Šumava na rozcestí

Šumava na rozcestí
Author	Václav Míka
Date	1999/07/09
Source	Haló noviny
Genre	tisk
Respondent

S německými a rakouskými novináři po třech státech, a přece stále na Šumavě

Šumavské dilema: zachovat nedotčené oblasti přírody, ale zároveň se smířit s relativní chudobou, nebo povolit hromadnou turistiku a tím se smířit se ztrátou jedinečnosti zdejší krajiny?

V neděli šestého června byla na hraničním přechodu pro pěší a cyklisty Nové Údolí-Haidmühle slavnostně vyhlášena Šumava Krajinou roku 1999-2000 (Haló noviny informovaly). Ještě před vyhlášením uspořádali Mezinárodní přátelé přírody, z jejichž iniciativy celá akce vznikla, tzv. Presse tour pro novináře, aby je seznámili s hlavními problémy, se kterými se obyvatelé Šumavy - a to jak její české, tak německé irakouské části - potýkají. Dvě věci mohou všímavějšího českého turistu v Haidmühle znepokojit. Jednou je čistička odpadních vod a také třídírna odpadků v těsné blízkosti Studené Vltavy, která zde vtéká na území ČR. Kdyby, nedejbože, zde došlo k ekologické havárii, odnesou to Češi. Druhá věc možná balancuje na hranici mezinárodního obchodního práva. Jedna z místních hospůdek totiž nese název Gambrinus. Jídelní lístek přitom nabízí pouze ryze německá piva...

Ekolog nahradil Randsdorfa

Je šedivé, červnové páteční ráno. V hustém dešti vyjíždíme autobusem z Haidmühle spolu s asi dvěma desítkami německých novinářů, prezidentem Mezinárodních přátel přírody (Naturfreunde International - NFI) Herbertem Brücknerem a jeho českým kolegou Miroslavem Prokešem, viceprezidentem českých Přátel přírody. Obklopen německy mluvícími lidmi oceňuji nepostradatelnost mladé, tmavovlasé dívky - tlumočnice Ingrid Krásnohorské. Během cesty se dávám do řeči s českým ekologickým funkcionářem. Prozrazuje na sebe, že se neangažuje jen v ekologii, ale také v komunální politice. Získal totiž mandát v pražském zastupitelstvu po Miloslavu Randsdorfovi, který se jej vzdal pro svou vytíženost četnými funkcemi, které v KSČM zastává.

Hlavní evropské rozvodí na deštníku

Po asi půlhodině cesty zastavujeme na parkovišti, vzdáleném asi dva kilometry od Trojmezí. Zde nás již čeká šéf státních lesů, které obhospodařují tuto bavorskou oblast Šumavy. Hlavním tématem jeho minipřednášky je boj proti kůrovci. »Za mého mládí nám říkali, že v polohách nad tisíc metrů nadmořské výšky se kůrovec nevyskytuje. Zejména v posledních deseti letech díky tomuto škůdci ale umírají smrky i ve výškách nad 1300 metrů - tak dalece již postoupilo oteplování klimatu,« hbitě tlumočí Ingrid. Déšť, bubnující do našich deštníků, zesiluje. Lesník vysvětluje, jak Bavoři postupují proti kůrovci. Z výkladu vyplývá, že obdobně, jako je tomu na české straně. Na rozdíl od Čech ale po tomto »boji« na bavorské straně nezůstávají po vykácených smrcích rozsáhlé holiny. V zesilujícím dešti stoupáme po lesní cestě až na hraniční hřeben. Zde míjíme místa se zcela uschlými smrky, a to jak na české, tak na bavorské straně. »Ještě před třemi lety tady byly zdravé stromy,« smutně konstatuje bavorský lesník. Cestu nám kříží přes hranici padlý statný kmen mohutného smrku. Lesník kapesním nožíkem odkrajuje kůru. Po chvíli nastává velký okamžik. Spouště fotoaparátů cvakají, oslnivě blikají fotoblesky. Pod kůrou se totiž konečně objevil černý, asi půl centimetru velký brouček. To je on, imaginárního Kazisvěta šampion! Tady se s námi bavorský lesník loučí. Liják sílí víc a víc. Při přelézání jednoho padlého kmene uklouzl postarší, prošedivělý německý žurnalista. Nejenže utržil modřiny, ale zničil si ideštník. Ani si v tu chvíli neuvědomuji, že jdeme nejen po hraniční stezce, která je zároveň hlavním evropským rozvodím. Docela se tedy může stát, že voda z jedné půlky deštníku mně či někomu jinému odtéká do Černého a voda z druhé půlky deštníku do Severního moře. V místě styku hranic tří států stojí již několik let stylizovaný žulový patník. U jeho paty leží poslední, odhadem tak tři kilogramy sněhu z letošní zimní sezóny. Od původního záměru vystoupit až na Plechý kvůli nepřízni počasí rádi upouštíme a raději sestupujeme po rakousko-německé hranici do nižších poloh. Téměř vzápětí jako mávnutím kouzelného proutku déšť ustává.

