Na šumavské frontě klid?

Na šumavské frontě klid?
Author	Vladimír Just
Date	2003-11-03
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Není to tak dlouho, co Šumava, i se svým populárním mediálním broukem, plnila denně stránky novin i vysílací časy zpravodajských relací. Poté, co ministerstvo životního prostředí (ing. Ladislav Miko) zveřejnilo novou, tentokrát skutečně ochranářskou koncepci se zcelenými 1. zónami a vyhlásilo záměr vypsat výběrové řízení na nového ředitele, náhle v médiích jako když utne. Kritici dřevorubeckých praktik i milionových krádeží na běžícím pásu trochu předčasně zmlkli, z ministerstva žádná konkrétní zpřesnění o chystaném konkurzu nepřišla a novináři se na něj neptají. Byl vypsán? Nebyl vypsán? Řídí ještě park dosavadní šéf i de facto, nikoli jen de iure? Nedostal příliš mnoho času na zametení stop? A kdo má vůbec sedět ve výběrové komisi – ekologové, přírodovědci, nevládní organizace, nebo ministerští úředníci a konzervativní lesníci, k nimž se ještě nedonesl, na rozdíl od jejich bavorských či polských kolegů, smysl národních parků jako ochrany přírodních procesů, nikoli ohrožených kubíků dřeva? To náhlé šumavské ticho, jako každé ticho v korupčním prostředí, se zdá být podezřelé. Ticho prospívá zákulisním manipulacím a tlakům, jejichž cíl je v tomto případě jediný: aby se vlk (rozuměj: ministr) nažral a koza (rozuměj: dosavadní lukrativní tunel na dříví a ráj protekčních nimrodů) zůstala celá.

Dílčí termití vítězství

Výsledkem podezřelého ticha je termití práce odpůrců nové ochranářské koncepce, kteří již zaznamenali prvé dílčí úspěchy. Takovým dílčím úspěchem je například nenápadné odvolání inspektora, který v posledních měsících šetřil krádeže dřeva a další závažná manažerská selhání stávajícího vedení a – za mručení přistižených zlodějů a těch, kteří je ve vedení parku kryli – také řadu těchto pochybení proti zákonu zmapoval, padni komu padni. Inženýr Böhm byl odvolán bez udání důvodu, což vedlo k protestům nevládních organizací. Podezření, že byl odvolán nepohodlný inspektor, který po létech opatrného přešlapování začal konečně šlapat tunelářům na paty, rozhodně nerozptýlila vyhýbavá odpověť šéfa inspekce ing. Jana Slance, plná frází o nedostatcích v „určování pracovních priorit“ a v „bezproblémové komunikaci“: podobné bolševické floskule, jako vystřižené z Havlovy Zahradní slavnosti, spíše existující podezření posílily. Za dílčí úspěch dřevorubecké lobby lze považovat i překvapivou a vzhledem k nové koncepci vysloveně kontraproduktivní podporu asanací v 1. zónách NP, již vyslovil ředitel odboru státní správy MŽP ing. Václav Osovský, a to svým zamítnutím odvolání tří ekologických organizací proti této dřevorubecké praxi, jež nám dělá mezinárodní ostudu (22. 10.). Znepokojivý je už sám fakt, že na jedné straně ministerstvo vyhlašuje kýžené přizpůsobení našeho lesního závodu mezinárodním ochranářským standardům, jež vládnou třeba v sousedním Bavorsku – a na druhé straně se zbavuje nepohodlných inspektorů a zamítá kritiku staré koncepce. Pozoruhodný je už způsob, jímž odvolání ekologů ing. Osovský zamítl: podle něho „věcnou důvodnost a účelnost asanací v 1. zónách potvrdil i následný vývoj počasí (vysoké teploty, sucho), kterým byly vytvořeny mimořádně příznivé podmínky pro vývoj kůrovců“. Jinými slovy: odborná koncepce parku – jehož základním atributem je všude na světě souvislé bezzásahové jádro – by se podle pana Osovského měla řídit podle vývoje počasí! Management parku by se každý rok měl řídit podle toho, jak se zrovna vyspí kůrovec. Nejvíce mě však pobavily věty o tom, že k poškození přírody při asanacích přece nedochází, neboď „odvolací orgán předpokládá, že by zástupci Hnutí DUHA či PhDr. Vladimír Just, jemuž byla rovněž povolena výjimka ke vstupu do I. zón za účelem kontroly, jistě orgán ochrany přírody upozornili, pokud by narazili na činnosti poškozující zvláště chráněné živočišné či rostlinné druhy a jejich biotopy“. Instituce, již si platím, aby za mne profesionálně vykonávala státní správu a kontrolu v nejvýše chráněném území státu, se dovolává mé chabé aktivity pěšího turisty, který ve svém volném čase vykonává laickou kontrolu 1. zón. Těch je, jak známo, 135. I kdybych v nich po celý rok ve dne v noci poustevničil, živě se tam kořínky, není v mých silách zmapovat všechna zvěrstva, jichž se firmy a těžká mechanizace, vpuštěná do jádra Šumavy, už osm let dopouštějí. Stačili jsme v desítkách podání upozornit inspekci zatím jen na zlomek opakujících se zločinů proti přírodě (erozní rýhy, úniky oleje, kácení doupných stromů, nezákonný odvoz dřeva). První povinností nového vedení bude všechna ta zvěrstva a krádeže systematicky zmapovat. Bude to truchlivá, ale pro budoucnost Šumavy nutná bilance, která – bude-li provedena důsledně – dost možná skončí vyvozením trestní odpovědnosti současných správců (včetně potěmkinského útvaru státní správy ing. Martanové, jež neplní svou kontrolní funkci).

