Horské smrčiny, 2008, Co jsou šumavské horské smrčiny?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:52

, , ,

Na těžko přístupných místech, hřebenech a prudkých svazích zůstaly zachovány přírodě blízké smrkové horské lesy staré 150 a více let. I když z dálky připomínají rozsáhlé stejnověké hospodářské smrkové lesy středních i nižších poloh, nebyly nikdy člověkem zcela pozměněny. Při bližším pohledu však zjistíme, že v přírodě blízkých smrčinách jsou ty nejsilnější a pravděpodobně i nejstarší stromy rozestoupeny dále od sebe, a na uvolněných světlinách pak dorůstají mladší smrky, většinou různého vzrůstu i stáří. Jen tu a tam se v přítmí na tlejícím dřevě choulí hloučky těch nejmenších smrčků, čekajících, až se nad nimi uvolní prostor. Jistě nás upoutá i vyšší množství stojících souší a odumřelého rozpadajícího se dřeva, ležícího na zemi. To v uklizených hospodářských lesích prakticky chybí. Přitom právě tlející dřevo je materiál, který je pro přirozené zmlazování smrku v horských smrčinách velmi důležitý, protože v těchto drsných horských podmínkách poskytuje té nejmladší generaci více vláhy, živin a především tepla, o které je tu nouze.

Horské smrčiny na Šumavě najdeme ve vrcholových polohách nejvyšších hřbetů v nadmořských výškách od cca 1200 m n. m. V nižších polohách se s nimi setkáme v drsných klimatických podmínkách šumavských plání, kde často leží sníh ještě v květnu a koncem července zde již opět mrzne.

Jak vypadaly horské smrčiny v dobách minulých?

Z historických dokumentů je známo, že ještě v 11. století byly na území pomezních hor „hluboké, těžko průchodné a téměř liduprázdné pralesy“, a podle tehdejších moudrých vladařských nařízení království českého nesměl být pomezní hvozd coby přirozená obranná linie „huben ni tříben“.

Až v pozdějších dobách koncem 14. století s rozvojem sklářství byly souvislé plochy pralesa káceny a po vyčerpání zásob dřeva se sklárny stěhovaly dále z lépe přístupných území do hůře přístupných vyšších poloh, blíže k pomeznímu hvozdu a horským smrčinám. Společně se skláři přicházeli i dřevaři, kteří zde zakládali dřevařské osady a rozmáhala se i pastva v lesích, především v horních polohách, kde byly tehdejší původní porosty horských smrčin dále prosvětlovány.

Postupné prořeďování souvislých pralesů a pastva hovězího dobytka byly v té době jednou z příčin následných velkoplošných rozpadů v důsledku vichřic a přemnožení podkorního hmyzu. Situaci výstižně popsal Karel Klostermann v závěru románu „Ze světa lesních samot“.

Dnes víme, že historicky opakující se vichřice, provázené následným přemnožením podkorního hmyzu, jsou běžné přírodní úkazy, které ovlivňovaly vývoj horských smrčin v dobách minulých, a není pochyb o tom, že budou horské lesy ovlivňovat i v časech budoucích. Ve střední Evropě jsou šumavské horské smrčiny významným přírodním fenoménem, který si zajisté zaslouží naší plnou ochranu. Chránit horský smrkový les v národním parku znamená chránit celé společenstvo, tzn. rostliny, houby, živočichy i s jejich prostředím, se vzájemnými vztahy a vývojovými procesy. Prostě tak, aby i naši potomci mohli jednou psát, že hluboký horský hvozd nesměl být „huben ni tříben.“