Malý brouk způsobuje velké změny krajiny

Malý brouk způsobuje velké změny krajiny
Author	Josef Tuček
Date	2005-01-27
Source	Hospodářské noviny
Genre	tisk
Respondent

Příroda z vesmíru: Družicové snímky zachycují postup lýkožrouta smrkového na Šumavě

Dvě americké družice Landsat obíhají Zemi ve výšce přibližně 800 kilometrů a snímají její povrch. Získané informace se dají použít skutečně mnohostranně. Martin Hais ze Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jejich rozborem sleduje postup kůrovce na Šumavě.

Větrné polomy na Šumavě v roce 1984 po sobě zanechaly poničené stromy. V bavorské části Šumavy se správa národního parku rozhodla ponechat vše přirozenému vývoji. A tak se zde začal množit kůrovec a pronikl i do české části.

Kácet, nebo radši nekácet?

Správa Národního parku Šumava přijala jinou strategii. V roce 1995 vyhlásila bezzásahovou zónu (o rozloze 1450 hektarů). Vně této zóny vzniklo na české straně ochranné pásmo (velké 1150 ha), kde se napadené stromy kácely a odvážely, nebo zůstaly ležet, ale lesní dělníci jim oloupali kůru, aby v nich nemohl lýkožrout přežít.

A odborníci se mezitím začali přít, co vlastně s kůrovcem v národním parku dělat. V principu existují dva protikladné pohledy. Buď kácet kůrovcem napadené stromy, a snažit se tak zachránit, co se dá. Anebo nechat přírodu, aby si poradila sama. Co je lepší, na tom se experti zatím neshodli.

Správa Národního parku Šumava začala v roce 1999 se svolením Ministerstva životního prostředí kácet stromy i v nejvíce chráněných oblastech. Nové vedení parku – opět se svolením Ministerstva životního prostředí – kácení na podzim 2003 zastavilo.

Do této situace přišel Martin Hais, student doktorského studia Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a pracovník Jihočeské univerzity. „Chtěl jsem blíže zjistit rozsah a vývoj kůrovcové kalamity a hlavně změnu některých vlastností krajinného krytu, to vše s využitím družicových dat. A také, jestli jde určit, co odumření smrkových porostů pro krajinu znamená,“ vysvětluje.

Jeden záběr místo týdnů obchůzek

První družice Landsat obíhá Zemi od roku 1984, druhá od roku 1999. Snímají zemský povrch v pásu o šířce 180 kilometrů. Oblet celé planety jim trvá hodinu a půl a stejné místo zabírají jednou za 16 dní. Výsledkem záznamu jsou data v digitální podobě. Americká kosmická agentura NASA je poskytuje vědcům, nebo prodává pro komerční účely.

Přístroje na satelitech přijímají viditelné i infračervené záření odražené nebo vyzářené zemským povrchem. Po počítačovém zpracování se dá mimo jiné zjistit, jaká teplota povrchu na daném místě je, a také určit, jaká je tam vlhkost.

„Vybral jsem si pro porovnání území o velikosti 94 čtverečních kilometrů odpovídající povodí Modravského a Roklanského potoka. Vzal jsem družicové údaje z července roku 1987, kdy ještě na české straně Šumavy nebylo zaznamenáno rozsáhlejší odumírání smrků vlivem kůrovce, a data z července 2002. To už celkové ztráty horských smrčin na Šumavě vlivem kůrovcové kalamity dosáhly na bavorské i české straně 6520 hektarů,“ popisuje Martin Hais.

Družicové snímky mají tu výhodu, že zachytí v jediném okamžiku oblast, kterou by pozemní pozorovatelé museli obcházet několik týdnů. Nesnímají úplné detaily – nejmenším prvkem jejich obrazu je čtverec o velikosti 30 krát 30 metrů. To je ovšem pro sledování vlivu rozsáhlé kůrovcové kalamity dostačující.

Teplejší plochy ilustrují zkázu

Porovnání družicových záznamů z let 1987 a 2002 přesně ukazuje, kde smrkové porosty odumřely. „Zdravé stromy odpařují vodu a ochlazují okolí, takže plochy, kde rostou, jsou vlhčí a studenější. Zato krajina s odumřelými stromy je suchá a teplá. A ještě větší horko a sucho je přímo na holinách,“ líčí Martin Hais.