Nové triky starých rutinérů

Už jsem si zvykl, že cokoli pronesou v médiích ředitel Žlábek, náměstek Vladimír Zatloukal a tiskový mluvčí Zdeněk Kantořík, je třeba si odmocnit asi jako zprávy Rádia Jerevan. Náměstek Zatloukal byl v posledních měsících několikrát přistižen při účelové lži, když – například v Radiožurnálu tvrdil, že tisíce stromů, jež měly padnout u Pramenů Vltavy, tvoří pouze bezcenný, uměle vysázený porost: přitom musel vědět, že se jedná z valné části o podmáčenou rašelinnou smrčinu, jež je v těchto končinách přirozeným domovem (nemohl si nevšimnout např. chůdovitých stromů, přirozeně se zmlazujících na tlejícím dřevě). Ředitel Žlábek se zase v Právu kasal (Salon, 18. 9.), že nařídil, aby veškeré „vylétané“ souše zůstaly v parku stát. Opak je pravdou: po svém nástupu nejprve 1. 6. 1995 vydal Pokyny pro technické zpracování souší,kde naopak povolil „technicky upotřebitelné“ sortimenty souší dva roky těžit, čímž vážně narušil porostní stěny a umožnil rozvoj kalamity. Salonu je však nutné i tak poděkovat, neboď Žlábkovy výroky ohledně krádeží poskytují cenný doličný materiál pro obvinění z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ([167]225). Ředitel „vyrábí dřevo“ a už předem toleruje jeho kradení. Při inventuře prý zjistil, že až na nějakých záhadně zmizelých 128 stromů „je to v pořádku“, pokud nepřevýšil rozpor „mezi tím, co bylo vykázáno a co bylo naměřeno plus minus 10 %“. 10 % ve 135 zónách obnáší statisíce stromů. A tak ředitel, který nám spravuje vysoce cenný majetek (jeden kus může mít až 40tisícovou cenu), vlastně tímto vyzývá: můžete klidně krást, ukradneteli pouhých deset procent, bude to v pořádku! V Bavorsku, kde v parku ctí vědu, nikoli pavědeckou ideologii, každoročně sčítají nejen souše, ale především miliony mladých semenáčků: jejich množství i různorodé složení pod ochranou souší tu překvapuje i největší optimisty. Náš statistik Kantořík však postupuje podle osvědčeného sovětského vzoru: aby dokázal zhoubnost někdejší blokády na Trojmezné, jež zachránila tamní prales, sčítá tu pouze přibývající souše, nikoli to, co je pod nimi (i tak musí uznat, že tři roky po blokádě klesl jejich nárůst více než o polovinu). A pak přepočítává souše zcela nesmyslně na hektary a dochází k hrozivým číslům: kdyby takto postupoval za posledních 100 let, rozrostla by se mu nejen Trojmezná, ale celá Šumava pod rukama na trojnásobek. Na protější Smrčině jakož i ve zbytku Šumavy – nepočítá holiny (holiny v 1. zónách se v parku pro jistotu jako holiny neregistrují). A už vůbec do výkazů každoročního vítězného boje s kůrovcem nezapočítává gigantické polomy (jen za poslední rok čtvrt milionu kubíků!), jež jsou přímým důsledkem předchozích necitlivých asanací a proděravění porostních stěn dle vzoru ementál. Rada pro čtenáře: nevěřte statistikám, věřte vlastním očím.

Pohádky senátora Smutného

A především nevěřte senátoru Smutnému, jestliže tvrdí, že byl letos na Březníku, kde prý „uschly všechny smrky“ (Rozhled, říjen/03). Jsou jen dvě možnosti: buť senátor lže, nebo na Březníku nebyl. Anebo les viděl jen z dálky? Kdyby se prošel pěšky z Březníku zhruba tři, čtyři kilometry směrem k Roklanské hájence, viděl by, jaký nesmysl plácl. Nalevo v našem bezzásahovém území by názorně spatřil „bavorskou“ cestu (pod uschlými a popadanými stromy se tu v životodárném vlhku a stínu má čile k světu mladý zelený základ budoucího lesa). A napravo vzhůru, na svazích vyholené Studené hory, by stejně názorně viděl suchou, zabuřenělou „českou“ cestu: nekonečný hřbitov pařezů, umělohmotných zelených tubusů a tisíce a tisíce ukradených stromů, jež měly zůstat a nezůstaly – v ekosystému (podle zjištění inspekce ŽP zde bylo až 70 % stromů vrtulníky odvezeno protiprávně). Až se tam jednou pan senátor a prominentní nimrod národního parku vypraví bez flinty a bez předsudků, chci, aby si objektivně porovnal obě cesty a sdělil mi na těchto stránkách, do jakého z obou typů lesa by radši chodil. Pak možná i on pochopí, proč do zhruba třetinového sousedního národního parku chodí o tři čtvrtě milionu lidí víc než do našeho lesního závodu.

P. S. Pan senátor citovaným článkem v Rozhledu na sebe prozradil i další věc: nejenže nezná aktuální stav v okolí Březníku, ale nejméně dva roky nebyl ani na Pramenech Vltavy, o nichž s takovou suverenitou píše: opakuje totiž komunistický blud o zdejším zajateckém táboře sovětských vězňů, kteří tu prý rubali pro Říši. Poté, co nepodložený mýtus padl, byla deska s tímto lživým údajem už v červnu 2001 odstraněna. Mohu mu doporučit jediné: Učit se, učit se, učit se!