Kalamity hmyzu a jejich příčiny: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:51

Veronica 1997, 1

Stejně jako lékaři a vůbec všichni lidé mají hájem o epidemie a jejich vznik v lidské populaci, tak i biologové a zvláště entomologové se snaží dopátrat příčin vzniku pře-množení některých druhů hmyzu. Podstatně nápadnější byly vždy kalamity v lesních ekosystémech, než v polních systémech (agroekosystémech), kde kalamity bývaly svým rozsahem menší a člověkem byly považovány za něco běžného, co vlastně člověk sám způsobil.Této problematice byly věnovány celé knihy a tisíce publikací. U řady druhů však dodnes stojíme nad otazníkem, co je skutečnou příčinou gradace (přemnožení), zda vlivy abiotické, tj. především povětrnost (srovnej obr. č. 1) či vlivy biotické, tj. vliv predátorů a parazitů, či vliv člověka samého.Na vysvětlenou je nutno říci, že u mnoha druhů ke kalamitám nedochází a že určitý druh hmyzu se vyskytuje ve stále stejném vyrovnaném množství, tedy velmi nízkém, nebo pod prahem, škodlivosti. K takovému případu dochází, nakladeli např. jeden rodičovský pár 100 vajíček, z nichž se vylíhne 100 jedinců, kteří však během roku postupně hynou, takže do následujícího roku přezimuje zase jen jeden rodičovský pár. Ty dají v následujícím roce opět vznik 100 vajíčkům a cyklus se opakuje.Jestliže však místo 98 % úmrtnosti dojde jen k 96 %, či dokonce jen 90 % úmrtnosti během 23 let, má to za následek tak zvanou progradaci škůdce, která velmi rychle hyperbolickou řadou přechází do gradační sáze 2-3 nebo i 3-7 let. Teprve pak vlivem nepříznivých faktorů jako jsou choroby, predátoři a parazité dochází obvykle k prudkému pádu - retrogradaci, po němž následuje období klidu - latence.Takovým běžným, možno říci téměř učebnicovým příkladem byly periodické změny v populační hustotě bekyně mnišky (Lymantria monacha). Jejich jakýsi jedenáctiletý cyklus ve střední Evropě byl dáván do souvislosti se sluneční aktivitou, tedy s objevováním se slunečních skvrn na slunečním kotouči. Hlubším studiem této problematiky na celém území Evropy a zvláště shromážděním 'přesnějších dat z gradací v jednotlivých zemí se ale ukázalo, že někde se kalamity objevují po 11 letech, jinde však ne.Dnes se spíše za významnější faktor bere skutečnost, že kalamity se vyskytují nejčastěji ve stejnověkých 60=80 let starých lesních porostech, do nichž se lesní celky tak . to staré postupně v různých oblastech dostávají. Když se porosty dostanou do fáze příznivé pro rozvoj mnišky, dochází v nich ke kalamitě. K takovému přemnožení došlo v minulém desetiletí na území Běloruska, Polska a východního Německa, kde kalamita dosáhla rozměru přes 2,7 milionu hektarů, což je pro představu plocha celého jihočeského a poloviny západočeského kraje v případě, že by byl celý pokryt lesem.

U nás došlo k drobným přemnožením mnišky mezi lety 1930-1945 a pak k 11 letým výskytům mnišky na plochách nejvýše několik desítek hektarů v letech od roku 1945 do roku 1990, zvláště v jihočeském kraji. K rozsáhlejším problémům došlo až v posledních letech v jižní části Českomoravské vysočiny, na Brdsku a několika dalších lokalitách.

Jako další příklad jedenáctileté kalamity se zmiňuji o bejlomorce borové (Thecodiplosis brachyntera), která se u nás vyskytla na borovici lesní, kleči a borovici blatce na rašeliništích v letech 1965 a 1972. Tam se rovněž ukázala koincidence (souběh) mezi jedenáctiletým slunečním cyklem a výskytem bejlomorky, avšak jen v určitých případech. Bylo to v průběhu let 1850-1980 tehdy, kdy současně s vyšší sluneční aktivitou došlo k souběhu s vyšší teplotou. (Koincidenci a její opak popsal pro sluneční aktivitu a teplotou pracovník Slovenského hydrometeorologického ústavu Dr. Ilke.)

