Zobrazení zdroje stránky I pro radikální mládež má Šumava otevřenou náruč: vyholené kopce připomenou tu „pankáče“, tu „skina“. Časem i tady ovšem zvítězí pokrok a zbudou jenom skini. Výletu zdar!

{{MediaBankArticle
|Title=I pro radikální mládež má Šumava otevřenou náruč: vyholené kopce připomenou tu „pankáče“, tu „skina“. Časem i tady ovšem zvítězí pokrok a zbudou jenom skini. Výletu zdar! 
|Author=Vladimír Just
|Date=1999-08-11
|Source=Plzeňský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Šumava v létě, to je zelená perla v modrém oparu, jenž občas poodhalí její půvaby, které turistovi berou dech. Šumava s hlubokými oky jezer, mírně zaoblená, milostně se vlnící: ne nadarmo je to jediné české hraniční horstvo ženského rodu. Zvu vás k ní na návštěvu, plnou vzrušujících zážitků. Nemusíte se už škrábat za kruhovým výhledem, jako loni, až na rozhlednu Poledník (1.312 m n. m.). Dnes, díky spojenému úsilí Národního parku, větru a kůrovce, můžete už vylézt v jádru Šumavy na jakýkoli kopec nad 1.200 m. To je totiž výška, kterou si management Parku kvůli dřevu oblíbil. Od této čáry kopce systematicky holí (kůrovec nekůrovec: kácí i dávno vylétané souše, zdravé stromy na tzv. "lapáky" - a co má jiného dělat, když si naplánoval těžbu 155.000 kubíků ročně do roku 2005!). Za pět let nadělala dřevorubecká parta ředitele Žlábka víc stovek hektarů holin, než kolik stačili udělat komunisté za dvacet let normalizace (vojáci paradoxně les více šetřili: holiny by jim odkryly "zadek", totiž přísně utajovanou vojenskou techniku: třeba by při pohledu na ní bundeswehr pochopil, že se bojí zbytečně). Jelikož však na každém vidím to lepší, připouštím, že kůrovec je jen záminkou, ve skutečnosti jsou ministr Kužvart a ředitel Žlábek lidumilové a kopce holí kvůli vám, turistům. Stačí zaparkovat na Kvildě, Filipově Huti, Modravě, Borové Ladě a vydat se po asfaltce pěšky ku hranici. Budete-li mít štěstí a nepřejede-li vás v hustém provozu Národního vozového parku auto (za odpoledne tu potkáte průměrně třicet smrdutých aut, všechny s výjimkou), budete bohatě odměněni nádhern ým pohledem: z jedné strany Alpy, z dru hé Temelín. Nemluvě o R oklanu, Javoru, Luzném, Kašperku. Hranici mezi českým a bavorským parkem poznáte snadněji než loni - ta vyholená část je teď už bezpečně naše, sousedovic ta zalesněná (buď zelená, nebo uschlá - ta navrch uschlá se dole zelená čerstvými nálety). Co nestihly Žlábkovy pily, dorazila loňská říjnová vichřice: ačkoli šel hlavní nápor na bavorsku stranu, vyvracela stromy kupodivu na české (přes 120 tisíc kubíků). Tím vlastně vichřice rozhodla spor mezi oběma parky: náš má radši, s námi se jí líp spolupracuje. Lesákům šetří práci. Oni jí vytvoří prostor rozvrácením porostních stěn holinami - a ona udělá zbylou práci za ně. Zadarmo. Je to vrcholně ekologické: kolik jen taková vichřice ušetří benzinu a oleje! Lazebníci Šumavy začali Černou horou (1.303 m. n. m.) a Malou Mokrůvkou (1.330 m n. m), pokračovali Oblíkem, Stolovým hřbetem, Stráží. Teď se zakousli do Studené hory (1.300 m. n. m.) a nedají pokoj, dokud ji nepřipodobní sousední Mokrůvce. Vyšplháte-li se při cestě z Filipovy Hutě na vyholené západní úbočí zdaleka viditelné Malé Mokrůvky, čeká vás další turistická atrakce, jíž v jiném národním parku nenajdete. Jen na Šumavě je možné, že ve výšce 1.280 m. n. m. vytahujete ze země eternit, cihly, dráty a střepy: ředitel Žlábek nechal zavést erozní rýhy v centru Parku navážkou na zbořeniště z Modravy. Myslím, že by takového ředitele měli na Šumavě ukazovat návštěvníkům jako zvláště chráněného živočicha: zvláště chráněného ministrem. Nikde jinde nenajdete šéfa Národního parku, který by takový čin ve funkci přežil byť jediný den... 



