Zobrazení zdroje stránky Bitva na Plešném jezeře Léta Páně 1999

{{MediaBankArticle
|Title=Bitva na Plešném jezeře Léta Páně 1999
|Author=Vladimír Just
|Date=1999-08-09
|Source=Českobudějovický deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
V těchto dnech probíhá v trojmezenském pralese a na Plešném jezeře možná nejdramatičtější část vleklé války o záchranu našeho nejstaršího a nejrozsáhlejšího pohoří, Šumavy. Na jedné straně tu stojí lesáci, chystají se – poté, co osekali původní souvislé plochy bezzásahových zón na malé, bezmocné ostrůvky – napravovat motorovými pilami už i několikasetletý původní porost. Na straně druhé stojí v trojmezenském pralese nenásilná blokáda aktivistů Hnutí Duha, podporovaná našimi i zahraničními odborníky.

Charakteristika obránců

Za skupinou bránící prales, jejíž mluvčím je přírodovědec RNDr. M. Vlašín, stojí ve vzácné jednotě prakticky celá přírodovědecká obec. Nemá tedy zásadně pravdu ing. Josef Jelínek (O co jde v NPŠ?, JčL 3. 8), mluví-li o obráncích pohrdavě jako o „biologicky méně vzdělaných“ laicích. Bezprecedentním rozhodnutím narušit motorovou pilou i poslední pralesovité zbytky přírody NPŠ dokázal, že je regulérním lesnickým závodem a že označení „etiketní podvod“ si ve světě vysloužil právem. Sjednotil proti sobě renomované přírodovědce i celá pracoviště, což je světová rarita (jinde NP dráždí motoristy, zemědělce, ale přírodovědce jen u nás; jinde jsou v jejich vedení). Proti současným praktikám parku vystoupilo pět významných lesních inženýrů a přírodovědců s prohlášením Zachraňte zbytky šumavských pralesů, mezi nimi i dva členové odborného grémia MŽP. Stejně razantně protestovali ředitelé (a vědecké rady) Entomologického i Botanického ústavu AV ČR, vedoucí pracovníci brněnské Masarykovy univerzity i Mendelovy lesnické a zemědělské univerzity, Ústavu životního prostředí PFUK v Praze. Aktivisté z Duhy těží výhradně z jejich poznatků a požadují mj. zrušit i nesmyslné rozdrobení bezzásahových zón do 135 bezmocných ostrůvků. A navzdory mediálním lžím (Jelínek 1999) jsou ve 2. zónách pro včasné a diferencované zásahy – s vyloučením holin – proti kůrovci. Až tedy uslyšíte, že „věci neznalí“ laici stojí – třeba na Plešném jezeře – proti lesním odborníkům, vězte, že, ten kdo vám to říká, lže.

Charakter útočníka

Kdo stojí za těmi, kteří se rozhodli s motorovou pilou napravovat prales (a kdo vyvolali již několikátý násilný incident s pokojnými aktivisty)? Ti, kteří vidí v Šumavě pouze hospodářský les, ohrožené kubíky dřevní hmoty. Je jim jedno, že narušením staletých porostů vpustí vichřici a slunce do přirozeného, samovolně se zmlazujícího pralesa (o míře zmlazení pod hustým kapradím, ve stínu uschlých i zdravých stromů se může přesvědčit každý návštěvník Stifterova pomníku nad Plešným jezerem). Dále jde o část seriózní, tradičně uvažující odborné lesnické veřejnosti – a konečně je tu agresivní dřevařská lobby. Ta se zprvu zuby nehty bránila převzetí šumavských lesů do Národního parku (ing. Urban, ing. Žlábek, ing. Zatloukal) – a když jejich tlak na hospodářské využití lesů Šumavy zvenčí nevyšel, rozhodla se skupina ovládnout park zevnitř. To se jí věru povedlo. Důkazem vzorně splněné žlábkovské pětiletky je obligátní každoroční bitva proti kůrovci (každý rok je kalamita „pod kontrolou“ a příští rok vyjedou do stejné bitvy helikoptéry, pily a lakatoše znovu: ve veřejnosti tak ing. Žlábek budí dojem, že smyslem NP je boj proti kůrovci). Vizitkou pětiletky je i třičtvrtě miliónu kubíků vytěženého a prodaného dřeva, dnes už řádově tisíc hektarů holin v nejvyšších šumavských polohách. Co nestihnou pilami, dodělá za ně zdarma – jak názorně ukázal loňský říjen – vichřice, která sice narazila s plnou prudkostí na bavorské svahy, ale porosty složila pouze u nás.

