Příroda a historie Šumavských plání, 1979, Historie Šumavských plání

Z sumava-corpus
Verze z 18. 11. 2019, 03:44, kterou vytvořil Michal Horejsi (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Příroda a historie Šumavských plání, 1979, Historie Šumavských plání
Author Josef Albrecht
Date 1979
Source Příroda a historie Šumavských plání
Genre průvodce
Respondent

Pro svouodlehlost od prapůvodních středisek osídlení ve středních Čechách na jedné straně a v Podunají ne straně druhé, pro neprostupnost hraničních horských pralesů a těžko schůdný horský terén byla Šumava osídlena mnohem později než vnitrozemí Čech

První náznaky osídlování předhůří Šumavských pláníze severu spadají do přelomu starší doby železné (doba halštatská) a mladší doby železné (doba laténská) zhruba v polovině prvního tisíciletí př. n. l. Původní, pravděpodobně keltské obyvatelstvo jižních Čech starší doby železné, lid halštatské mohylové kultury byl ze svých území vytlačen nástupem nových výbojnějších keltských kmenů na počátku mladší doby železné. Pravděpodobně proti nájezdům středočeských keltských Bójů vybudovali nositelé mohylové kultury mohutná opevněná útočištná hradiště ve vysokých polohách na severovýchodních okrajích Šumavy – Sedlo u Sušice a Věnec u Čkyně a snad i obří hrad u Kašperských Hor nad Losenicí, jichž potom používali jak Keltové, tak pozdější Slované na ochranu rýžovišť zlata i jako hradišť útočištných.

Keltové objevili jako první zlatonosnost šumavských řek a koncem doby laténské (1. stol. př. n. l.) postupovalipři rýžování zlata proti proudu šumavských řek Otavy a Volyňky do Šumavy. Pravděpodobně už tehdy existovaly první příležitostné stezky přes Šumavské pláně do Podunají, zprostředkující dálkový obchod s výrobky keltských dílen.

Nástup germánských kmenů Markomanů do našich zemí po vytlačení Keltů se šumavské oblasti prakticky nedotknul. Šumavský hraniční hvozd byl po několik staletí na začátku našeho letopočtu pod občasným okrajovým vlivem římského impéria, jehož legie stály na Dunaji. Římané nazývali rozsáhlé horské pásmo s těžko prostupnými pralesy na sever od Dunaje (do něhož spadala i dnešní Šumava) Gabreta. Z tehdejších římských pramenů se dovídáme o velikém množství zvěře, mimo jiné zubrů, v tomto pomezním hvozdu.

Počátek slovanského osídlení pošumavské oblastispadá do 8. až 9. století n. l. Nejzazší středověká slovanská kolonizace se zastavila koncem 14. století na severovýchodních svazích Šumavských plání a pohraničního hvozdu se opět prakticky nedotkla. Přes Šumavské pláně vedly už v 11. století obchodní stezky z Bavorska do Sušice a Klatov. Spolehlivě je doložena tzv. stezka Březnická z bavorského Zwieselu přes lesy pod Roklanem, Březník a Hartmanice do Klatov nebo Sušice.

Prvními feudálními majiteli zatím nedotčeného pohraničního hvozdu byly různé kláštery české a přechodně i německé. Natrvalo bylo území tzv. Královského hvozdu (pohraniční pásmo Šumavy od Nýrska až po dnešní Stachy) připojeno k českým zemím Přemyslem Otakarem II. v roce 1273. Později byli v Královském hvozdu usazováni zvláštní osadníci, kteří měli osobní svobodu a jiná práva a podléhali přímo českým králům. Podle Královského hvozdu se nazývali Králováci a byli soustředěni a organizováni v několika tzv. králováckých rychtách. Ke každé rychtě patřila řada osamocených horských usedlostí a dvorců rozesetých v jejím širokém okolí. V Šumavských pláních to byly rychty Zhůří, Stodůlky a Vysoké Lávky, okrajově sem zasahovaly rychty Kochánov, Zejbiš (Javorná) a horské usedlosti rychty stašské v místě dnešního Churáňova.

Pro osídlování Šumavských plání měl význam i počátek dolování zlata u Kašperských Hor na začátku 14. století a s tím spojená německá kolonizace jejich okolí.