V těchto dnech probíhá v trojmezenském pralese a na Plešném jezeře možná nejdramatičtější část vleklé války o záchranu našeho nejstaršího a nejrozsáhlejšího pohoří, Šumavy. Na jedné straně tu stojí lesáci, chystající se - poté, co osekali původní souvislé plochy bezzásahových zón na malé bezmocné ostrůvky - napravovat motorovými pilami už i několikasetletý původní porost. Na straně druhé stojí v trojmezenském pralese nenásilná blokáda aktivistů Hnutí Duha, podporovaná našimi i zahraničními odborníky. Charakteristika obránců Za skupinou bránící prales, jejíž mluvčím je přírodovědec RNDr. Vlašín, stojí ve vzácné jednotě prakticky celá přírodovědecká obec. Nemá tedy zásadně pravdu ing. Josef Jelínek (O co jde v NPŠ?, tento deník 3. 8.), mluví-li o obráncích pohrdavě jako o "biologicky méně vzdělaných" laicích. Bezprecedentním rozhodnutím narušit motorovou pilou i poslední pralesovité zbytky přírody ŠNP dokázal, že je regulérním lesnickým závodem a že označení "etiketní podvod" si ve světě vysloužil právem. Sjednotil proti sobě renomované přírodovědce i celá pracoviště, což je světová rarita (jinde NP dráždí motoristy, zemědělce, ale přírodovědce jen u nás: jinde jsou v jejich vedení). Proti současným praktikám parku vystoupilo pět významných lesních inženýrů a přírodovědců s prohlášením Zachraňme zbytky šumavských pralesů (viz tento deník 25. 6.), mezi nimi i dva členové odborného grémia MŽP. Stejně razantně protestovali ředitelé (a vědecké rady) Entomologického i Botanického ústavu AV ČR, vedoucí pracovníci brněnské Masarykovy univerzity i Mendelovy lesnické a zemědělské univerzity, Ústavu životního prostředí PFUK v Praze. Aktivisté z Duhy těží výhradně z jejich poznatků a požadují mj. zrušit i nesmyslné rozdrobení bezzásahových zón do 135 bezmocných ostrůvků. A navzdory mediálním lžím (Jelínek 1999) jsou ve 2. zónách pro včasné a diferencované zásahy - s vyloučením holin - proti kůrovci. Až tedy uslyšíte, že "věci neznalí" laici stojí - třeba na Plešném jezeře - proti lesním odborníkům, vězte, že ten, kdo vám to říká, lže. Charakter útočníka Kdo stojí za těmi, kteří se rozhodli s motorovou pilou napravovat prales (a kdo vyvolali již druhý násilný incident s pokojnými aktivisty)? Ti, kteří vidí v Šumavě pouze hospodářský les, ohrožené kubíky dřevní hmoty. Je jim jedno, že narušením staletých porostů vpustí vichřici a slunce do přirozeného, samovolně se zmlazujícího pralesa (o míře zmlazení pod hustým kapradím, ve stínu uschlých i zdravých stromů se může přesvědčit každý návštěvník Stifterova pomníku nad Plešným jezerem). Dále jde o část seriózní, tradičně uvažující odborné lesnické veřejnosti - a konečně je tu agresivní dřevařská lobby. Ta se zprvu zuby nehty bránila převzetí šumavských lesů do národního parku (ing. Urban, ing. Žlábek, ing. Zatloukal) - a když jejich tlak na hospodářské využití lesů Šumavy zvenčí nevyšel, rozhodla se skupina ovládnout park zevnitř. To se jí věru povedlo. Důkazem vzorně splněné žlábkovské pětiletky je obligátní každoroční bitva proti kůrovci (každý rok je kalamita "pod kontrolou" a příští rok vyjedou do stejné bitvy helikoptéry, pily a lakatoše znovu: ve veřejnosti tak ing. Žlábek budí dojem, že smyslem NP je boj proti kůrovci). Vizitkou