Divočina v Evropě – jak ji chránit? A jak podporovat?

Z sumava-corpus
Verze z 13. 9. 2015, 06:46, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{MediaBankArticle |Title=Divočina v Evropě – jak ji chránit? A jak podporovat? |Author=Jan Stejskal |Date=2009-06-11 |Source=ekolist.cz |Genre=intern…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


Divočina v Evropě – jak ji chránit? A jak podporovat?
Author Jan Stejskal
Date 2009-06-11
Source ekolist.cz
Genre internet
Respondent

„Divoká příroda je součást našeho společného bohatství, naší identity. Měli bychom být na její poslední zbytky pyšní,“ prohlásil ministr životního prostředí Ladislav Miko na dvoudenní konferenci o divočině a rozsáhlých přírodních oblastech, která se v Praze konala na konci května. Výsledkem jednání přibližně dvou set odborníků, úředníků, zástupců nevládních organizací, ale i obchodníků nebo majitelů pozemků bylo doporučení Evropské unii, aby se o evropskou divočinu lépe starala – například tím, že nebude chránit jen konkrétní biologické druhy nebo konkrétní přírodní stanoviště, ale taky přírodní procesy, jež v nich probíhají.

V úvodní řeči ministr životního prostředí Ladislav Miko (jenž se na konferenci organizačně spolupodílel ještě během svého předchozího působení v Evropské komisi) zdůraznil, že pokud Evropanům záleží na ochraně přírody ve světě, pak je jejich morální povinností umět si zachovat neporušenou přírodu i na svém kontinentě. „Jak bychom mohli po rozvojových zemích požadovat, aby chránili svou přírodu, když bychom nedokázali zachránit naše vlastní území, které má zatím přírodní charakter?“ ptal se řečnicky Miko. Rozsah divokých oblastí v Evropě pak v jednom z pozdějších příspěvků přiblížil Steve Carver, geograf, který vede Wildland Research Institute na univerzitě v britském Leedsu. Z jeho podrobných údajů vyplynulo, že v Evropě je oblastí, v nichž nejsou patrné zásahy člověka, anebo oblastí, jež byly dřív lidmi pozměněny, ale v současnosti jsou ponechány samovolnému vývoji, pouhé necelé jedno procento rozlohy Evropy. Účastníci konference o těchto územích běžně mluvili jako o divokých (anglicky wild) nebo jako o divočině (anglicky wilderness), čeští účastníci a organizátoři konference ovšem dávali přednost výrazu volná příroda, aby tím zdůraznili, že divočinou je v tomto kontextu myšlena nenarušená nebo aspoň bez přímých lidských zásahů se vyvíjející příroda.

Profesor mnichovské Technické univerzity Wolfgang Schroeder přitom upozornil na skutečnost, že divočina je kulturní konstrukt a jako pojem má tedy dvě dimenze – kulturní a biologickou. Samotné divoké oblasti pak rozdělil na zhruba tři druhy. Jde jednak o nedotčené (pristine) oblasti, v nichž prakticky není vidět lidský vliv. Ty se nacházejí především ve Skandinávii a v evropské části Ruska. Divoké (wild) oblasti, v nichž třeba dřív člověk přímo zasahoval, ale vzhledem k ostatní silně kulturní krajině jsou v relativně přírodním stavu a v současnosti jsou ponechány svému osudu, představují druhou skupinu. Šanci v nich dostávají samovolné přírodní procesy a taková místa jsou k nalezení i v srdci kontinentu – třeba na Šumavě. Poslední kategorií jsou pak území, na nichž k obnově (restoration) přírody teprve dochází. Příkladem by mohly být znovuoživované vodní toky nebo třeba výsypky po těžbě, jež jsou navraceny přírodě. Jak uvedl Wolfgang Schroeder, divočina ve smyslu nedotčené oblasti by měla mít rozlohu aspoň tisíc hektarů. Steve Carver ve svém příspěvku zase upozornil, že divoké oblasti mají nejrůznější rozlohu a leckteré státy evidují i malé kousíčky území. I mezi divokými oblastmi se ale najdou docela rozsáhlá území – například ve spolkové zemi Dolní Rakousko existuje v horách tzv. Divoká oblast Dürrenstein , kde se dodnes zachovalo přibližně 500 hektarů lesa, jenž nebyl v minulosti mýcen.