Šumavka vydrží to, co jiné ovce ne

Odpoledne navštěvujeme statek soukromého rakouského zemědělce, který se zabývá tzv. ekologickým zemědělstvím. Již několik let chová ovci, které byla v minulosti oblast Šumavy domovem, než byla vytlačena produktivnějšími, vyšlechtěnějšími plemeny. Český název této původní rasy je příznačný - ovce šumavka. Zde, v nadmořské výšce více než šesti set metrů panuje drsné klima. Sněhová pokrývka zůstává ležet šest měsíců v roce a noční teploty v zimě klesají i pod mínus dvacet stupňů. Přesto pro svých pětatřicet šumavek nepostavil tento ekozemědělec žádný důkladný přístřešek. Ovce zůstávají pod širým nebem na šesti a půl hektaru pastvin prakticky celý rok. »Ani při osmnácti pod nulou jehňata nezmrznou,« tvrdí. Celková otužilost tohoto zvířete je dána prý kvalitním genofondem, který nebyl znehodnocen vytrvalým šlechtěním, tak jako je tomu u běžně chovaných druhů. Díky tomu je také ovce šumavka mimořádně odolná vůči nemocem a cizopasníkům. Navíc je velmi nenáročná, k životu jí stačí v létě jen spasená tráva, v zimě seno nebo sláma. Protože však nic není jen bílé nebo černé, chov původní šumavské ovce má také své nevýhody. Jednou z nich je špatná prodejnost její vlny. Ta totiž není vhodná k běžnému použití, protože oděvy z ní upletené škrábou. Hodí se pouze k výrobě tvídové látky. Za vlnu z jedné ovce dostane farmář dvacet šilinků, za kilo masa na jatkách sto šilinků. Maso z této ekologicky chované ovce dodává také některým místním pohostinským podnikům. Přesto jej chov ovce neuživí. »Já imoje žena pracujeme jako učitelé, jenom z hospodářství bychom žit nemohli,« tvrdí. A to za situace, kdy ze zemědělských fondů Evropské unie dostává dotaci až 300 šilinků na ovci a rok. Spolu s příspěvky od státu tak veškeré dotace pokryjí celou polovinu nákladů. Podobných zemědělců, kteří se zabývají chovem ovce šumavky, jsou přitom v Rakousku tři desítky. Ekologické zemědělství je prostě luxus, který si mohou dovolit jen státy Evropské unie. V naší zchudlé vlasti by zřejmě nic takového nebylo možné alespoň do doby, než budeme přijati do EU.

S kůrovcem bojuje i opat

Poté se setkáváme s místostarostou rakouského městečka AigenSchlägel a opatem místního kláštera. V jeho vlastnictví je šest tisíc hektarů šumavských lesů. »Nemůžeme si dovolit nechat zničit les kůrovcem a pak financovat jeho obnovu. Při likvidaci kůrovcové kalamity ale využíváme přirozené zmlazení lesa a dalších přírodních zákonitostí. Rovněž se snažíme nemít žádné holoseče. Chceme ale také dosáhnout zisku. To snad není nic špatného, celý klášter žije jen z lesa. A to za situace, kdy nám stát dal za úkol starat se o památkově chráněnou budovu kláštera,« uvedl představený zdejších premonstrátů. Místostarosta tohoto pošumavského městečka si svým postojem, který však zřejmě reprezentoval mínění většiny zdejších obyvatel, popudil proti sobě jak většinu přítomných zástupců NFI, tak novinářů. Zdejší radnice totiž prosazuje silniční hraniční přechod do České republiky, od čehož si slibuje hospodářské oživení. »V poslední době se hodně firem přestěhovalo od nás do ČR, naopak k nám přišly levné pracovní síly z východu,« vysvětloval místostarosta. Herbert Brückner, šéf NFI, ovšem kontroval tím, že silniční doprava by znehodnotila krásnou, nedotčenou šumavskou krajinu zejména na české straně hranice. Tím by přestala být pro turisty přitažlivá a následně by na to doplatili obyvatelé na obou stranách hranice. Zvlášť špatný dopad na přírodu by měla v souvislosti se zprovozněním přechodu výstavba mostu přes Lipno, o které se již na české straně uvažuje. Přátelé přírody by naopak rádi viděli v prostorách kláštera předběžné informační středisko Národního parku Šumava, které by Rakušany seznámilo se zajímavostmi české Šumavy a tak je vlastně do ČR nalákalo.

Fůra hnoje chutná dobře

V místní restauraci nás v jídelním lístku zarazil název jednoho z pokrmů. Nakonec se k objednání »Fůry hnoje« odhodlal novinář z Brém. A nelitoval. V keramickém trakaři byly naskládány plátky různých druhů mas prokládané kyselým zelím. Celé to ale vypadalo dost kýčovitě, jako jakási transmutace sádrových trpaslíků z českých asijských tržnic. Ochutnali jsme i jediné žitné pivo v Rakousku, které vaří místní klášterní pivovar. Představený kláštera se nám svěřil, že výroba piva není zisková - náklady na jeho výrobu i tržby z prodeje jsou víceméně v rovnováze. Pokud by se klášter pivovaru zbavil, jeho nový majitel by prý ve výrobě logicky v žádném případě nepokračoval a produkce čtyři stovky let starého klášterního pivovaru ve výši 35 000 hektolitrů zlatistého moku ročně by se tak stala minulostí. Mohu potvrdit, že by to byla skutečně škoda - pivo je to velice chutné, byť trochu jinak než tradiční plzeňské.