pětiletky je i třičtvrtě milionu kubíků vytěženého a prodaného dřeva, dnes už řádově tisíc hektarů holin v nejvyšších šumavských polohách. Co nestihnou pilami, dodělá za ně zdarma - jak názorně ukázal loňský říjen - vichřice, která sice narazila s plnou prudkostí na bavorské svahy, ale porosty složila pouze u nás). Pohádky pánů Kantoříka a Jelínka To, že mluvčí parku Z. Kantořík i fanatik kácení ing. Jelínek nemluví pravdu, mi tolik nevadí jako to, že lžou vědomě. Oba přece velmi dobře vědí o stanoviscích vědců i celých ústavů a grémií i o bavorské situaci, a přesto veřejnosti znovu a znovu představují odpůrce devastace jako neznalé laiky, svedené bývalým vedením parku (sem řadí i nás, publicisty, jako bychom neměli vlastní oči a neviděli rozdíly u nás a v Bavorsku). Skutečnost je jiná: má-li správa NP z hospodářských důvodů naplánovánu každoroční těžbu 150 tisíc kubíků až do r. 2005, pak jsou gigantické bitvy s kůrovcem jen mediální zástěrkou. Letos se správa zvláště zaměřila na nezákonné kácení vylétaných, stabilizovaných souší z druhých zón, čímž dále rozvrátila zbytky porostů. (To věru nejsou "drobné provozní nedostatky", jak píše Jelínek.) Ing. Jelínek polemizuje s neexistujícími citáty. Nikdy jsem např. nenapsal větu, že "věřím jen Dr. Biebelrietherovi a ministru Bockletovi". Na Šumavě je zvykem (zejména u lidí, mentálně dosud žijících za zelenou oponou), že se komolí výroky sousedů - už jednou mě musel ředitel sousedního parku požádat, abych korigoval výmysly ředitele Žlábka. A nejnověji mystifikuje čtenáře ing. Jelínek citátem z úst bavorského premiéra Stoibera, kritickým vůči řediteli bavorského parku pro "falešný názor" - prý se napříště bude radit mj. s českými poradci. Ve skutečnosti řekl bavorský premiér pravý opak (na rozdíl od ing. Jelínka to mohu doložit datem i pramenem). Jeho slova jsou dnes určena více nám než Bavorům: "Lidé jsou otřeseni rozsahem ploch mrtvého dřeva a rychlostí, jakou se může a smí lýkožrout rozšířit v NP... Já jsem dnes však viděl také příklady, kde příroda dodává důkazy své vlastní regenerační schopnosti, a to v obdivuhodně krátkém čase. Pro mne je naprosto klíčovým bodem to, že o přirozené obnově lesa na právě odumřelých stanovištích v NP není pochyb. Neměli bychom tedy obracet pozornost nahoru, nýbrž hledět také dolů, kde přírodě blízký nový les právě narůstá... U starého území NP konečně padlo ponecháním ležící hmoty po větrných polomech z r. 1983 základní rozhodnutí o tom, že člověk už nikdy nebude zasahovat do NP. (Na 75 % území, pozn. aut.) Chtěl bych ještě jednou říci zcela jasně: "Etiketním podvodem" se NP nikdy nesmí stát. Samotným nasazením všech technických a chemických možností (...) by byla již vzniklá obnova v rozsáhlé míře poničena přibližováním pokácených stromů, zásahem by mohly vzniknout velké holiny, dosáhli bychom spíš zhoršení situace než její zlepšení. Pod odumřelými stromy se vyvíjí ojedinělý prales. Zde v Bavorském lese se vyskytuje možnost zažít jedinečné přírodní divadlo. Není to také naše povinnost malý kousek intenzivně využívané kulturní krajiny vrátit přírodě? Jsem přesvědčen, že naše děti a přicházející generace nám za to jednou poděkují. Přírodu nechat být přírodou!" (22. 10. 97, Nationalpark 4/97, s. 8, 9).