Zakázali Špičák, ožila Hojsova Stráž
| Zakázali Špičák, ožila Hojsova Stráž | |
|---|---|
| Author | Gabriela Špalková |
| Date | 2007-01-20 |
| Source | Mladá fronta Dnes |
| Genre | tisk |
| Respondent | |
Jak se v kraji lyžovalo.Seriál MF DNES
Hojsova Straz - Na zeleznicni zastavce Hojsova Straz vystupuje skupina lyžařu. Mají batohy s proviantem, lyze si hodi na ramena a svizne vyrazeji do kopce. vědí, že je čeká dlouhá cesta. Vystup až na hřebeny, cil - chata Mustek 1234 metrunad mořem. Je to místo v blízkosti nove zrizeného hraničního pásma, které pro bezne smrtelniky zcela uzavrelo tradiční lyžařské, ale i turistické lokality, především kopec špičák, Rozvodi, Svaroh, jezera. Je zacatek padesátých let. Lyžařský život, který se na zeleznorudsku rychle obnovil bezprostředne po skoncení druhé svetove valky, se nucene presunul do Hojsovy Straze. A přitom to všechno vypadalo tak nadejne. Na nove spicacke sjezdovce, která vedla zhruba na trase dnešního svahu číslo dvě a kterou stacil přes léto 1945 vybudovat nacelnik Svazu lyžařu zapadočeské zupy Ladislav Kroft, zahajil plzeňský lyžařský spolek Olympie sezonu na Silvestra 1945 ahned v lednu 1946 se uskutečnily dva závody. Olympie poradala zupni prebor, další vyznamny plzeňský klub ZLC obnovil sedmým ročníkem Zlatou lyzi šumavy. Hned příští sezonu se lyžování a zavody mohly rozjet naplno. A nejen na špičáku. Například při zupnich preborech zacinaly bezecke závody v železné Rude, skoky na nove vybudovaném mustku ve Ferdinandove údolí pod Debrnikem. Premiéru měla další vyznamna akce. A to velká cena špičáku o putovni pohar primatora. Poradal ji spolek Olympie. poprvé jsme ji usporadali na jare 1946. A mysleli jsme si, že budeme mít ještě jeden primat, vzpomina povalecny předseda Olympie Jaroslav Lacina. Pujcili jsme si od Americanu vysílácky, abychom nemuseli merit čas rucne. Po narocnem vystupu na vrchol však naše nadeje pohasly. Chytili jsme na vysílácky sice spoustu stanic včetně Mnichova, ale lidé na startu a v cili se neslyseli, vypravi s usmevem. Lyžaři tedy vytahli stare dobre stopky a jelo se postaru.
V zimě 1948 usporadali majitele vyznamných zdejších penzionu a lyžařsti nadsenci Jan Prokop, Antonín riha a Rudolf Zahradka lyžařský závod ve slalomu O pohar hotelieru. Tito muzi také stali u zrodu Sportovního klubu špičák v roce 1948. Přitom poradani a organizace závodu nebyla věc jednoducha. Da se říci, že nejen touha po vitezstvi, ale především nadsení a zapalení pro věc bylo motorem vsech, kteří závody poradali. Ackoliv byl konec února, bylo ten den horko. Den před závodem se musel svah seslapat a posypat salmiakem, aby sníh dele vydrzel. Jelo se tehdy jen v kosili a jen jedno kolo, vzpomina na Pohar hotelieru Jaroslav Lacina. velký závod však dlouho nevydrzel. jedním z důvodu byla i politická situace v dalších letech. A byly to roky zakázáne šumavy.
Hraniční pásmo se rozsirovalo
Veškeré lyžařské dění se odehravalo prakticky v Hojsove Strazi a na Mustku. Hraniční pásmo, kam bezny občan neměl přístup, se postupem let rozsirovalo. Zprvu se smelo na špičáku k hotelu Rixi, na Pancir, na oblibeny svah sibenice pod Hoffmankami, kde se také poradal jednou krajský prebor ve slalomu, a na Belveder. Později byla zapovezena další část zeleznorudska a smelo se pouze do Hojsovy Straze a k pancirské chate.
Do Hojsovky se presunuly především bezecke závody, konaly se tu hned dva ročníky Zlate lyze šumavy. A například také první ročník popularního behu Patnáct kilometru Šumavou. Pod hotelem Na Strazi se konaly skokanské zavody na obnovenem mustku s kritickým bodem 28 metru. Podařilo se také vybudovat na svazich U Mustku ke stavajici stare ještě novou sjezdovku s atraktivními parametry. I dnes je zřejmě, že se povedla. Vedla z Mustku, vyskovy rozdíl představoval zhruba 310 metrua dlouhá byla 1200 metru.
Mustek, dnes křížovatka bezeckých tras, byl poměrně obtížne přístupny. Kdo chtěl na jeho svazich lyžovat, musel pocitat s narocným pesim vystupem s bagazi na zadech. Zazemi mohli lyžaři hledat ve zdejší chate, ta dnes ale již nestoji. Vyhorela v polovině devadesátých let minulého století a už nebyla obnovena. Ale závodnici a lyžaři vzpomínají na cily lyžařský život, který se tu odehraval. Vpravo od bývale chaty byly slalomove svahy, nazyvane Maly a velký hank. Dana Prokopec, jeden z organizatoru, tu udělal i maly prenosny vlek. A připravit závod vyzadovalo velké nasazení všech zúčastnenych. Znamenalo to brzy ráno vstat, dojit pěšky na Mustek. Den předtim už museli kluci, tedy samotni závodnici, sjezdovku uslapat. Pak jsem postavil slalom a mohly se jet závody. Domu se člověk vracel za tmy, lici Jaroslav Lacina.
Na vrchol špičáku mohli lyžaři až koncem 60. Let Od konce padesátých let a v šedesátých letech, kdy se situace uvolnila, se pásmo postupně posouvalo zpět ke státní hranici, ovšem na vrchol špičáku se mohlo až na konci let šedesátych. Od roku 1970 se začal pod vedením F. Steidla budovat lyžařský areál na špičáku, skokanum stále slouzil skokansky mustek na sancich. ovšem pouze do roku 1972, kdy byl zboren. V sedmdesatých letech se budovaly ještě malé skokanské mustky na Belvederu, ale zájem o jejich využití už byl maly. Lyžařská a turisticka lokalita od vrcholu špičáku a od Rozvodi na Svaroh, Jezerni horu a druhé brehy obou jezer však zůstává bohužel uzavřena i nyni.