Krajina bez lesa hůře zadrží vodu, která z ní po dešti rychle odtéká. Zvyšuje se tak riziko vzniku povodní. Přispívá k nim ostatně i skutečnost, že teplejší vzduch nad holinami nebo nad mrtvými stromy pohlcuje a zadržuje více vodní páry. Když se pak počasí ochladí, zadržená pára kondenzuje a změní se v prudký déšť.

Martin Hais nechce zasahovat do debat, jestli je lepší smrky napadené kůrovcem kácet, nebo nechat jejich přirozenému osudu.

„Když se napadené stromy vykácejí, šíření brouka se může zastavit. Jenže při tom vzniknou holiny, které se pak ve vyšších nadmořských výškách obtížně zalesňují. Na bavorské straně je národní park ohraničen z větší části listnatými lesy, v nichž kůrovec žít nemůže. Na české straně však takováto přirozená bariéra není,“ shrnuje.

K celkovému poznání průběhu kůrovcové kalamity a jejímu vlivu na krajinu, a tedy i jako podklad pro rozhodování, jestli je dobré zastavit ji kácením stromů, by mohly přispět i družicové snímky. Prvotní výsledky už proto Martin Hais předal správě Národního parku Šumava.

Info

Družice sledují i Temelín

Martin Hais společně s kolegy ze Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích využívá údaje z družice Landsat také pro sledování vlivu jaderné elektrárny Temelín na její okolí. Srovnání současných družicových dat s údaji z období před výstavbou ukazuje, že se samozřejmě zvýšila letní teplota přímo v místě jaderné elektrárny. Budovy z betonu slunce snadno rozehřeje. Podstatnější však je, zda se teplotní vliv projeví ve vzdálenějším okolí elektrárny. „To se dá v zemědělské krajině sledovat obtížněji než v lese, protože zemědělci střídají plodiny. Vzrostlé kukuřičné pole je chladnější než pole s řepkou olejkou. Takže teplota zemědělské krajiny je každý rok jiná už proto, že na ní roste něco jiného. Budeme potřebovat ještě data z příštích let, abychom mohli přihlédnout i ke změnám vyplývajícím z pěstování různých plodin. Zatím se však celkově ukazuje, že k žádnému extrémnímu nárůstu teploty nedošlo,“ shrnuje Martin Hais.

Proč se na Šumavě daří kůrovci

Před dvěma stoletími rostly v oblasti centrální Šumavy rozličné druhy stromů. Po rozsáhlých polomech v 19. století se pak Schwarzenbergové, majitelé zdejšího panství, rozhodli vysázet smrky, mnohdy nepřizpůsobené horským podmínkám, i na místech, kde původně rostly jiné dřeviny. Ekonomicky to vypadalo rozumně, protože smrky rychleji rostou, takže dají více dřeva. Neplatí to však v příliš zamokřené půdě, tam se růst jehličnanů zpomaluje. A tak správcové šumavských lesů začali budovat povrchové odvodňovací kanály s hrázemi, kterými šlo odtok vody regulovat. V této praxi pokračovali lesníci i za socialismu. To už se odvodňovací rýhy odstřelovaly trhavinami a stavěly bez hrází. Snížila se tím schopnost krajiny udržet vodu. Změny nahrály kůrovcům, přesněji lýkožroutu smrkovému. Tento brouk žije pod kůrou smrků a vyžírá vodivá pletiva. Nejraději má čerstvě spadlé stromy, v nichž se dokáže dobře rozmnožovat. Ze suchého stromu se pak do okolí rozšíří až sto tisíc brouků. Ale při přemnožení se lýkožrout pustí i do stromů zdravých. Napadený strom se brání a zalévá chodby kůrovce mízou. Jeho obranyschopnost se však snižuje za přílišného sucha, strom prostě nemá dost vody na vytváření obranné mízy. Je tedy možné, že i odvodnění na Šumavě bylo jedním z faktorů, které ulehčily kůrovci život. A své zřejmě způsobily i kyselé deště, které stromy oslabují.

Rozložení teplot podle údajů z družic v červenci 1987 (na snímku vlevo) a v červenci 2002. Modrá barva znázorňuje místa s nižší teplotou než je v okolí, červená pak oblasti s teplotou vyšší. V roce 1987 převládaly v příhraniční oblasti nižší teploty, protože zdravé smrkové porosty krajinu ochlazovaly. O pět let později zde již stromy, napadené kůrovcem, odumřely a teplota se zvýšila.