Od jihočeských pralesů k hospodářským lesům Šumavy, 2005, Závěr

Z sumava-corpus
Verze z 13. 9. 2015, 05:52, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{PrefBankArticle |Title=Od jihočeských pralesů k hospodářským lesům Šumavy, 2005, Závěr |Author=Josef Jelínek |Date=2005 |Source=Jelínek, J.:…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Od jihočeských pralesů k hospodářským lesům Šumavy, 2005, Závěr
Author Josef Jelínek
Date 2005
Source Jelínek, J.: Od jihočeských pralesů k hospodářským lesům Šumavy
Genre odborná
Respondent

Dnes už ani laická veřejnost průběžně seznamovaná s historickým vývojem šumavských lesů nepřipisuje vznik kůrovcových kalamit jen na vrub nahodilým větrným a sněhovým spoustám. Už ke konci 19. století, od dob bájné „Klostermannovy broučkové kalamity“, je známo, že na živelných pohromách se výrazným způsobem podíleli lidé po staletí na Šumavě usazení a pralesní hvozdy využívající.

Promineme-li uhlířům pomístně vkládanou těžbu dřeva a smolařům poškozování stromů, není možné přehlédnout pustošivou činnost sklářů a popelářů, kteří se do nedotčeného pralesního masivu postupně posouvali plýtvavými těžbami od Frymburku až po Prášily. Historie lesů však nemůže pominout nevybíravé aktivity tržně uvažujících merkantilistů a odborně vzdělaných technokratů, kteří už koncem 18. století zahájili holosečné zplaňování šumavských strání a nahrazování pralesních dřevních zásob hmotou i kvalitou bohatšími, navíc sortimentačně zajímavějšími porosty smrkovými.

Je zcela logické, že úřední pečeť otištěná na dekretu o vyhlašovaném Národním parku nemůže naráz změnit hospodářské lesy v původní pralesy. Bylo by to (řečeno slovy A. F. Schwarzenberga) „hříchem proti Bohu a svědomí“, kdyby rozlehlé porosty druhých zón měly být vesměs zařazovány do bezzásahových tratí. Zříkat se v hustě zalidněném prostoru hospodářských lesů osvědčených lesnických praktik, znamená vzdát se ve prospěch kůrovců na celá staletí stromové lesní zeleně – nota bene v pralesní biocenóze, kde z původní fauny budou muset trvale chybět vlci i medvědi coby přirození predátoři množící se srnčí a jelení zvěře.

Dr. Ing. Hladilin (bývalý náměstek ředitele NPŠ) v souladu s názory Dr. Kučery (Botanický ústav ČSAV Třeboň) uvádí v článku Péče o lesní ekosystémy v Národním parku Šumava (in Silva Gabreta 1996 toto:

„Šumava si dodnes zachovala hodnoty, pro které lze toto území nazvat „zeleným ostrovem“ v urbanizované středoevropské krajině. Tento souvislý ostrov lesů je možno (lépe řečeno) je nutno udržet v celistvosti a převést jej (podle směrnic IUCN) do stavu blízkého přírodě.

Jsou dvě cesty vedoucí k regeneraci a stabilizaci přirozeného lesa na Šumavě a to:

1. ukončit hospodaření ze den na den a ponechat další vývoj jen přírodě. Tato cesta může trvat staletí, případně i tisíciletí,

2. využít zkušeností středoevropského lesnictví k umělému a rychlejšímu převedení pozměněných a nepůvodních lesních ekosystémů na porosty blízké přírodním.

Jednoznačně se přikláním ke koncepci druhé.“

Protože totéž (byť jinými slovy) hlásá už také deklarace OSN v Rio de Janeiro z roku 1992:

„hrozí-li vážné a nenapravitelné poškození životního prostředí, pak nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných obranných zásahů“.

Je prozatím efektivní obranný zásah proti kůrovcům v druhých zónách NPŠ nejen dovolený, ale veskrze nutný.