Nejnavštěvovanější v historii
| Nejnavštěvovanější v historii | |
|---|---|
| Author | David Zabilka |
| Date | 2009-10-13 |
| Source | Mladá fronta Dnes |
| Genre | tisk |
| Respondent | František Krejča, Nora Jelínková |
Výstavu Šumava Karla Klostermanna v Jihočeském muzeu za více než rok vidělo už 60 tisíc lidí
České Budějovice –Moje Šumava, ta stará Šumava, jak bývala, ta již nežije. Tyto řádky napsal Karel Klostermann před více než sto lety. Nyní tento výrok vítá i lidi, kteří zavítají do Jihočeského muzea v Českých Budějovicích na nejnavštěvovanější výstavu v jeho historii.
V pátek si výstavu nazvanou Šumava Karla Klostermanna a příběh šumavské podmalby prohlédl jubilejní šedesátitisící návštěvník. Ten poslední sem pak může zavítat 31. října. „Je možné, že lidem schází poklidný, i když těžký život staré Šumavy. Právě ten jsme se na výstavě snažili různými způsoby zprostředkovat,“ říká etnograf a garant výstavy František Krejča. Spolu s historičkou umění Norou Jelínkovou patří k patronům výstavy.
- Proč má právě tato výstava napříč generacemi takový úspěch?
F. K.: Mezi muzejníky se říká, že ty nejúspěšnější výstavy jsou ty, kde dokončujete práce na jednom konci sálu a na druhém už přicházejí lidé. Je pravda, že výstavu jsme byli schopni připravit za několik měsíců, ačkoli v takovém rozsahu se obvykle dělají několik let. Výstavu ale samozřejmě podpořil široký kolektiv nadšených lidí a v neposlední řadě jsme získali i rekordních 12 milionů korun z evropských fondů.
- Co bylo počátečním impulzem pro výstavu?
F. K.: Výstava vznikla v podstatě na zakázku. Cílem bylo společným tématem spojit české a rakouské země. To nakonec nebylo tak těžké. Šumava promluvila za nás jak společnou sklářskou minulostí, tak i společným spisovatelem Karlem Klostermannem.
- Výstava zasahuje svým tématem i do složité sudetoněmecké otázky. Ovlivnilo ji to nějak?
F. K.: Sudetoněmecký aspekt je samozřejmě ve hře, snažili jsme se mu ale vyhnout. Právě klidný, i když těžký tehdejší život naopak ukazuje, že je možné bezkonfliktní soužití mezi etniky. Žádným tlakům jsme ale při přípravách vystaveni nebyli.
- V muzeu, stejně jako na mnoha místech po kraji, se lze v posledních letech setkat s oprašovanými řemesly, jejich ukázkami ze starých časů. Čím si vysvětlujete tento trend?
N. J.: Trh je zaplaven technikou a spotřebním zbožím na jedno použití. Lidé mají možná potřebu vidět něco, co bylo vyrobeno rukama konkrétních lidí, na co si mohou i po stu letech sáhnout.
- Expozice obsahují mnoho interaktivních prvků –děti se projedou například na rotopedu, vyzkoušejí si v praktické ukázce znalost dřev. Je opravdu tak těžké zaujmout malého i velkého diváka?
N. J.: Ano. Sami pozorujeme, že děti jsou zmlsané technickými podněty ze svého okolí a příliš je nebaví číst popisy na panelech. Potěšující ale je, že to není jen na nás. Úžasné je, když babička nebo dědeček svým vnoučatům na výstavě sami z vlastní zkušenosti povyprávějí o tom, co by si jinak děti na panelech nepřečetly.
- Překvapilo vás něco v průběhu výstavy?
N. J.: Nedávno nás velmi překvapila skupinka německých návštěvníků, kteří si v jedné části výstavy ustlali na seně a přitom si neuvědomili, že jsou na výstavě. Ale to je koneckonců i jeden z účelů této výstavy - aby tady lidé alespoň na chvíli zapomněli, že jsou v muzeu.
