Otevřený dopis: Jiřímu Skalickému, ministrovi životního prostředí ČR
| Otevřený dopis: Jiřímu Skalickému, ministrovi životního prostředí ČR | |
|---|---|
| Author | Vladimír Just |
| Date | 1996-09-25 |
| Source | Lidové noviny |
| Genre | tisk |
| Respondent | |
Vážený pane ministře!
Velmi oceňuji vše, co jste zatím řekl či udělal v nelehké roli nového ministra životního prostředí. Obracím se na Vás jako na poslední instanci ve věci záchrany nejvzácnějších partií lesů v zóně I Národního parku Šumava (konkrétně v oblasti Modravských slatí, Mokrůvky a Černé hory).
Ještě loni jsme četli od šéfů NP a MŽP vyhlášení, že v boji s kůrovcem (v lokalitách Mokrůvka a Modravské slatě) by „zásah a vjezd mechanismů způsobil zánik toho, co v těchto lokalitách chráníme„, a tudíž „byly vytipovány lokality, jako Mokrůvka, kde je zásah asanací vyloučen a zasahuje se pomocí lapáků“ (LN 14. 3. 1995). Tehdy ještě ředitel NP ing. Ivan Žlábek respektoval režim ochrany, daný nařízením vlády č. 163/91 Sb. a zákonem o ochraně přírody a krajiny č. 114/92 Sb. V tomto režimu je I. zóna NP Šumava vymezena jako „přísná přírodní“ a její území (pralesovité lesy, mokřady, rašeliny) „je ponecháno přirozenému vývoji bez ovlivňování člověkem„.
Od 1. srpna t. r. dochází k hrubému porušení těchto zákonných norem (ne jen tuzemských: Šumava je od 1990 zařazena do seznamu Biosférických rezervací UNESCO, do seznamu tzv. Ramsarské konvence o ochraně mokřadů mezinárodního významu aj.). Oblast Modravských slatí, od Černé hory po Špičník, byla uzavřena pro veřejnost a do nejvyšších poloh (například do bezprostřední blízkosti chráněné Cikánské slatě, 1100 m, na severozápadní i severovýchodní svahy Studené hory, 1302 m, na západní svah Černé hory, 1312 m) vtrhla těžká mechanizace, jež už teď vykonala větší dílo zkázy než lýkožrout (příšerně zryté cesty plné výmolů, bahna a olejových skvrn, přesekané kořeny zdravých stromů, masivní půdní eroze).
Přitom počet zde porážených zdravých smrků s korunami plnými šišek převyšuje počet stromů napadených, ošetřených chemicky. V září nastaly dvě změny: správa NP (zřejmě v panice před kontrolami) odstraňuje tyče a cedulky I. zóna NP (některé z nich jsem pečlivě uschované objevil poblíž ve škarpě), což je vzhledem k tomu, že takový zásah do I. zóny NP za žádných okolností a pod žádnými záminkami nepatří, porušením zákona.
Kdyby ničím jiným, provinil se ředitel NP již tím, že nekonzultoval brutální zásah do lesního a vodního ekosystému se členy vědecké rady parku, jež nesvolal, takže se o věci dozvěděli až z tisku! (Mám svědectví doc. ing. K. Spitzera, člena rady, jež potvrzuje mé nejhorší obavy, že „kůrovcová kalamita“ je jen účelovou záminkou, jak se vydrápat po dlouholetém úsilí na nejvzácnější dřevo vrcholových partií.)
Navíc: ředitel NP ignoroval stanovisko vědecké rady Entomologického ústavu AV ČR, které považuje již řadu let používanou argumentaci o nutnosti zásahu na Šumavě z důvodů ochrany okolních lesů za nesmysl: „Důrazně protestujeme proti demagogickému tvrzení, že chráněná území jsou zdrojem lýkožrouta, zamořujícího okolní lesy. Toto nepravdivé a tendenční tvrzení je často používáno pro prosazování tzv. ochranné (ve skutečnosti hospodářské) činnosti a bohužel bylo nekriticky přejato částí tisku. Migrace lýkožrouta většinou nepřesahují 1 km, vliv jednotlivých, větrem zanesených jedinců na okolní produkční porosty je proto prakticky nulový. “ Podepsáno: osm doktorů přírodních věd. Bohužel však odborníci byli letos z rozhodování vyšachováni a o Šumavě rozhodli lesní fachidioti, hovořící o zdejší přírodě jen v kategoriích „ohrožených kubíků dřevní hmoty“ (Právo, 31. 8. 1996). Proto ve shodě s poslancem Č. Hofhanzlem považuji za nutné neprodleně zřídit komisi, složenou z odborníků, nezávislých na těžbě. Rozhodné slovo nechť řekne Rada parku, opatřená pravomocemi, běžnými v civilizovaném světě. To všechno dříve, než se i na Šumavě naplní holými hřebeny scénář Krkonoš, Krušných a dalších pohraničních hor. (Na Černé hoře už se tento scénář, žel, naplnil.)
Vážený pane ministře, ne jen „bostrychus typographus„, nýbrž především těžařská lobby řádí v tuto chvíli v NP Šumava. Nejvíc mě fascinuje její představa, že disciplinovaný lýkožrout respektuje klikatou státní hranici a chutná mu jen české lýko. V týchž nadmořských výškách, téže skladbě půdy a na hraničním hřebeni i v přibližně téže skladbě (smrkového) lesa. Jediný rozdíl je v tom, že NP Bavorský les byl zřízen k ochraně přírody před lidskými zásahy, ne jako „humanitární“ fíkový list průmyslové těžby. S pozdravem S.O.S.
Vladimír Just (1946). Divadelní historik a publicista. Vystudoval teatrologii na FF UK. Od r. 1970 působí v Kabinetu pro studium českého divadla ČSAV nyní v rámci Divadelního ústavu. Od r. 1989 šéfredaktor Divadelní revue.
