Konference o České televizi

Z sumava-corpus
Přejít na: navigace, hledání


Konference o České televizi
Author Lída Rakušanová, Jiří Ješ
Date 2000-11-27
Source ČRo
Genre rozhlas
Respondent

ČRo 6

LídaRakušanová, moderátorka

O víkendové konferenci o České televizi informuje Jiří Ješ.

Jiří Ješ, redaktor

Minulou sobotu uspořádal generální ředitel České televize Dušan Chmelíček celodenní konferenci v pražském Kongresovém centru na téma Česká televize –věc veřejná. Byla to akce vskutku velkolepá, při níž bylo využito obrovitých, byť nyní ještě nehostinnějších prostor bývalého Paláce kultury, a to jednak k prezentaci přepychových publikací, které měly doprovázet referáty a diskusi v pěti pracovních skupinách. Ta první pojednávala v televizi jako svědectví o lidech a době, druhá jako umění, třetí zase jako okno do světa, čtvrtá se pak zabývala prací televize pro menšiny a konečně poslední, nejdůležitější, jednala o veřejně kontrole veřejnoprávní televize. Je přirozené, že jeden pozorovatel nemohl sám všechno obsáhnout, proto při závěrečném plenárním zasedání příslušní zpravodajové měli podat resumé z toho, co se v jednotlivých komisích dělo. Pokud jsem s tím mohl porovnat své vlastní poznatky ze dvou komisí, jejichž jednání jsem stačil na přeskáčku sledovat, zdálo se mi, že na ony zpravodaje platila ona aforistická definice stanovící, že redaktor je člověk, který na první pohled pozná, v čem je jádro článku, a to škrtne. Takže v tomto případě to vypadalo, že to hlavní jednání v komisích tak zůstalo pro plénum utajeno. Tím hlavním poznatkem byla pro mě zřejmá bezradnost, s níž Česká televize stále přistupuje ke svému programování. Hlavní dramaturgyně publicistiky hovořila o jakýchsi vnitřních i vnějších tlacích, jimž je vystavena, ale na přímé dotazy nedovedla svá tvrzení upřesnit. Člen Rady České televize zase poukazoval na zcela náhodný způsob, jak se ke své funkci dostal, a to ještě dříve, než ke své nominaci stačil vůbec dát souhlas. Hlavně však i on dokazoval, co všechno rada především nemůže. Hlasy zvnějšku, které takové mlhavé postoje měly uvádět na pravou míru, byly však také dost nejisté a v podstatě málo informované. Externí režisérka si stěžovala, že vnitrotelevizní byrokracie jí neumožňuje dostatečný přístup k archivním rešerším potřebným k výrobě dokumentárních filmů z nedávné minulosti. Ovšem opět na přímé dotazy příslušného odpovědného pracovníka nedovedla tyto své stesky pojmenovat a upřesnit. Známý publicista Martin Vadas dosti nekonkrétně, a tudíž asi málo účinně volal po tom, aby když už to vázne v celé společnosti, alespoň Česká televize se vyrovnala se svou komunistickou minulostí. Naznačil dokonce, že není správné, když se na rok 2003 připravují mohutné oslavy 50. výročí naší televize jakožto kontinuálního celku, takže poslední léta samostatné České televize se prakticky nebudou oddělovat od dlouholeté totalitní televize československé. Staří televizní harcovníci se však přirozeně cítí spjati s naší televizí jako s jednotným celkem a nějaké politické předěly z tohoto hlediska neuznávají. V tom je ostatně i podstata onoho sporu o uvádění oblíbených pořadů se soudruhy a soudružkami, což vyvrcholilo známý seriálem o majoru Zemanovi. Současnou problematiku alespoň z toho, co jsem slyšel a co také bohužel nebylo v závěrečných zprávách zmíněno, snad nejlépe pojal televizní kritik Vladimír Just. Jak u něho bývá zvykem, soustředil se především na to, jak Česká televize reflektuje určité problémy ekologické. Došel k závěru, že často kritizovaný pořad Nedej se sice poměrně svobodně vysílá velmi vyhraněné ekologické náměty a názory určité skupiny lidí, kteří však byli do svých, někdy až extrémních postojů vehnáni tím, že tento pořad vůbec není propojen s televizním zpravodajstvím, které zase referuje o ekologických záležitostech spíše nekonfliktně, nebo nereferuje vůbec. Ze zpravodajství se například podle Justa z oblasti výroby elektrické energie dovídáme pouze o polaritě atom versus fosilní paliva, zatímco o alternativních bezodpadových možnostech výroby energie se divák nedozvídá prakticky nic. Nebo z jiné oblasti, televizní zpravodajství předvádí například protesty proti neblahému lesnímu hospodářství v Národním parku Šumava, pouze jakožto akci poněkud zmatených mladých baťůžkářů, ale neřekne nic o tom, že základem těchto protestů byl fundovaný rozklad pěti významných přírodovědců. Takovéto zcela konkrétní připomínky, k nimž se se svými velmi špatnými osobními zkušenostmi v České televizi připojil i známý režisér Jiří Krejčík, měly na konferenci větší cenu, než přemítání o nejasných obecnostech, zejména také o dosud neujasněných právních aspektech veřejnoprávnosti a vztahu veřejnoprávní televize k marketingu a k reklamě. V mnohém lze říci, že celé to sobotní jednání bylo do značné míry přehlídkou ztraceného času a ne zcela zasvěcený účastník se musel ptát, zdali není něco pravdy na tom, co tvrdí zlí jazykové, že totiž mladý generální ředitel, nepříliš jistý ve své funkci, chtěl možná tímto monstr-podnikem oslnit Radu České televize, která nyní často naznačuje, že by snad měl být nahrazen někým silnějším.