Šumavou Karla Klostermanna, Obrazy, 2008, Šumava na rozhraní časů

Šumavou Karla Klostermann, Obrazy, 2008, Šumava na rozhraní časů
Author	Vladimír Horpeniak
Date	2008
Source	Roučka, Zdeněk: Šumavou Karla Klostermanna, Obrazy 1875–1914
Genre	průvodce
Respondent

Spisovatel realista Karel Klostermann (1848–1923) uvedl do české literatury na přelomu 19. a 20. století. Tehdejším čtenářům objevil a přiblížil tento dosud zapomenutý horský kraj na česko-bavorském pomezí, jeho drsnou krásu i těžký život jeho obyvatel od 60. let 19. století. Klostermannovo dílo není jen statickým obrazem, ale odráží i proces proměn tohoto kraje s nástupem „moderní doby“. Právě pro drsné přírodní podmínky, komunikační izolovanost a hospodářskou zaostalost tu dlouho vládly společenské poměry značně konzervativní, téměř patriarchálně starosvětské. Ve výrobních činnostech, zejména v nevýnosném horském zemědělství se zde od dob středověku změnilo jen velmi málo.

První velké změny v přírodě a obyvatelstvu přinesla doba po ničivé vichřici roku 1870, jak to spisovatel zachytil v románovém díle V ráji šumavském z roku 1893. Příběhy rozkvětu ale i úpadku šumavského sklářství Klostermann věrně zaznamenává v románu Skláři na osudech svých předků z matčiny strany – sklářských rodů Abele a Hauer. Jakýmsi epilogem předchozích románů je dílo Kam spějí děti. Šumava tu už není jako dříve, stala se zcela chudou krajinou a její děti se v ní nemohou uživit. Proto odcházejí do světa za lepšími hospodářskými a sociálními možnostmi. Ještě v 60. a 70. letech 19. století mohl Klostermann ve svém kraji zaznamenat bezkonfliktní soužití Čechů a Němců. Pozdější vyhrocování česko-německých národnostních vztahů v prvních letech 20. století tohoto hlasatele národnostní snášenlivosti však rozladilo v nejvyšší míře. Do procesu vymanění Šumavy ze zapomnění a izolace se vlastně zapojil i sám náš spisovatel, když svými fejetony, črtami, povídkami a romány lákal na Šumavu první turisty. Postupoval tak ruku v ruce s prvními profesionálními fotografy, kteří vedle krás horské divočiny mohli najednou zdokumentovat i pronikání „moderní doby“ do „světa lesních samot“. Snad nejčitelněji tuto invazi do majestátného masívu staré Šumavy vnímáme v unikátních snímcích výstavby železniční trati do oblasti Železné Rudy s jejími dlouhými tunely, četnými viadukty a náspy... Skutečně se jednalo o úžasné technické dílo 70. let 19. století, které dokonce v rámci celé rakousko-uherské monarchie nemělo obdoby! V takto světu otevřené Železné Rudě je však i sám Klostermann poněkud nesvůj a proto ve svých Böhmerwaldskizzen – Črtách ze Šumavy si neodpustí povzdech: „Nějak se nám tu nový život a nové dění nerýmuje s tím, co tady bývalo dřív. Říkáme si: je tady hezky, ale už to není naše Šumava...“ Proto také se náš Klostermann raději vrací do podstatně klidnější a vnějším vlivům uzavřenější krajiny svých předků v okolí Srní, Hůrky a Kašperských Hor.

Právě Klostermannovu Šumavu s jejím klidem ale i osudovými proměnami 2. poloviny 19. století jedinečným způsobem dokumentuje a ilustruje nová kniha plzeňského publicisty Zdeňka Roučky. Po dílech Tenkrát na Šumavě (2004) a Předválečnou Šumavou (2006) tu máme před sebou poslední a nepochybně nejcennější díl jeho šumavské trilogie. Autoru se díky jeho nezměrné píli, zápalu a paličaté vytrvalosti podařilo do knihy vynést to nejcennější z pokladu nejstarších fotografií Šumavy, to co bylo léta pečlivě až skrblicky uschováváno v depozitářích, šuplících a regálech muzeí a archívů.

Můžeme tak v nádherně prokomponovaných celcích obdivovat díla otců české fotografie jako Ignáce Kranzfeldera, Františka Fridricha, Jindřicha Eckerta, Gustava Adolfa Quasta, Josefa Woldana, M. Kopeckého, Gottharda Zimmera, Františka Krátkého, Josefa Wolfa, Josefa Seidla a mnoha dalších, často anonymních, leč mimořádně schopných fotografů. Podobně jako Klostermann tak i oni zobrazovali nejen krajinu a přírodu horského kraje ale také život a práci jeho obyvatel.

Klostermannova Šumava žila svůj čas v době, kdy bylo zcela normální pracovat od rána do večera a dřít do úmoru, s přírodou trpět, umírat a také se radovat... Vedle dřeva, mléka, másla nebo hovězího masa dovedla stará Šumava produkovat také krásu vloženou do skla či jiných uměleckořemeslných výrobků.

Prastaré fotografie, které s nasazením nejmodernější digitální techniky autor knihy do těch nejmenších detailů trpělivě restauroval, nám dávají dosud nevídanou možnost nahlížet do dávno minulého světa šumavských hvozdů, starých lesoven a mysliven, skláren, ale i vesnic a městeček, vnímat tehdejší úzké sepjetí lidí s přírodou, jejich téměř posvátnou úctu k lesům a obdiv k divoké zvěři...

Zcela logicky spolu se snímky rázovitých obyvatel – dřevařů, sklářů, lesníků, lovců, pastevců, sedláků... i četníků, se objevují i fotografie významných osobností, ovlivňujících tehdejší život, jako majitelů lesů, skláren, nebo dřevařských podniků, v neposlední řadě také knížat ze Schwarzenbergu, jejichž přínos hospodaření na Šumavě ještě nebyl náležitě doceněn.

Nedílnou součástí Roučkovy výpravné knihy jsou maximálně obsažné popisky, které doplňují a rozvíjejí velké, nezřídka dosti barvité příběhy lidí té doby v šumavských horách. Pravdivost výpovědi těchto textů umocňuje užívání původních (dnes většinou už zapomenutých) místních jmen i četné citace ze starých turistických průvodců a místopisné literatury. Autenticky tu tak působí v ukázkách i archaičnost jazyka Klostermannovy doby.

Hlavní předností Roučkových knih jsou ovšem rozměrné celostránkové reprodukce digitálně restaurovaných a pečlivě vybíraných historických fotografií. Šumavská obrazová trilogie, která vrcholí právě tímto svazkem, představuje úhrnem 750 snímků a nemá zatím obdoby u jiných českých horských oblastí. Stává se tak důstojným pomníkem zmizelé a dávné Šumavě. Zdeněk Roučka svým dílem významně přispívá k vytváření a prohlubování historického povědomí v intencích starého malířského hesla, že „Vidět, znamená znát!“