Zobrazení zdroje stránky Krocení českého brouka. Češi a Rakušané chystají dohodu o tom, jak žít s kůrovcem

{{MediaBankArticle
|Title=Krocení českého brouka. Češi a Rakušané chystají dohodu o tom, jak žít s kůrovcem
|Author=Adam Šůra
|Date=2009-04-06
|Source=Respekt
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
S každým jarem to začíná znovu a znovu. V největším a nejpopulárnějším českém národním parku se kromě probouzející přírody už dlouhé roky rozpoutávají i celkem vášnivé debaty nad tím, jakým způsobem mají správci Šumavy bojovat s kůrovcem. Nenápadný brouček, který dovede během několika měsíců proměnit zelený les v uschlé pahýly, rozděluje už dvacet let Čechy na dva tábory. Mluví skoro každý: vědci, starostové, lesáci, turisti i politici. A letos do sporů vstoupili i sousedé z Rakouska. Těm vadí, že kůrovec, kterého teď na Šumavě nechávají jít přirozenou cestou, ohrožuje za hranicí vypiplané hospodářské lesy. Česko – rakouské rozhovory o společné strategii právě teď spějí k dohodě. A ta by mohla už brzy sloužit jako model i na domácí rozkymácené půdě.

Zastavte ho!

Před třemi lety udělali čeští správci parku s podporou ministerstva životního prostředí radikální otočku a nechali na šumavských hřebenech ležet tisíce smrků smetených orkánem Kyrill. Vyvolalo to spoustu křiku. Až do té doby totiž v parku platila praxe, že se vyvrácené stromy odvážejí pryč, aby se v lese nerozmnožil kůrovec a nezačal napadat i stromy, které vichřici přežily. Proti takovým metodám sice protestovali ekologové, protože nájezdy těžké lesnické techniky doprostřed hor likvidovaly křehkou půdu a odtěžené stromy přestaly fungovat jako přirozené větrolamy chránící zdravý les. Těžba popadaných stromů však platila za jediný účinný zásah proti kůrovci. Když nové vedení parku dosazené ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem nechalo vysokohorské lesy po řádění orkánu bez zásahu – s argumentem, že příroda si poradí sama –, vyvolalo to mezi šumavskými obyvateli zděšení. Starostové místních obcí se začali bát hlavně toho, že usychající lesy budou odpuzovat turisty, kteří přestanou na Šumavu jezdit utrácet peníze. Nebylo to jisté (viz rámeček), ale starostové podali na Bursíka trestní oznámení za to, že proti kůrovci nezasáhl. Soud běží dodnes a starostové ještě před koncem sporu volají, že kvůli „nezodpovědným experimentům“ ministerstva Šumava vymírá. Ministrovi a jeho lidem naopak tleskali Němci, kteří metodu nezasahování proti kůrovci praktikují na své straně Šumavy už od osmdesátých let minulého století. Podle dosavadních zkušeností to přináší spíše výhody: uschlé stromy ponechané svému osudu chrání proti slunci a větru malé semenáčky, které se pod nimi vyvíjejí přímo v drsných vysokohorských podmínkách, takže jsou na ně připravené lépe než stromy pěstované ve školkách. Bez zásahů člověka se potom na hřebenech hor vyvíjí silnější a zdravější les, schopný lépe zvládat extrémní klima. Daní za to je namnožený kůrovec. Jeho nekontrolovatelnému šíření se ale daří bránit tím, že se les v národním parku rozdělí na zóny, ve kterých platí různé režimy: od těch bezzásahových na hřebenech hor až po zóny v nižších polohách na okraji parku, kde se stromy napadené kůrovcem těží, aby se brouk nerozšířil do sousedních hospodářských lesů. Podobné rozdělení do zón praktikuje i český Národní park Šumava. Má to však jeden háček. Na hranicích s Rakouskem vedoucích po hřebenech hor sousedí české bezzásahové zóny s rakouským lesem, který patří soukromníkovi. A ten není z představy, že by si měl nechat svoje dřevo sežrat v Čechách namnoženým kůrovcem, ani trochu nadšený.