Vlado Vančura z organizace PAN Parks následně prohlásil, že starost o divočinu by se měla přenést do centra pozornosti ochranářských snah. Pomoci by k tomu mělo například vytvoření evropského registru veškeré volné přírody a taky vypracování jakéhosi návodu, jak se o tyto oblasti starat. Zmínil se i o činnosti své vlastní organizace PAN Parks, která se snaží ochranu divočiny propojit s udržitelným cestovním ruchem. Značku PAN Parks zatím obdrželo přibližně deset evropských národních parků (a jeden v Gruzii), na jejichž území se nachází minimálně 10 000 hektarů ponechaných samovolnému vývoji. Nejblíže ČR jsou z nich polské Bieszczady a rumunský Retezat. PAN Parks jim za to pomáhají s propagací a snaží se získávat další příznivce pro zachování lidmi nenarušované přírody. Sebevědomí Evropanů svým výstupem pozvedl Kanaďan Harvey Locke, který v současnosti pracuje pro americkou Wild Foundation – upozornil totiž na to, že divočina není americký koncept, ale staré evropské slovo, a že míst, která jsou divoká (podle něho tedy míst, která nejsou pod přímou lidskou kontrolou), je i v Evropě stále hodně: „Divoká příroda a přítomnnost divokosti je i v Evropě normální stav.“ Zatímco Harvey Locke svým vystoupením zdůraznil spíš duchovní a kulturní nezbytnost divočiny pro lidské životy, další řečníci se soustředili víc na „bezprostřednější“ užitek, který volná příroda lidem poskytuje.

Ekonom Deutsche Bank Pavan Sukhdev, jenž se specializuje na ekonomické hodnocení biodiverzity, například uvedl, že chráněná území lidem poskytují služby za 4500 – 5200 miliard amerických dolarů ročně. Na péči o ně je ovšem vynakládáno jen 6 miliard ročně. „Jsme vězni systému, který upřednostňuje lidmi vytvořený kapitál před kapitálem přírodním a dává přednost soukromým statkům před statky veřejnými – což je velký problém,“ varoval Pavan Sukhdev. Jo Roberts, která se narodila v Jižní Africe, zase vypravovala o tom, jak je kontakt s volnou přírodou důležitý pro zdravý vývoj dětí a dospívajících. Svoje závěry dokládala rozsáhlými zkušenostmi z terénní práce s problematickými dětmi z rozvrácených rodin, s poruchami chování apod. Pobyt ve volné přírodě podle ní zcela zřetelně zlepšuje jejich psychický stav, prospívá i jejich sociálnímu chování, a to i v dlouhodobé perspektivě. Ředitel německého národního parku Bavorský les zase popsal, jakým turistickým trhákem může divoká příroda být. Podrobnými statistickými údaji doložil, že v jinak odlehlém regionu pomáhá vytvořit mnoho set pracovních míst (myšleno po odečtení zaměstnanců správy parku). K dobrému pak dával vzpomínky na setkání s návštěvníky, kteří se ubytovali v nové části parku, kde ještě není praktikován bezzásahový režim, a po výletě si přišli stěžovat, že v lese viděli stopy po traktoru a že takhle si tu divočinu tedy nepředstavují.

Účastníci konference se však soustředili především na to, jak nedopustit poškození posledních divokých oblasti Evropy. „Divočina není něco, co produkujeme (ona se „vyrobí“ sama), ale je to něco, co můžeme podporovat,“ připomněla Zdeňka Křenová, která je v šumavském národním parku vedoucí sekce výzkumu a ochrany přírody a zároveň přednáší na Jihočeské univerzitě. Že je ale v přeneseném slova smylu možné divočinu „vytvořit“, ukázal ve svém příspěvku biolog Frans Vera z univerzity v holandském Wageningenu. Na konci 60. let vybudovali Holanďané severovýchodně od Amsterdamu rozsáhlý polder. Vzniklo na něm několik obcí (dnes už spíš měst), měla tam být i průmyslová zóna, nejvlhčí část ale byla ponechána svému osudu a rychle se stala rájem vodních ptáků. Protože však hrozilo její zarůstání vysokou trávou, byla oblast o rozloze přibližně 6000 hektarů oplocena a dovnitř byli dovezeni novodobí „pratuři“ (pratur byl v Evropě vyhuben v 17. století, ovšem němečtí biologové se ho za nacistické éry pokusili křížením znovu „oživit“ a právě potomci těchto pokusů byli do holandské rezervace vypuštěni – pozn. aut.) a konici (to jsou zase potomci už vyhynulých tarpanů – pozn. aut.). Místo s vděčným názvem Oostvaardersplassen se tak stalo jakousi biologickou laboratoří, kde vědci sledovali, jak se vše bude vyvíjet. Hned několikrát museli čelit různým žalobám, všechno ale ustáli a dnes se rezervace pyšní v této oblasti vzácnými druhy, jako jsou kolpík bílý, volavka stříbřitá nebo sýkořice vousatá. Významné jsou i zdejší počty hus běločelých, hus velkých a dalších ptáků. Jediné lidské zásahy do rezervace jsou přitom prováděny puškou – když správci najdou vysílené tury nebo koniky, kteří by v nejbližších dnech s jistotou zemřeli, zastřelí je. Většinou se tak děje po zimě, tedy v březnu nebo dubnu, kdy umírají jedinci vysílení zimou. „Zdechliny ale necháváme na místě, takže v oblasti můžou žít i orli mořští (v roce 2006 jsme po velmi dlouhé době zaznamenali v Holandsku první hnízdění) a ti se o ně postarají. Jsou to zřejmě jediní orli na světě, kteří hnízdí několik metrů pod hladinou moře,“ pobavil Frans Vera přítomné v sále narážkou na skutečnost, že poldr se stejně jako nemalá část holandského území nachází pod úrovní moře. V budoucnu by přitom celá oblast měl být rozšířena o les a Frans Vera doufá i v propojení s dalšími nezastavěnými pozemky. „To, že není možné mít někde divokou oblast, jsou jen řeči. Stačí chtít. Když jsme to dokázali my v Nizozemí, půjde to jistě i jinde v Evropě,“ zakončil svou prezentaci Frans Vera.

