozlohy lesa u nás a v lesních rezervacích jsou to necelá dvě procenta. Vezmeme-li v úvahu, že výnos z lesního hospodářství jako celku tvoří jen o něco málo více než půl procenta celkového hrubého domácího produktu, jeví se i vynětí některých plošně rozsáhlejších lesů z činnosti člověka jako zanedbatelné.

A je tu ještě jeden, snad dobře srozumitelný argument. Předpokládám, že většina obyvatel střední Evropy negativně vnímá zprávy o zrychlujícím se kácení tropických deštných lesů a vnímá počínání politických reprezentantů dotčených států v tomto ohledu jako málo prozíravé. Jistě by většina z nás přivítala ponechání dosud ještě místy rozsáhlých území tropických lesů bez zásahu člověka. Neochota naší bohaté společnosti k ponechání zlomku naší přírody bez přímého vlivu člověka vyznívá ovšem v tomto světle obzvláště pokrytecky.