Bude Ambrozek stínat hlavy?
| Bude Ambrozek stínat hlavy? | |
|---|---|
| Author | Tomáš Feřtek |
| Date | 2003-03-13 |
| Source | Reflex |
| Genre | tisk |
| Respondent | |
Pokud si přečtete pětadvacetistránkovou zprávu mezinárodní organizace IUCN hodnotící dosavadní způsob hospodaření v Národním parku Šumava, jen těžko se ubráníte dojmu, že dává téměř ve všem za pravdu ekologickým organizacím, které po léta protestovaly proti kácení stromů v prvních zónách. A logicky si položíte otázku: Znamená to výměnu dosavadního vedení a změnu strategie? Odpověď kupodivu vůbec není jednoznačná.
Dvoudenní mise dvou zástupců Světového svazu ochrany přírody (IUCN) se uskutečnila na konci září loňského roku, na Šumavu ji pozval v roce 2002 ještě Ambrozkův předchůdce Miloš Kužvart, zastánce kácení v prvních zónách. Libor Ambrozek, jenž je opačného názoru, pozvání potvrdil. Na závěrečnou zprávu se čekalo do ledna s tím, že nezávislý pohled poskytne podklad k zásadním změnám. Jenže tisková konference z minulého týdne představila ministra životního prostředí jako atleta, který po dlouhém rozběhu před skokem zaváhal. Nebyl ve snadné situaci. Lidé z vedení parku včetně ředitele Ivana Žlábka seděli v auditoriu a odpovídat v takovou chvíli na otázku: „Je možné, aby novou strategii realizovalo staré vedení?“ není nic záviděníhodného. Libor Ambrozek odpověděl kompromisně. Chce se teď zabývat věcnou stránkou problému, personální otázky počkají. Co vlastně zpráva říká? Konstatuje, že ve vedení parku jsou převážně lesníci s malým přehledem o přírodních procesech, že první zóna je nesmyslně roztříštěná, že kácení v ní musí ihned skončit, že některá opatření byla naprosto chaotická a nepochopitelná, a především, že Šumava nyní nesplňuje kritéria pro národní park II. kategorie. Pokud o park stojíme, je třeba scelit první zóny, zlepšit komunikaci s obcemi a nevládními organizacemi a spolupracovat systematicky se sousedním Národním parkem Bavorský les, kde se v prvních zónách nezasahuje už dvacet let. Shoda s požadavky, které po léta rozesílá Hnutí Duha, je takřka jednoznačná. Jak s těmito argumenty ministerstvo naloží? Jediná opravdu jednoznačná odpověď zní: o park stojíme, a jsme proto ochotni znovu otevřít problém vymezení prvních zón a způsobu hospodaření. A pokud jde o lidi? Lze si jen těžko představit, že lidé z vedení parku, kteří názory, jaké prezentoval ministr na tiskové konferenci, ještě před rokem označovali za nekompetentní hazardování s budoucností Šumavy, najednou obrátí a stanou se horlivými zastánci bezzásahovosti. Tedy představitelné to je, ředitel Žlábek se alespoň občas snaží tančit podle nových not, ale bylo by to lidsky mimořádně nedůstojné. Bude-li Žlábek zprávě oponovat a odmítne-li nové pořádky, alespoň se neztrapní. A zastánců, kteří ho budou chtít podržet ve funkci, najde dost. Na postupu Libora Ambrozka lze ocenit, že se nechová sekernicky, ale zároveň se tak vystavuje nebezpečí, že propásne vhodnou a pro veřejnost srozumitelnou chvíli k výměně vedení parku. Bylo by logické, kdyby „přepřáhl“ při svém nástupu do funkce. Jestliže nechtěl spěchat, bylo by pochopitelné, kdyby tak učinil v souvislosti se zprávou IUCN. Na jakou další příležitost chce ještě čekat? Národní park i pro letošek už zažádal o povolení kácet v prvních zónách. V této souvislosti se určitě vynoří mnohohlas, který bude zpochybňovat kompetentnost zprávy: mise byla příliš krátká, neznala dobře místní podmínky, byla jednostranná. Pak už nebude případné odvolání působit jako koncepční krok, ale jen jako postih neloajálního úředníka. Ministr Ambrozek se přesto „stínání hlav“ vyhne jen stěží. Nerozhodne-li se dostatečně rychle, riskuje, přinejmenším na Šumavě, svou vlastní.