Renesance pradávných obchodních stezek napříč Šumavou nastala s pravidelným dovozem solnohradské soli z Pasova do Čech po tzv. Zlaté stezce. Její nejstarší větev vedla z Pasova přes pozdější České Žleby a Volary do Prachatic. Počátkem 14. století byla zřízena druhá větev z Pasova přes dnešní Strážný a Horní Vltavici do Vimperka. V roce 1366 zřídil Karel IV. třetí větev Zlaté stezky, tentokráte přímo napříč rozlehlými hvozdy Šumavských plání z Pasova přes bavorský Freyung a dnešní Kvildu do Kašperských Hor. Kromě soli se k nám dopravovalo koření, jižní ovoce, jemné látky, zpět do Bavorska pak chmel, ryby, vosk, máslo, len atd. Města a osady ležící na těchto stezkách a vlastníci skladovacího práva měla pochopitelně z dopravy zboží vysoké příjmy plynoucí z mýtních poplatků. Doprava zboží mimo vymezené stezky se přísně stíhala. Obchod se solí na Zlaté stezce měl největší prosperitu v 16. století. V roce 1659 prosadil však císař dopravu soli do prachatických skladů z císařského majetku z rakouského Gmundenu a tím obchod na západních větvích Zlaté stezky přes Šumavské pláně prakticky ustal. V té době se zde ale velice rozmohlo pašování soli pasovské, která byla levnější. pašováním soli, ale i jiného vzácného zboží se zabývalo mnoho obyvatel Šumavy. Tyto pašerácké tradice pak přežívaly až do nedávné minulosti.

Původním typem domu v oblasti Šumavských plání byla už od středověku jednoduchá roubená dřevěná stavba krytá šindelem, kde bylo všechno pod jednou střechou – obytná místnost, stáj, stodola i kůlny. Toto základní založení se dochovalo až do dnešní doby, jak je můžeme vidět i na příkladu malých stavení v okolí Kvildy, Filipovy Huti apod. první zděné stavby se zde začaly stavět až koncem 19. století.

Novější kolonizace Šumavských plání, která začala ve 2. polovině 16. století a vyvrcholila v 18. století, přicházela sice z vnitrozemí Čech, ale byla téměř výhradně německá. Do té doby se německá kolonizace projevila pouze v okolí Sušice a samozřejmě v hornických Kašperských Horách. Zpětně se opět z Plání poněmčovalo Předšumaví, především směrem na Klatovy, Sušici a Kašperské Hory. Naproti tomu území stašské rychty, okolí Zdíkova a severní okolí Vimperka zůstalo české. Vimperk a území na jih od něj bylo opět německé. Toto národnostní uspořádání vytvořené zhruba už v polovině 17. století se dochovalo prakticky až do první poloviny našeho století. Teprve tato novější kolonizace výrazněji ovlivnila tvářnost Šumavských plání a dala vznik větším bezlesním plochám uvnitř nepřehledných hvozdů.

V polovině 18. století získal rychty Vysoké Lávky, Stodůlky a Stachy pražský měšťan, sklář Vavřinec Gattermayer, který roku 1752 založil na území stodůlecké rychty sklářskou huť a osadu Prášily. Tak se konečně dostává sklářství z podhůří, kde například stašská huť vznikla už v 16. století, i do vysokých poloh Šumavských plání a stává se vedle dřevorubectví a zpracování dřeva jedním z hlavních zdrojů obživy rozrůstajícího se obyvatelstva. Po prášilské huti následovaly v rychlém sledu další: Filipova Huť (1785), Zlatá studna (1799), Hraběcí Huť u Kvildy (1799), Františkov (1801), někdy na přelomu 18. a 19. století hutě v Kaltenbachu (pozdější Staré Hutě) a Pláních, a konečně Pokovy Hutě u dnešních Nových Hutí. S rozvojem sklářství souvisela výroba dřevěného uhlí a potaše, která spotřebovala velké množství dřeva. Tehdy také vznikaly okolo sklářských hutí rozsáhlé bezlesé plochy, které zhruba v té podobě a rozloze přetrvaly do dneška.

Prášily se staly střediskem rozsáhlého panství, které roku 1799 získal rod Schwarzenberků. Ti začali hned s racionálnějším využíváním bohatství šumavských lesů. Pro lepší dopravu vytěženého dřeva z oblastí modravských lesů byl v letech 1800–1801 vybudován Vchynicko-Tetovský plavební kanál dlouhý 14,5 km, který spojuje horní tok Vydry přes spodní část toku Křemelné s Otavou a obchází tak příliš balvanité a prudce klesající řečiště Vydry od králováckého dvorce Antýglu po dnešní Čeňkovu pilu, pro plavení dřeva nepoužitelné. Tento kanál projektoval tehdy už známý tvůrce proslulého Schwarzenberského kanálu, inženýr Rosenauer.

