Ochranu Šumavy ministr devalvoval: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:51

Igor Míchal, lesník a územní plánovač

Patnáct let žere šumavské smrkové lesy kůrovec, přemnožený v důsledku větrných kalamit. Po osmi letech existence národního parku a po pěti letech působení jeho současného vedení rozhodl ministr životního prostředí o "zavedení diferencovaného managementu zaměřeného na tlumení lýkožrouta smrkového ve vybraných 1. zónách národního parku", jež byly dosud ponechány spontánnímu vývoji. V 1. zóně ("přísné přírodní") je nově vymezena podzóna 1B ("labilní riziková"), kde mají být podle ředitele parku po dobu 2–3 let káceny broukem napadené smrky, pak odkorněny a ponechány na místě, stejně jako v převažujících porostech 2. zóny ("řízené přírodní"). Ještě čtyři dny před tímto rozhodnutím svolal ministr nositele protichůdných názorů a sledoval jejich téměř čtyřhodinové dohadování. Ministra Kužvarta rozhodně nelze obvinit, že přípravě rozhodnutí nevěnoval pozornost. Přesto podle mého soudu rozhodl špatně. Žádná z mnoha předchozích rozprav odborných autorit mě nepřesvědčila, že pravdy se lze dobrat hlasováním, pokud není jasno o věci zásadní: O poslání lesa v 1. zónách národního parku na zhruba 11 % jeho celkové rozlohy. Produktivní řešení problému je nemožné bez toho, abychom uznali dva vcelku prostinké předpoklady, zakotvené v právních předpisech, které se vztahují k poslání národních parků: Především jde o uchování a zlepšení přírodního prostředí. Kde se ho dočkáme, ne-li v 1. zónách národních parků? Jde-li nám v těchto zónách o prostředí nedotčené lidskou činností, musí být formováno spontánními přírodními procesy. Pokud je narušíme či zničíme, nedokážeme je v dohledné době obnovit. A že to jsou hodnoty výjimečné, vzácné a nezávislé na tom, jak odpovídají našim záměrům a přáním, tedy hodnoty absolutní. Za druhé jde v právních předpisech o ochranu a obnovu samořízení přírodních systémů. "Příroda se bez naší pomoci neobejde" - je obehraná písnička a pro 1. zóny falešná. Přírodní prostředí nevytvořené člověkem nemůže vzniknout jinak než spontánními procesy. Aby se přírodní prostředí obnovilo, musí se člověk v 1. zónách vzdát zasahování a trpělivě sledovat, co dokáže příroda sama. Není-li toho schopen, je slušné to přiznat. Kdo vede řeč o tom, že celá příroda je člověkem narušená, a proto ji člověk musí napravovat, buď nedospěl k pochopení základního rozdílu mezi 1. zónou národního parku a lesem jako hospodářským objektem, nebo fixluje. Druhý, smutnější z obou případů nastává u těch, kdo odmítají definitivní vymezení 1. zón jako "ekologický fundamentalismus." Tito lidé - někdy špičky dnešní státní ochrany přírody - si osobují právo zasahovat všude, kde se jim zdá, že to bude účelné. Vědomě přírodymilovnou veřejnost balamutí a z krátkodobého hlediska budou svolní zasahovat v národním parku kdekoliv podle toho, kdo z nich se ocitne v jaké funkci a co mu která autorita s jakou naléhavostí doporučí. Ve skutečnosti musí být správně vymezená 1. zóna národního parku pro plnění jeho zákonného poslání "zónou navždy" a může být správným managementem jedině rozšiřována. Bude-li Správa Národního parku Šumava pokračovat v nastoupeném trendu, kdy po osmi letech existence předkládá třetí, pokaždé zúžené vymezení 1. zón, budou naše příští generace ochuzeny o možnost kontaktu s přírodním prostředím podstatně neovlivněným člověkem iv národním parku. Obnova prestiže Ministerstva životního prostředí utrpěla zmíněným rozhodnutím nenapravitelnou újmu. Nevadilo by ani tak, že jím ministr Kužvart zpochybnil příslušnost české části Šumavy k národním parkům podle mezinárodní klasifikace. Horší je nepřímý důsledek devalvace ochranných podmínek Šumavy na "druhou ligu" chráněných krajinných oblastí.