Zobrazení zdroje stránky Šumava, putování za krajinou a lidmi, 2010, Cestičky k domovu

{{PrefBankArticle
|Title=Šumava, putování za krajinou a lidmi, 2010, Cestičky k domovu
|Author=Vladimír Horpeniak
|Date=2010
|Source=Malá, Marie: Šumava, putování za krajinou a lidmi
|Genre=vzpomínky
|Respondent=
}}
Jako málokterá česká krajina je Šumava dnes krajinou stálých návratů, patři k turisticky nejnavštěvovanějším místům naší vlasti. Stále častěji jsme svědky toho, že i ti, kterým osud či náhoda zde dopřály žít, hledají a tříbí svůj osobní vztah k tomuto jistě krásnému, ale zároveň i drsnému kraji.

Nejen jedinečná krása přírody, kouzlo modravých obzorů s táhlými horskými hřbety, křišťál horských bystřin, tajemství jezer, půvab kvetoucích luk a pastvin, vůně lesa... ale i pozoruhodná historie a kulturní svéráz tohoto kraje je to, co nás stále více zajímá, oslovuje a fascinuje. Roste zájem právě o ty atributy, které naši krajinu činí krajinou kulturní. V případě Šumavy je to jev poněkud paradoxní vzhledem k jejím značně pohnutým osudům zvláště po druhé světové válce.

Šumavu zcela zásadně poznamenalo poválečné vyhnání německých obyvatel i následné zřizování vojenských i hraničních prostorů. Nedařil se záměr území nově osidlovat, odvahu nových obyvatel z řad zemědělců zhatila kolektivizace... Po staletí udržovaná struktura kulturní krajiny, tedy síť drobných sídel a je spojujících cest stejně jako mozaika obhospodařovaných polí a pastvin, začala zanikat. Komunistický režim se brzy vzdal záměrů tyto oblasti oživit a plně se věnoval spíše likvidaci „nežádoucích sudetských stop“. Tak docházelo k rozsáhlým řízeným demolicím stavebního fondu, které se nevyhýbaly ani sakrálním stavbám – kostelům, kaplím, božím mukám, polním křížkům... Krajina přicházela samovolně, ale i řízeně o své civilizační prvky, oděla se ,,smutkem sirotčím“, opuštěnosti, vykořeněním, zanedbaností, nehostinností... Pohraniční krajinu „zděděnou po nevlastních předcích“ tak ovládla bezpaměť a s ní spojená neúcta k minulému, zvláště, když jako bezcenné bylo vnímáno vše to, ,,co tu zbylo po Němcích“.

Nová doba, zvláště po roce 1989, přinesla Šumavě oživení zájmu o její minulost, kulturu a tradice. Hlavním nositelem tohoto trendu je především rozvoj turistického ruchu ale i kvalitativní posun v myšlení současných obyvatel kraje. Svědectvím tohoto nového zájmu je například stálý úspěch knih o minulosti Šumavy, publikací s reprodukcemi historických fotografii, ale i postupná záchrana, rekonstrukce a restaurování kulturních památek, vznik nových naučných stezek atp. Lidé opět hledají v krajině alespoň stopy minulosti, usilují o návrat historické paměti.

Nové generace novoosídlenců, ale i ti, kteří tu pobývají přechodně, třeba jako chalupáři, nebo se sem pravidelně vracejí, si uvědomují důležitost místa, ve kterém žijí a jeho minulost přijímají jako dědictví. Ono neviditelné pouto domova je přivádí k příběhům místa, které sice psali obyvatelé jiného jazyka, ale tito lidé svými životy a prací s tímto místem, potažmo s celou touto zemí, byli hluboce spjati. Dnes tak roste snaha najít v dřívějších obyvatelích své předchůdce a obnovit historickou kontinuitu.

Do proudu tohoto nového obrodného snažení spadá i současná práce a literární tvorba autorky knihy, kterou právě berete do rukou. Paní Marii Malou ze Sušice znají mnozí návštěvníci Šumavy jako skvělou průvodkyni, čtenáři si oblíbili její zasvěcené vlastivědné a vzpomínkové články v Sušických novinách, s nebývalým ohlasem se setkala její první kniha Šumava – putování časem (2009). Marie Malá se úspěšně zapojila do současného procesu obnovy historické paměti Šumavy. Osobně, ale i prostřednictvím svých textů důvěrně seznamuje zájemce se svým rodným krajem, se svým domovem, jeho historií a tradicemi, vodí nás zapomenutými místy a stezkami, zejména v oblasti horní Otavy a Povydří. Činí tak z pozic člověka, o kterém naplno platí slova šumavské hymny ,,Tam V krásné Šumavě…“, neboť v našem okolí patří k těm vzácným výjimkám, lidem, kteří v šumavských horách mají své hluboké rodové kořeny, kteří se tu narodili a prakticky celý život zde žili a pracovali. Navíc její konkrétní zážitky a vzpomínky se klenou k dnešku už od doby před rokem 1945, kdy paní Malá, ještě jako dítě, zažila starou Šumavu s jejími původními obyvateli, sídly i zvyklostmi. Když popisuje život a práci na staré Šumavě, kolikrát stačí, když oživí své vzpomínky na dětství. Marie Malá je autorka s rozhledem, své memoáry dovede skvěle zasadit do širších souvislostí, velmi dobře zná vlastivědnou a historickou literaturu o Šumavě, zvláště knihy a sborníky, které vydávají němečtí krajané v Německu a Rakousku. Její šumavská putování a příběhy nekončí zlomovými léty 1945–1946, ale spolu s autorkou docházejí až do dnešních dnů. Vyprávění Marie Malé jsou ohromné čtivá a bezprostřední. Často máme dojem, že vlastně ani nečteme, ale pod korunami stromů nasloucháme autorčině vlídně zapálenému výkladu. Nechce se ani věřit, že Marie Malá není profesionální spisovatelkou, a že své velké zálibě se mohla plněji věnovat teprve až na penzi po dlouhých letech práce v obchodu a pohostinství. Svými texty pečlivě mapuje stopy života nelehké práce šumavských horalů, přidává své osobní prožitky a zkušenosti, jemně nás vede k obdivu a lásce ke kraji svého domova. Její řádky často tlumočí pocity sounáležitosti člověka s přírodou, autorka se svěřuje svým intimním vztahem ke krajině, přírodě, stromům i zvířatům.

K literárnímu putování krajinou vzpomínek šumavanky Marie Malé, Vám, milí čtenáři, přeji mnoho hezkých zážitků a radosti!