K problematice Národního parku Šumava

Z sumava-corpus
Verze z 13. 9. 2015, 05:35, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{MediaBankArticle |Title=K problematice Národního parku Šumava |Author=Josef Tvrzký |Date=1996-09-27 |Source=Klatovský deník |Genre=tisk |Respondent…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


K problematice Národního parku Šumava
Author Josef Tvrzký
Date 1996-09-27
Source Klatovský deník
Genre tisk
Respondent

Jeden a půl roku před schválením Národního parku Šumava byla v Sušici sestavena pracovní skupina, organizovaná podnikatelským subjektem EKOING, složená z odborníků z různých sfér, jako je lesnictví, přírodní vědy a ochrana přírody. Její náplní bylo stanovení kritérií a podkladů pro péči o přírodu v národním parku v rámci všech činností, nutných pro dokonalé fungování správy národního parku. Byly důkladně probrány všechny detaily šetrného zacházení s lesy mimo první zónu, přísně chráněnou před lidskými zásahy spolu se zemědělskými aktivitami v II. a III. zóně, problémy turistiky a přístupu veřejnosti do určených zón parku. Zástupce skupiny navázal stálé styky se Správou Národního parku „Bavorský les“ a se švýcarskou agenturou Světového fondu ochrany přírody (WWF) v Glandu. Ta k nám vyslala kanadského experta pro pomoc při zakládání národních parků, který spolu se zástupci NPŠ projednal postupy při rozdělení území parku na jednotlivé zóny rozdílného stupně ochrany přírody a při sestavení Plánu péče o národní park. Oba tyto druhy podkladů pro mezinárodní uznání statutu národního parku Federací pro NP se staly předmětem permanentních nedorozumění se zástupci různých institucí počínaje ministerstvy a konče ČSAV a lesnickou praxí. Jejich zástupci totiž pokládali „národní parky“ za výhradní záležitost ČR, čímž by ovšem odpadly veškeré podpory z mezinárodních fondů.

Národní park Šumava změnil během dosavadní existence třikrát svého ředitele. V této době se zřejmě, nikoliv náhodou, vyměnili také tři naši ministři životního prostředí. První ředitel, jako člen přípravné skupiny EKOINGu, měl velmi přesné představy o koncepci národních parků a dodržoval to, k čemu se nastoupením do funkce zavázal. To platí zvláště pro I. zónu s režimem přísné ochrany před lidskými zásahy, v čemž byl podporován většinou pracovníků parku se souhlasnými názory a zkušenostmi. Byl později vyměněn a následující stav dělal dojem provizoria s udržováním zaběhnutého stavu. V té době se také začali vytrácet z kolektivu parku pracovníci zkušení a angažovaní v ochraně přírodních procesů v I. zóně parku dle mezinárodních pravidel. Brzy pak došlo k jmenování nového ředitele, předešlého vedoucího pracovníka aparátu MŽP, který obsadil místa vedoucích klíčových útvarů správy parku nově přijatými osobnostmi, jejichž prostřednictvím byla zahájena všestranná reorganizace správy parku. Sám ředitel, schopný, energický a zkušený organizátor, dal do pořádku jak budovy s jejich okolím, tak i administrativu. Brzy nato převzal ty části okolních

lesních závodů Českých lesů, jež se nacházely uvnitř území národního parku, a pak získal pro park moderně vybavenou budovu, která důstojně reprezentuje význam této instituce.

Je pochopitelné, že není možné, aby jediná osoba zvládla dva tak odlišné stěžejní obory, jako je vedení největšího lesního závodu ČR z lesů na území parku mimo I. zónu a současně i hlavní cíl parku, ochranu přírody se všemi úskalími, jako jsou strážní služba, vodní, pěší i moto-turistika, práce s veřejností, zájmy spojené s rozvojem obcí v parku atd. Proto tuto druhou funkci převzal první náměstek ředitele, který za stěžejní obor ochranu přírody, převzal i zodpovědnost. Protože však po celou dobu svojí dosavadní odborné kariéry pracoval pro instituci, která opatřuje podklady pro úspěšné hospodaření lesních závodů, projevily se tyto profesní návyky i v jeho představách o náplni parku. Tak klíčové podklady vypracované podle mezinárodně platných pravidel za účasti mezinárodních expertů, tedy „Zonace parku“ především a „Plán péče o národní park„, byly opuštěny a jeho přepracovaná zonace zrušila, k neobyčejnému zklamání vedoucích pracovníků sousedního Národního parku „Bavorsky les„, podmínky k sjednocení obou sousedních parků v integrovaný celek pod pojmem „Zelená střecha Evropy„. Šlo o část nejvýznamnějších projektů mezinárodní ekologické spolupráce v Evropě a společný sen zakladatelů obou národních parků.

Největším a permanentním problémem Národního parku Šumava bylo od samého počátku vměšování pracovníků lesního provozu na všech úrovních do realizace ochrany přírodních procesů v parku, což zahrnuje především vyloučení „tradičních“ čili hospodářských prvků, a proto i uzákoněných intervencí do přirozených procesů, jako je těžba hmoty stromů hynoucích jak vlivem klimatických extrémů, tak i následujících útoků všech druhů parazitů na stromy neschopné se bránit a všechny další úkony přirozeným procesům v lese cizí.

Celá tato historie je založená na chybném srovnávání režimu rezervací či I. zóny národního parku, s režimem hospodářských lesů. Je klíčová pro mezinárodní uznání národních parků, neboť má možnost dokázat, kdy jsou lidské zásahy do přírody na místě a kdy nikoliv. Možná, že právě tento společenský tlak vyprovokoval poněkud agresivní postupy při těžbách, spojených s likvidací kalamity lýkožrouta. Současně s tím vzniklá propaganda ukázala, že společenská úroveň a povědomí stále ještě není v naší zemi na úrovni, která by jakémukoliv vedení národního parku umožňovala řádné a perspektivní fungování. Člověk, který se rozhodne nové přírodě blízké pracovní postupy hájit, riskuje, a to zcela spolehlivě, svoji existenci. Také z těchto hledisek třeba posuzovat některé příklady těžko přijatelného jednání v procesu rozhodování.

Mnohé kritické hlasy obviňovaly vedení našich národních parků někdy právem, někdy ne. „Errare humanum est,“ ale globálním viníkem všech nejasností, nedorozumění a sporů je především celostátní atmosféra, mnohdy zabíhající v takových oborech, jako je právě lesnictví, do jistého stupně hysterie (případ lýkožrouta, holosečí aj.), která také některé ekologické iniciativy, podporované někdy i vědeckými kruhy (Duha apod.), označuje za extremistické a slova jako „ekologie“ nebo dokonce „trvale udržitelný život či rozvoj“ jsou v této kuriózní variantě demokracie právě lak systematicky skandalizována, jako pojem „politická opozice„.

Neštěstím Národního parku Šumava, který byl z našich národních parků nejblíže k oprávněnému získání tohoto čestného titulu, shodného s pokrokem světové vědy o přírodě, je deformovaný přistup k ekologii jen a jen důsledkem toho, že představuje činnost, která překáží bouřlivému rozvoji průmyslové, finanční a bankovní sféry. Ta je prostředkem i cílem současného dění přesto, že miliardy, získané konkrétní výrobní činností, se ztrácejí za kriminálních okolností, jimž se nevěnuje patřičná justiční pozornost pro zaujetí při klanění se „zlatému teleti„.