Poslanci budou znovu jednat o šumavském parku

Poslanci budou znovu jednat o šumavském parku
Author	Tomáš Nováček
Date	2002-01-28
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent	Zdeněk Kantořík

Národní park Šumava nelze chránit a zároveň na něm vydělávat, upozorňuje mluvčí Zdeněk Kantořík.

Vimperk – Poslanecká sněmovna se bude zítra podruhé zabývat návrhem Zákona o Národním parku Šumava. O jeho nutnosti nikdo nepochybuje, ale objevují se v něm paragrafy, na něž se názory diametrálně odlišují. Mluvčí parku Zdeněk Kantořík například upozorňuje na nejednotnost v otázce oddělení státní správy od samotného výkonu správy parku.

• Proč vlastně potřebuje park svůj vlastní zákon? Dlouho dosud fungoval na základě nařízení vlády a podle zákona 114 o ochraně přírody.

Zákon je vždy mnohem pevnější. Navíc mezi obcemi a správou parku vzniklo v minulosti jakési napětí, protože roky se neřešily kompenzace obcím. Například daně z nemovitosti za lesy zvláštního určení, které stát sám sobě osvobodil od daně. Obce, na jejichž katastrech leží Národní park Šumava, ale i ostatní parky, tak přicházely o značné prostředky.

• Nešlo to kompenzovat nějakou jinou formou?

To se podařilo až v loňském roce ministrovi životního prostředí a ministrovi financí mimořádnou dotací. Ale to bylo jen mimořádné opatření a i to je třeba zakotvit v zákoně. Takže zákon jasně vymezí území parku, stanoví podmínky, co se smí a co ne v jednotlivých zónách. Neméně důležité jsou pak paragrafy, které se týkají vztahu parku a v něm žijících obyvatel, aby se odstranily problémy, které tady léta existují a nebyly dlouho řešeny.

• Co myslíte konkrétně?

Již zmíněnou daň z nemovitosti, určitě se bude diskutovat o kompenzacích za omezené možnosti podnikání. Například soukromě hospodařící zemědělec v parku nemůže mít tolik kusů dobytka na určitou plochu jako zemědělec ve vnitrozemí.

• I člověk, který se zajímá o problematiku parku jen okrajově, ví, že je v předloženém návrhu zákona paragraf o oddělení státní správy od samotné správy o park. Co se tím sleduje?

Model, který funguje nyní, je de facto obdobný jako u stavebního úřadu kteréhokoliv města. Jestliže je město investorem nějaké stavby a staví na svém území, schvaluje to stavební úřad, jehož úředníci jsou placeni právě dotyčným městem.

• Tedy obavy z konfliktu zájmů. To zřejmě souvisí úzce s kůrovcovou kalamitou? Parku bylo přeci vyčítáno, že prakticky povoluje kácení napadených stromů sám sobě.

V podstatě ano, byť i po takovém povolení se ještě muselo vést správní řízení za účasti obcí, nezávislých ekologů a dalších. Bylo nám ale vyčítáno, že správa sama sobě povoluje tyto výjimky.

• Ale jak oddělit úředníky od samotného výkonu ochrany parku? Je všeobecně známé, že systém, který navrhuje zákon, park příliš nepodporuje.

Tady došlo k poměrně ostrému názorovému střetu. Na posledním zasedání výboru totiž prošel o jeden hlas návrh poslance Ambrozka, který jako výkonnou servisní organizaci navrhuje založení obecně prospěšné společnosti.

• A v čem je problém?

Samotná forma by nebyla až tak špatná, protože zákon nařizuje obecně prospěšné společnosti vracet veškerý vytvořený zisk na účel, pro který byla vytvořena. Navíc by měla průhlednější formu řízení, protože třetinu správní rady společnosti by tvořili starostové šumavských obcí, a tím byl vliv regionu na její práci mnohem větší. O tom není pochyb. Ale správa parku je státní příspěvkovou organizací, takže všichni její zaměstnanci jsou stoprocentně placeni za státního rozpočtu. Zaměstnává kolem 350 lidí, což ročně na mzdách představuje i s odvody zhruba osmdesát milionů korun. A na tyhle peníze by si musela obecně prospěšná společnost někde vydělat.

• Zaměstnanci společnosti by byli v tu chvíli osobně závislí na tom, jaký obrat bude firma mít a kolik vydělá peněz?

Samozřejmě.

• Jaké zdroje příjmů by taková společnost mohla v parku mít?

Prakticky jediným zdrojem je těžba dřeva. V podstatě by tedy musela profitovat z toho, co má chránit.

• Ale musí existovat ještě další možnosti. Například provoz ekoautobusů či údržba lyžařských stop.

Ekoautobusy jsou dotované parkem. Jejich ztráta činí ročně šest set až osm set tisíc korun ročně. Pokud by byl systém jejich provozu nastaven tak, aby byl ziskový, musela by být jízdenka tak drahá, že by se turistům nevyplatilo je využívat a jezdili by opět automobily. Stejně je to i s běžeckými stopami, které stojí ročně dalších osm set tisíc korun.

• A co tedy navrhuje park?

Na jedné straně vytvořit rozpočtovou organizaci jako orgán ochrany přírody, čili úřad, a vedle toho ponechat správu národního parku, s jiným ředitelem, s jinými zaměstnanci, ale ve formě příspěvkové organizace. Tak, aby nebyla závislá na tom, kolik toho vytěží.

• Nechme konečné slovo poslancům a vraťme se k problému, který hýbe parkem v těchto dnech – prodej levné státní zemědělské půdy ve třetích zónách. Zejména starostové šumavských obcí poukazují na to, že půdu skupují ve velké míře spekulanti, neboť její cena půjde po vstupu České republiky do Evropské unie několikasetnásobně nahoru.

I na to se v návrhu zákona pamatuje. Bylo by velmi šťastné převést tyto pozemky na obce. Hrozí totiž, že se vlastnictví půdy rozdrobí natolik, že ochrana přírody tady utrpí.

• Ale i obec se může zachovat jako obchodník a lehce nabytou půdu výhodně prodat.

To nejde. U každého bezplatného státního převodu na obce platí, že obec nesmí nově nabytý majetek deset let prodat. Pokud to udělá, tak sto procent ceny odvádí do státního rozpočtu zpátky. Navíc si myslím, že obce by lépe odhadly vlastnické vztahy, takže i kdyby došlo k prodeji, tak by snad půdu koupil skutečně soukromě hospodařící zemědělec a ne spekulant.