Šumava, putování za krajinou a lidmi, 2010, Úvod: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:52

Vážení čtenáři,

nepomyslela jsem si, že někdy v životě sepíši knihu, natož hned dvě! Po vydání knihy Šumava – putování časem, jsem od vás, čtenářů, dostávala milé, hřejivé dopisy, za něž vám srdečně děkuji.

Mnoho z vás se na mne obracelo, abych jim povědělaněco bližšího o Paštích a jestli bych je tam někdy mohla doprovodit. Přiznávám, že jsem na Paštích v poslední době byla s přáteli dvanáctkrát. Vždy byli všichni uchváceni místy, kde zdánlivě je jen zarostlá divočina, ale podíváme-li se pozorněji, objevíme mnoho pozůstatků po bývalém osídlení tohoto kraje. Tento zájem mě přímo vybídl k tomu, že jsem začala vyhledávat základy všech stavení na Předních a Prostředních Paštích i v blízkém okolí. Našla jsem vše, co jsem potřebovala, a to jsem si zaznamenala do mapky.

Přesné zápisky najdete vždy v kapitolách popsaných míst. Za to, že vám mohu nabídnout podrobná vyprávění, vděčím mnoha okolnostem. Už v dětství jsem hltala vyprávění dospělých. Nebyla televize, rádio vlastnil málokdo, takže se po večerech scházela celá rodina u stolu, nebo se sedávalo na lavicích okolo kamen a dospělí si začali sdělovat vše, co se během dne událo. Nejvíce jsem se dozvídala při draní peří. Nejen o příhodách lidí, ale i různé pověsti. Když se vyprávění poslouchá několikrát za sebou, vtiskne se to do paměti navždy jako násobilka. Mnoho údajů jsem též čerpala z různých brožurek, které vydávali krajané v Německu a přiváželi je mé mamince. Některé údaje jsem si zaznamenávala a ukládala do krabice, s tím, že až bude čas, vše prozkoumám a sepíši. Čas nebyl dlouho. V posledních letech jsem se také setkávala s bývalými obyvateli Paští, Svojší a Kozích Hřbetů a ti mi vyprávěli, jak žili ve svých domovech a jak žijí dnes. Dnes jsou to lidé, kterým je přes osmdesát let, mne si pamatovali jako sedmiletou holku. Já si ty střípky jejich vyprávění stručně zapisovala a přidávala k ostatním myšlenkám. Ani si nedovedete představit, jaké poklad taková krabice obsahovala! Byly tam údaje, někdy psané na cár papíru, nebo účtenky, našla jsem nějaký letopočet na autobusové jízdence a jen podle názvu trasy Horská Kvilda – Bučina jsem letopočet mohla přisoudit Knížecím Pláním. Z každého místa, které jsem navštívila, jsem si přinášela prospekty, které se mi později hodily. Jelikož jsem člověk zvídavý, vyptávala jsem se hodně lidí, žijících v těchto končinách. Napsat knížku, kterou začnete číst, mi nedalo tolik práce jako seřadit a vytřídit všechny papírky, na kterých jsem nacházela „rozum“. Existuje pořekadlo: „Kdo se ptá, hodně se dozví.“ Protože vy, milí čtenáři, jste se ptali hodně, budu se snažit, abyste se co nejvíce dozvěděli o místech na Šumavě, která hodláte navštívit.

Tímto vás zvu na další putování časem a přeji hezké počtení.