Zajímavé a dlouho nepochopitelné bylo stálé opakování kalamit obaleče modřínového (Zeiraphera diniana) na jeho formě žijící v alpské oblasti na modřínu. Kolísání probíhalo v rozmezí 6-7 let, což je jinak v celé hmyzí říši něco naprosto ojedinělého. Švýcarským vědcům se po dlouhých pokusech podařilo zjistit, že příčinou je kvalita potravy a navazující téměř naprosté snížení velikosti snůšek vajíček. V době gradace se stávají jehlice postupně menšími a tvrdšími a svým chemickým složením jsou stále nepříznivější pro vývoj housenek. Z housenek se po třech letech takové stravy líhnou samice, které kladou minimální počet vajíček, čímž gradace klesá. Jakmile však stromy zlepši svůj zdravotní stav a jehlice začnou být zase normální, v krátké době nastává opět gradace.Snad bychom však neměli zapomenout ani na chrousty. Všichni starší pamatují na jejich obrovské množství v zahrádkách a na okrajích listnatých lesů koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let tohoto století. Do dnešních dnů chrousti téměř zmizeli, takže bychom skoro měli uvažovat o jejich zařazení do Červené knihy ohrožených živočichů.Na dlouhodobé kolísání jejich populační hustoty jsou dvě teorie. Jedna tvrdí, že chrousti byly vyhubeni insekticidy, s nimiž přicházeli často do styku, protože jejich larvální život v půdě trvá 3-4 roky.Druhá teorie vychází z toho, že chrousti mají sedmdesátileté cykly - jako např. bourovec borový (Dendrolimus pini) a že se tedy po období latence opět objeví. Svědčil by pro to velice zvýšený počet chrousta maďalového (Melolontha hyppocastani), který se v Bádensku - Württembersku přemnožil v lesních školkách tak, že proti němu bylo nutno opět použít chemických prostředků. Také na jižní Moravě se již opět chrousti objevili.Zajímavý je rovněž případ květilky řepné (Pegomya betae), jejíž larvy vytvářejí miny na listech řepy v jejím nejranějším stádiu vývoje, kdy rostlinky mají 2-4 pravé lístky. Tehdy může zlikvidovat rostlinku. Květilka řepná byla vážným problémem před druhou světovou válkou v celé střední Evropě s u nás i po druhé světové válce. Protože se však proti mšici makové (Aphis fabae), hlavnímu škůdci řepy, pravidelně ošetřují všechny porosty řepy, byla postupně zlikvidována a dnes je zatím bezvýznamným druhem.Z polních škůdců uvedu ještě mandelinku bramborovou, která se k nám normálním zvětšováním svého areálu dostala v letech 1945-1949. Zpočátku se proti ni ošetřova1y všechny hony brambor dvakrát ročně. Pak se podařilo snížit ošetřování na jediný zásah, jenž byl prováděn v'500 km pásu severně od bývalé NDR, přes Polsko, Československo, Maďarsko a Jugoslávii. Za svůj velký úspěch považuji, že v roce 1964 se podařilo po čtyřletém výzkumu ukázat, že tak rozsáhlé ošetřovaní není nutno provádět. Praxi tehdy byla dána kvantitativní kritéria, že chemické zásahy jsou nutné jen tam, kde se na jednom ha zjistí 23 000 larev mandelinky bramborové. Bylo tak zrušena tzv. "Státní akce" proti mandelince bramborové, podle níž bylo ročně ošetřováno 500 000 ha bramborových polí, a rozsah ošetřených polí tak klesl na 150 000 ha'. Naše tehdejší tvrzení. o nízké škodlivosti mandelinky zvláště ve výše položených bramborářských oblastech byla pro mnohé zemědělce šokující, jeho prosazení stálo mnoho nervů, ale ukázalo se jako správné.Na závěr jsem si ponechal to, co je v dnešní době nejožehavější - tedy problematika hoje s lýkožroutem smrkovým neboli kůrovcem. Od dob prof. Ratzeburga v minulém století ( 1850) se čistota lesa, odstranění padlých stromů a skácení stromů tímto škůdcem napadených, považuje za nejlepší ochranu proti jeho přemnožení. K pochopení problematiky lýkožrouta smrkového v Národním parku Šumava a v Bavorském národním parku je třeba si uvědomit toto:Bavorský národní park byl zřízen v roce 1970 jako jediný ve střední Evropě k tomu, aby v něm nebyly prováděny lidské zásahy a aby na malé ploše okolo 13 000 ha ukazoval přirozený vývoj lesa od jeho začátku až k přirozenému procesu postupného odumírání až po zánik a samovolnou obnovu. Dostal i výsadu, že se v něm nebude bojovat s lýkožroutem smrkovým. Použili jí v části parku teprve až v roce 1984 a v celém parku v roce 1989.