Ambiciozní plány představili rovněž lidé z karpatské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Prezentaci, v jejímž průběhu zdůrazňovali krásy a jedinečnosti karpatské přírody (která mimochodem okrajově zasahuje i do ČR), zakončili přáním, aby se Karpaty staly stejným lákadlem a symbolem Evropy, jakými jsou na jiných kontinentech třeba pláně v africkém Serengeti nebo jihoamerický amazonský prales. Důvodem by podle nich mohlo být zejména to, že se v Karpatech nacházejí zřejmě vůbec nejzachovalejší bukové pralesy na světě. Součást kultury Účastníci konference nakonec přijali poselství, v němž vyzvali k účinnější ochraně zbytků evropské divočiny. Zdůraznili v něm přímé užitky ekonomické, sociální nebo kulturní, ale vyzdvihli i hodnoty, které volná příroda přináší pro studium přírodních procesů jako udržovatelka evolučního potenciálu a genetická banka. Nezapomněli ani to, že může sloužit jako významná součást adaptačních opatření na změny klimatu, a přiznali divočině rovněž obrovské možnosti, které skýtá jako prostředí k duchovní i tělesné obnově lidí unavených civilizačním stresem. Kvůli hodnotám, které divočina lidem přináší, pak evropským institucím doporučili, aby vypracovaly návod, jak se o divoké oblasti starat. Jak upozornili například zástupci WWF, některé země EU, třeba Slovensko, totiž v současnosti evropskou legislativu zneužívají k ospravedlňování zásahů v relativně divokých oblastech, například ke kácení stromů v rezervacích. Podle účastníků konference by bylo nanejvýš vhodné taky divoká území propojovat koridory, aby se tak zvýšila jejich schopnost odolávat nepříznivým vlivům. Evropská komise i členské státy EU by se podle poselství měly rovněž postarat o zvýšení atraktivity divokých oblastí mezi svými obyvateli a vysvětlit nejen veřejnosti, ale taky lesníkům, zemědělcům a rybářům, čím je divočina cenná. V tomto směru by měly být upraveny i strategické dokumenty v příslušných resortech. Ministr životního prostředí Ladislav Miko při svém závěrečném vystoupení upozornil, že výsledkem konference neměla být nějaká deklarace, ale spíš podklad k dalšímu politickému jednání. Zdůraznil rovněž, že zachování evropské divočiny je důležitou součástí snahy o zachování evropské přírody a její rozmanitosti. Konference tak svým prohlášením navázala na usnesení Evropského parlamentu z letošního února, v němž zákonodárci rovněž vyzvali evropské instituce, aby volnou a divokou přírodu účinně chránily. „Divoká příroda se jeví jako místo k zábavě a rozjímání, místo, které nám poskytuje dočasné útočiště před stresem,“ stojí v prohlášení Evropského parlamentu. Kanaďan Harvey Locke přitom na konferenci vyjádřil přesvědčení, že divočina z Evropy jen tak nezmizí: „Divočina a divokost je součást vaší kultury, je to základní součást toho, co to znamená být Evropanem, stejně jako je to základní součást toho, co to znamená být člověkem.“