Pro zpracování dřeva na místě bylo v minulém století postaveno mnoho pil, Bienertův závod na výrobu ozvučného dřeva v Modravě (1827), podobný závod v Kvildě (1820), papírny v Prášilech, pod Kašperskými Horami a ve Františkově pod Kvildou, z nichž prášilská papírna dodávala ruční papír ještě před 2. světovou válkou. Kromě toho byla zde v minulém století v činnosti řada hamrů. Navíc nacházelo místní obyvatelstvo obživu v domácké výrobě šindele, dřevěných hraček, dřeváků, dřevěného drátu na zápalky apod.

V minulém století se rovněž rozvinul chov dobytka a pastevectví. Šumavské pláně byly proslulé chovem velkého počtu dobytka vzniklého křížením původního místního drobného skotu se simentálským skotem dovezeným ze Švýcarska. Zvlášť proslulí byli velcí šumavští voli, kteří byli prodáváni na trzích i hluboko ve vnitrozemí.

Rozsáhlá nadměrná těžba dřeva, nejdříve pro sklářské hutě a později pro rozvíjející se dřevozpracující průmysl se nepříznivě projevila ve skladbě zdejších lesů. Místo původních, většinou smíšených lesů, byly nadále vysazovány jen lesy smrkové, které dávaly dříve užitek a jejichž dřevo bylo vyhledávanější. Důsledek jednostranné těžby a pěstování lesů nenechal na sebe dlouho čekat. V roce 1870 a v několika následujících letech postihly šumavské smrkové lesy silné vichřice a výsledkem byly obrovské rozsáhlé polomy. Poněvadž se ležící dřevo nestačilo včas zpracovat, nastoupila další kalamita v podobě napadení ležícího dřeva kůrovcem. Bylo tak nutno zpracovat mnoho milionů m3 dřeva a k tomu byli povoláni dřevorubci až z Ukrajiny, Korutan, Tyrol a Dalmácie. Následná obrovská prosperita místního dřevozpracujícího průmyslu, která umožnila velké výdělky nebývalému počtu pracovních sil, však neměla dlouhého trvání. Nejdříve musely být zrušeny proslulé závody na výrobu ozvučného dřeva, poněvadž kalamitě padla za oběť i většina porostů kvalitního rezonančního dřeva. Po zpracování kalamity byly postupně zavírány pily, poněvadž zpustošené lesy nemohly dodat zdaleka tolik dřeva jako před kalamitou. Sláva sklářských hutí zanikla už dříve, a tak nastal v Šumavských pláních všeobecný hospodářský úpadek. Obyvatelstvo bylo nuceno živit se pašeráctvím nebo odcházet za prací do sousedních zemí a do zámoří. Z této situace se zdejší kraj jen těžko dostával. Výstižně popisuje osudovou kalamitu, následující prosperitu dřevařského průmyslu a posléze hospodářský pád spisovatel Karel Klostermann ve svých románech Ze světa lesních samot (1892) a V ráji šumavském (1893).

Ve třicátých letech našeho století se německé obyvatelstvo Šumavských plání přihlásilo zčásti k Henleinově hnutí, nebo akce henleinovců alespoň mlčky trpělo. Po druhé světové válce po odsunu Němců se do německých osad stěhují Češi z vnitrozemí, Slováci, reemigranti z Maďarska a Rumunska a Cikáni. Řada horských usedlostí a celých osad nebyla znovu osídlena a zanikla. Celkový počet obyvatelstva byl podstatně nižší než před válkou.

Celá pohraniční zóna byla po válce velmi neklidná. Na její střežení byly zřízeny pohraniční útvary SNB, které byly v roce 1951 nahrazeny Pohraniční stráží. Situaci na tehdejší hranici popisuje spisovatel Rudolf Klačík v románu Král Šumavy.

Nové zřízení usilovalo co nejdříve obnovit hospodářský život i v Šumavských pláních. Zemědělství, především pastevectví, bylo obnoveno Státními statky, péči o lesy převzaly Lesní závody nebo Vojenské lesy a statky, které se snaží, aby už nikdy nedošlo k takovým kalamitám, jako v minulém století. Většina obyvatel pracuje v těchto organizacích, nebo dojíždí do zaměstnání do měst v širším okolí (Vimperk, Kašperské Hory, Sušice). Socialistický stát se stará i o lepší bydlení, služby a zásobování obyvatel. Ve střediskových obcích Šumavských plání bylo postaveno mnoho moderních bytových jednotek, rekreačních zařízení apod. Rozvíjí se zde letní i zimní turistika a budují se rozsáhlá střediska zimních sportů v okrajových částech Plání na Zadově a v Nových Hutích.