Zobrazení zdroje stránky Poslední prosincový den je i posledním dnem existence Vojenských lesů a statků Sušice

{{MediaBankArticle
|Title=Poslední prosincový den je i posledním dnem existence Vojenských lesů a statků Sušice
|Author=František Hykeš
|Date=1993-12-29
|Source=Haló noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Místo transformace likvidace

Poslední prosincový den je i posledním dnem existence Vojenských lesů a statků Sušice

zanikají po jedenačtyřiceti letech obhospodařování lesů a zemědělské půdy ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda – Prášily v západní části Šumavy. Jeho zrušením v roce 1990 ztratily svoji funkci, ale v transformované podobě mohly velice dobře sloužit jako servisní organizace Národního parku Šumava. To by však nesměla zřejmě nastat na Šumavě a v okrese Klatovy situace, jež nastala.

Vojenské lesy a statky byly označeny za nepřijatelný relikt socialistické epochy, za něco, co už napáchalo dost škody a je jen s podivem, že ještě přežívá. Náklonnost k nim nevyjadřovali ani starostové obcí v daném území. Zejména proto, že si představovali, že mnohé ze státního majetku v jejich obhospodařování přejde do majetku obcí. Jestliže leckterý z jejich původních kritiků a mnohdy nevybíravých, postupně za svých pozic couval až k loajalitě s názorem, že závod s organizační výstavbou jako VLS měly, s kombinátně navazující výrobou, by bylo nerozumné likvidovat, vztah Správy Národního parku byl prakticky až doposledka nepřátelský.

Jednalo se o spory odborné, třeba v otázce hubení či nehubení kůrovce v 1. zoně parku, koncepční, které ostatně vedla Správa se všemi zainteresovanými v zájmovém území, ale i takové, o nichž nelze říct nic jiného, než že byly k ničemu; jen otravovaly atmosféru, zneklidňovaly pracovníky VLS a stupňovaly emotivně averzi vůči jmenované organizaci. Přitom autory byli především bývalí pracovníci VLS nebo ti, jež ze svých předlistopadových postů v Správě chráněné krajinné oblasti Šumava měli činnost VLS kontrolovat a usměrňovat. Jejich přečasté nynější výroky o hluboké devastaci šumavské přírody socialistickým molochem představovaným Vojenskými lesy a statky tak nemůže znít jinak než volání zloděje chyťte zloděje.

Za zachování transformovaného závodu VLS v Sušici jako obslužného podniku Národního parku Šumava se stavěla i část Ministerstva životního prostředí. Jak malou roli sehrálo v jiných kauzách, kde se měly ukázat jasné pohledy a zásadovost Bendova úřadu, tak i zde dovolilo celou záležitost rozplyznout do ztracena. Ostatně jak postupovalo při výběru nového ředitele Národního parku Šumava, když jeho předchůdce ing. Kec už byl natolik nepřijatelný, že musel z funkce odstoupit? Na setkání se starosty v Horské Kvildě 7. října ministr F. Benda přislíbil uskutečnit veřejné výběrové řízení, vypsané do šesti týdnů s možností účasti i pro zástupce navržené regionálním sdružením Šumava (sdružuje 42 šumavských obcí v jihočeském a západočeském regionu). Ve skutečnosti vyhlásil výběrové řízení uzavřené a to nakonec zrušil a 1. prosince na poradě ministerstva sám jmenoval novým ředitelem Parku ing. Filipa, který byl pověřen řízení NPŠ po odvolání jeho předchůdce ing. Kece.

Od 1. ledna 1994 bude 28 bývalých pracovníků VLS, kteří u firmy setrvali až do konce, bez práce. Získání nového zaměstnání pro ně nebude v podmínkách centrální Šumavy s omezenými pracovnímu příležitostmi nijak lehké. Předseda odborové organizace ve VLS Josef Skoumal k tomu řekl: „Když jsem loni v březnu na celozávodní konferenci našeho podniku slíbil všem, že budu sdílet osud těch, které postihne transformace, či spíše likvidace našeho závodu, bylo nemálo těch, kteří měli moje slova za velice silná a emotivní. Nevěřili tomu, že bude někdo, koho tato likvidace postihne. Dnes již věří.“ Bude-li se dál programově omezovat šumavské zemědělství, přijdou o práci další. Jako první to mohou být dvě desítky lidí z farmy Srní.