Pohádky

To, že mluvčí parku Z. Kantořík i fanatik kácení ing. Jelínek nemluví pravdu, mi tolik nevadí jako to, že lžou vědomě. Oba přece velmi dobře vědí o stanoviscích vědců i celých ústavů a grémií i o bavorské situaci, a přesto veřejnosti znovu a znovu představují odpůrce devastace jako neznalé laiky, svedené bývalým vedením parku (sem řadí i nás publicisty, jako bychom neměli vlastní oči a neviděli rozdíly u nás a v Bavorsku). Skutečnost je jiná: má-li správa NP z hospodářských důvodů naplánovánu každoroční těžbu 155 tisíc kubíků až do r. 2005, pak jsou gigantické bitvy s kůrovcem jen mediální zástěrkou. Letos se zvláště zaměřila na nezákonné kácení vylétaných, stabilizovaných souší z druhých zón, čímž dále rozvrátila zbytky porostů. (To věru nejsou „drobné provozní nedostatky“, jak píše Jelínek).

Ing. Jelínek polemizuje s neexistujícími citáty. Nikdy jsem např. nenapsal větu, že „věřím jen dr. Biebelrietherovi a ministru Bockletovi“. Na Šumavě je zvykem (zejména u lidí mentálně dosud žijících za železnou oponou), že se komolí výroky sousedů – už jednou mě musel ředitel sousedního parku požádat, abych korigoval výmysly našeho ředitele Žlábka. A nejnověji mystifikuje čtenáře ing. Jelínek citátem z úst bavorského premiéra Stoibera, kritickým vůči řediteli bavorského parku pro „falešný názor“ – prý se napříště bude radit mj. s českými(!) poradci. Ve skutečnosti řekl bavorský premiér pravý opak (na rozdíl od ing. Jelínka to mohu doložit datem i pramenem). Jeho slova jsou dnes určena více nám než Bavorům: „Lidé jsou otřeseni rozsahem ploch mrtvého dřeva a rychlostí, jakou se může a smí lýkožrout rozšířit v NP... Já jsem dnes však viděl také příklady, kdy příroda dává důkazy své vlastní regenerační schopnosti, a to v obdivuhodně krátkém čase. Pro mne je naprosto klíčovým bodem to, že o přirozené obnově lesa na právě odumřelých stanovištích v NP není pochyb. Neměli bychom tedy obracet pozornost nahoru, nýbrž hledět také dolů, kde přírodě blízký nový les právě narůstá... U starého území NP konečně padlo, ponecháním ležící hmoty po větrných polomech 1983, základní rozhodnutí o tom, že člověk už nikdy nebude zasahovat do NP (na 75% území, pozn. aut.). Chtěl bych ještě jednou říci zcela jasně: etiketním podvodem se NP nikdy nesmí stát. Samotným nasazením všech technických a chemických možností (...) by byla již vzniklá obnova v rozsáhlé míře poničena přibližováním pokácených stromů, zásahem by mohly vzniknout velké holiny, dosáhli bychom spíš zhoršení situace než jejího zlepšení. Pod odumřelými stromy se vyvíjí ojedinělý prales. Zde v Bavorském lese se vyskytuje možnost zažít jedinečné přírodní divadlo. Není to také naše povinnost, malý kousek intenzívně využívané kulturní krajiny vrátit přírodě? Jsem přesvědčen, že naše děti a přicházející generace nám za to jednou poděkují. Přírodu nechat být přírodou!“ (22. 10. 97, Nationalpark 4/7, str. 8–9)