Území Bavorského lesa, sousedící s Bavorským národním parkem, však bylo chráněno z východu, jihu a západu ochrannou zónou, širokou 500 m, v níž byl lýkožrout smrkový huben, aby nepronikl do okolí. Na české hranici však ochranná zóna zřízena nebyla. Zpočátku tam byl lýkožrout v nízko ležícím smíšeném lese jen řídce se vyskytujícím druhem, ale když pronikl do tzv. příhraniční zóny porostlé čistými smrčinami, rozmnožil se tam takovým způsobem, že od roku 1991 zničil přes 1600 ha těchto lesů a 600 ha očekává týž osud.V téže době, v roce 1996, požádala správa Bavorského národního parku Bavorské ministerstvo zemědělství a lesů o povolení zvětšit své území o dalších 10 000 ha. Toto povolení po urputných bojích se Sdružením proti rozšíření Bavorského národního parku získala správa parku v září 1996, avšak s podmínkou, že tam bude boj s lýkožroutem veden všemi prostředky, aby nebyla zničena další část Šumavy.Zatímco byla v proudu tato jednání v Bavorsku, u nás někteří tzv. "ochránci přírody" stále zůstávají na svých znalostech z doby před 2 až 3 léty a trvají na svém požadavku s lýkožroutem nebojovat, Za stavu, kdy je napadeno u nás na 1600 ha vrcholových smrčin, rozhoduje se Správa Národního parku Šumava k rázným opatřením, jež má právo učinit ze zákona, proti lýkožroutu smrkovému, protože má před celým naším národem zodpovědnost za stav šumavských lesů. Bude to boj obtížný, ale jistě se i tuto třetí kalamitu na našem území podaří za 2 - 4 roky zlikvidovat. V prvé kalamitě v letech 1868-1878 i v druhé kalamitě v letech 1945-1950 se to podařilo.Lýkožrout smrkový je škůdce, s nímž se likvidací ohnisek napadení po 150 let bojuje ve všech státech střední a severní Evropy, a to v Norsku, Švédsku, Německu, Polsku, České a Slovenské republice, ve Slovinsku, Rakousku a Švýcarsku. Svědčí o tom stovky prací. Je nutné si je prostudovat a nedomnívat se, že žádná literatura o lýkožroutu smrkovém neexistuje.Zdálo by se proto, že tyto 150leté zkušenosti v nejrůznějších státech Evropy a dva pokusy - v Bavorském lese a v Národním parku Šumava - povedou člověka, jenž si říká "moudrý" (lat. Homo sapiens) k tomu, že se poučí a nebude ponechávat vývoj lýkožrouta smrkového jeho osudu.Já si však myslím, že člověk je těžko poučitelný a bude vždy znovu pokoušet přírodu, aby za 5-10 let objevil jen to, co už je známo více než 100 let. Kdo však chce takové experimenty dělat a ponechat lýkožrouta sobě samému v nepřirozených smrkových monokulturách, nechť za to nese i hmotnou odpovědnost.

Uvedu zde svůj případ o omezení či neprovádění boje s mandelinkou bramborovou, o němž se zmiňuji na začátku článku. Dostal jsem v letech 1961 až 1964 k dispozici pro pokusy s tímto tehdy velmi vážným škůdcem brambor celkem 130 ha bramborových polí mezi Mníškem pod Brdy a Řitkou. Před tím jsem však musel podepsat prohlášení Ministerstvu zemědělství, že okamžitě zajistím hubení mandelinky bramborové při jejím přemnožení, a Státnímu statku Zbraslav, že uhradím veškeré ztráty na výnosech.

S výskytem a přemnožením lýkožrouta smrkového lze počítat i v dalších rezervacích. Jdeme-li po mapě naší republiky od západu na východ, lze očekávat výskyt lýkožrouta smrkového ve Ždárských vrších, v Jeseníkách, v Javorníkách a v Beskydech. Vezměte si tam, prosím, ponaučení z toho, co zde bylo řečeno.

RNDr. Václav Skuhravý je pracovník Entomologického ústavu AV ČR v Českých Budějovicích