Velké emoce

Znalci ty kopce považují za přímo vzorové lesní hospodářství a na šumavské lesy patřící rakouskému klášteru Schlägl se jezdí dívat lesníci z celé Evropy. Premonstrátští mniši tu o hraniční hvozdy s Českem pečují už stovky let, ten zásadní zlom v hospodaření ale přišel ve dvacátých letech minulého století. Tehdejší správce lesů usoudil, že nejkvalitnější smrkové dřevo získá teprve tehdy, když nechá růst smrky ve smíšeném lese, kde se jim díky rozmanitému podloží dostane nejlepší možné výživy. Další podmínkou je výběrové kácení bez pasek, které minimalizuje erozi půdy. Dnes jsou proto místní lesy protkané hustou sítí cest, aby lesnická technika při těžbě jednotlivých stromů neničila půdu, a smrky tu tvoří jenom sedmdesát procent všech stromů (zbytek jsou jedle a buky). Klášter má z prodeje dřeva slušné zisky. Pouze na hřebenech hor (nad 1000 metrů nad mořem) jsou horské smrčiny, které sem přirozeně patří. A právě o ty začali mít místní majitelé strach, když viděli, jak čeští správci parku na druhé straně hranice nechávají větrem zlikvidované stromy kůrovci napospas. „Jo, kůrovec! Tohle slovo tady vzbuzuje dost velké emoce,“ směje se Johann Gaisberger, ředitel místního lesnického učiliště sousedícího s klášterem. Sám na své škole vede svoje studenty k přírodě blízkému hospodaření, takže má pro experimenty na české straně hranice pochopení. „Ale místní hospodáři pečující o lesy to nesou dost těžce,“ říká. „To musíte pochopit. Velkou roli tu hraje i vzájemná nedůvěra. Byla tu neprostupná hranice, překonává se to dost těžko.“ Zpočátku to vypadalo, že nedůvěra na obou stranách hranic překonat nepůjde. Rakušané ze strachu před „českým“ broukem vykáceli na hranicích v délce několika kilometrů pruh lesa, za což si vysloužili kritiku od českých ekologů. Vytvořili totiž nepříjemné holiny, kvůli nimž ztratily české lesy bojující o přežití s kůrovcem důležitou ochranu před horským větrem. Z rakouské strany přišla odpověď, že kdyby si Češi uměli s kůrovcem lépe poradit, nemuseli by správci schlägelských lesů kácet. Hrotící se spor uklidnil až zásah ministerstev životního prostředí z obou stran hranice. Po něm se začaly společně rýsovat plány, jak zdánlivě nemožnou koexistenci hospodářského lesa s „bezzásahovým pralesem“ uspořádat.

Zatím přísně tajné

„Jde nám o dohodu. Bude to do tří týdnů,“ říkají shodně jako jeden muž zástupci obou ministerstev František Pecl a Albert Knieling. Se základními parametry už obě strany souhlasí. Podle nich má vzniknout společná česko – rakouská pracovní skupina, která bude na hranicích monitorovat výskyt kůrovce, aby obě strany vycházely ze stejných informací. Češi budou na své straně hranice mimo bezzásahové zóny kůrovce důsledněji likvidovat (sloupáváním kůry ze stromů a speciálním biologickým postřikem). A Rakušané zase nebudou na hranicích stromy kácet. Případné hospodářské škody způsobené kůrovcem buď majiteli lesů uhradí oba státy, nebo fondy Evropské unie. Čechy při jednání s rakouskou stranou motivuje představa, že vzniklá dohoda by všem nesmiřitelným kritikům nezasahování proti kůrovci ukázala, že kompromis mezi divokým lesem a klasickým lesnickým hospodařením je možný. Rakouskému ministerstvu jde zase o to, že na rakouském hraničním hřebenu se rozkládá ptačí rezervace Natura 2000 a zvířatům samozřejmě vadí i sebešetrnější hospodář. Snížená intenzita hospodaření v hraničních částech schlägelských lesů by proto ministerským úředníkům přišla vhod. Podrobnosti se ještě dolaďují a obě strany raději uvalily na informace o jednání přísné informační embargo. Vše totiž záleží na tom, jak se k představám ministerských úředníků postaví majitel rakouských lesů, a obě strany mají strach, že by mohly schlägelské premonstráty odradit nějakým neopatrným vyjádřením v médiích. Ti se zatím staví k plánům obou zemí chladně. „To se ještě uvidí,“ odpovídá schlägelský lesmistr Johannes Wohlmacher na otázku, jestli je podle něj kompromis na hranicích možný. „Víc k tomu zatím nemám,“ dodává rezolutně.

Přijedeme zas

Z pohledu na pahýly uschlých stromů na Šumavě turisté nadšení zrovna nejsou. Zjistil to průzkum Hnutí Duha, který proběhl vloni v létě mezi tisícovkou návštěvníků parku. Více než polovině z nich nebyl pohled na mrtvý les příjemný. To ale nic moc neznamená. Od další návštěvy parku by totiž ten obraz lesní zkázy podle průzkumu odradil jen čtyři procenta lidí. 58 procent lidí si přitom myslí, že je lepší stromy v parku ponechat svému osudu než je vykácet a odvézt pryč. Ke kácení stromů se kloní 31 procent dotázaných, 11 procent neví.