Nedivte se, jsme přece v Čechách!

Předposlední den Presse tour pokračoval návštěvou Národního parku Šumava. Na hraničním přechodu ve Strážném nabíráme asi půlhodinové zpoždění, se kterým organizátoři původně nepočítali. Na besedu s ředitelem NPŠ Ivanem Žlábkem, přednosty okresních úřadů Prachatice, Český Krumlov a Klatovy tak zbývá jen 45 minut. Už při vstupu do budovy NPŠ se němečtí novináři podivují lehkomyslnosti pracovníků národního parku, kteří klidně v zámku vchodových dveří ponechali svazek klíčů. Z údivu nevycházejí dokonce ani na pánských záchodech, kde nefunguje automatické splachování pisoárů. »Nedivte se, vždyť jsme přece v Čechách!« neodpustí si jeden z nich kousavou poznámku, po které moje české sebevědomí o několik bodů poklesne. Ředitel Národního parku Šumava Ivan Žlábek nás informuje, že počet návštěvníků národního parku stále roste. »Zatímco před čtyřmi lety k nám přišlo 800 tisíc turistů, loni jejich celkový počet činil jeden milión 850 tisíc. Vybudovali jsme řadu informačních středisek, tabulí, směrového a ve spolupráci s Klubem českých turistů i turistického značení,« chlubí se ředitel NPŠ. Jeho optimismus ale vzápětí dostává studenou sprchu. Postará se o ni přednosta klatovského okresního úřadu Petrů: »Zatímco ministerstva vnitra obou zemí se dohodnou na zprovoznění hraničního přechodu Modrý sloup, české ministerstvo životního prostředí jej odmítne pod záminkou, že Němci k nám prý chtějí vytlačit turisty. Třetina rozlohy klatovského okresu je chráněná, a přitom je to čtvrtý nejchudší okres v republice! Na Šumavě již žiji padesát tři let a mohu říci, že Šumava vyhlášením národního parku mnoho nezískala. Dříve tu alespoň nebyly holoseče po vytěžení velkých lesních ploch.« Přednosta klatovského okresního úřadu však ve svých emotivních projevech pokračoval i později: »Odborníkem na životní prostředí se u nás cítí každý, obdobně jako na fotbal a počasí. Při jednom odborném jednání o vodě jsem později zjistil, že můj protějšek má sice vysokou školu, ale SNB!« Připomínku, nad kterou by se měli šéfové národního parku zamyslet, přednesl ředitel německé cestovní kanceláře, která pořádá cykloturistické výlety do české části Šumavy. »Německé dráhy, na rozdíl od českých, nedopravují jízdní kola na hranici v Železné Rudě. Bylo by proto dobré, kdyby autobusy národního parku Šumava zastavovaly i na hraničním přechodu. Němci by tak nemuseli jezdit do ČR vůbec autem, což by prospělo životnímu prostředí.« Zároveň vyjádřil pozoruhodný politický postoj: »To, že se v Německu jmenuje Šumava Bavorský les, je jen politické rozhodnutí - pro mne to byla, je a bude vždy jen Šumava.« Kritizoval ale vedení NPŠ: »Jako turistický průvodce se stydím, když nad lesem létají vrtulníky, po silnicích jezdí džípy se stromy, ale my na ty cesty s koly nesmíme, protože tam začíná národní park!«

Sama mezi lidmi

Jako člověk němčiny neznalý si v kolektivu německy hovořících, a bohužel, češtiny neznalých osob, mohu povídat prakticky jen s tlumočnicí. Dívka menší postavy, s krátce střiženými černými vlasy, jejichž barvu podtrhují hluboké, tmavé oči. Sympatie si získala většiny lidí, se kterými přišla do styku, a to nejen díky své nepostradatelnosti jazykového transformátoru. Navíc tlumočnická práce, stejně jako průvodcování, kterým si rovněž vydělává na chléb vezdejší, je velice dobře finančně ohodnocena. Každá mince má ale nejen líc, ale i svůj rub. »Mám sice všude plno známých, ale všechno je to jen povrchní,« svěřuje se mi. Snad díky přemíře inertních mezilidských vztahů, které během výkonu své profese naváže, se nejlépe cítí v přírodě, kam ve chvílích volna vyráží s okruhem nejbližších přátel a se svým přítelem. Letos v létě plánuje sjíždění řek kdesi pod Kavkazem. Na první pohled trochu naivní se může zdát její představa ideálního života. »Až si našetřím dost peněz, koupím si chalupu na Šumavě. Věnovat se překládání můžu totiž díky internetu v klidu i tam,« dodává zasněně Ingrid. Jméno tlumočnice bylo změněno na její výslovnou žádost.