Potřebujeme Národní park Šumava?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:50

Potřetí v krátké existenci Národního parku Šumava se rozhoduje o jeho bytí a nebytí. Přinejmenším o jeho zmenšení a ztrátě vysoké klasifikace. Ministerstvo životního prostředí nečinně přihlíží dobrodružné politice parku, která směřuje k Šumavě jako velkému podniku na výrobu a prodej dřeva. "Národní park Šumava založil svou existenci na exploataci toho, co by měl ochraňovat," řekl v roce 1994 americký ekolog Boyd Evison. Cílem skupiny ekologů, jimž se za asistence tehdejšího ministra životního prostředí Ivana Dejmala podařilo 20. 3. 1991 dosáhnout vyhlášení Národního parku Šumava, byl park odpovídající evropským parametrům a mezinárodním kritériím. Mezi ně patří také zásada, že první zóna parku zůstává územím bez lidského zásahu. Národní parky mají smysl v tom, že jsou schopny kus území svého státu navrátit přírodě. Na něco takového jsme u nás dosud nebyli zvyklí, a jak se ukazuje, nejsme zvyklí ani teď. Jestliže dnes se hovoří o Šumavě téměř výhradně ve spojitosti s kůrovcem, je třeba si uvědomit, že podstata problému je někde jinde. Docela přehledně vystoupí na povrch, pokud si připomeneme události a konflikty za oněch osm let existence parku. HISTORIE Národní park Šumava je na evropské poměry rozlehlý. Zahrnuje 690 kilometrů čtverečních území a je spojen přes hranice s menším parkem Bavorský les na německém území. NP Šumava se podařilo založit v krátké porevoluční euforii, ještě než se stačila zformovat vlivná lesnická lobby. Ale už o dva roky později, v roce 1993, došlo k prvnímu protiútoku. Tehdejší ministr životního prostředí František Benda, 7. 10. 1993 odvolal z funkce ředitele Jiřího Kece . Oficiálně kvůli "stížnostem obcí na činnost NPŠ" . Ale existoval pravděpodobnější důvod odvolání. Jiří Kec totiž neposlouchal ministerstvo. Když bylo zhruba mezi lety 1992 - 93 jasné, že správa parku bude chtít získat lesy na svém území pod ekologickou kontrolu, začalo nadřízené ministerstvo pod vlivem ministerstva zemědělství a lesnické lobby s akcemi proti parku. Ministr zemědělství Josef Lux podepsal s ministrem životního prostředí Františkem Bendou takzvanou delimitační dohodu, podle níž měla správa parku ztratit na svém území právo k hospodaření. Hospodařit v lesích parku mělo ministerstvo zemědělství prostřednictvím organizace Lesy ČR, zatímco ministerstvu životního prostředí by zůstal výkon státní správy. Tato dohoda měla jednu vadu: odporovala zákonu. František Benda tehdy jaksi mimochodem prozradil svůj cíl: "Ve většině případů se prosazují příliš radikální představy o národním parku. Něco jiného si mohou dovolit Bavoráci, kteří mají velice malý národní park, který z hlediska hospodářství nepředstavuje tak významné území jako náš park." Delimitační dohoda se neuskutečnila a ministerští úředníci museli hledat jiné cesty, jak zastavit ekologizaci parku, který se rozhodl jít svou cestou a snažil se uplatnit literu zákona o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.), podle něhož hospodaření na území parku je v rukou jeho správy. Uvažovali dokonce o změně zákona. Novela však nakonec nevznikla a správa parku začala přebírat lesy a jiný lesní majetek. Zahájila také spolupráci s mezinárodními organizacemi Fond pro záchranu přírody WWF a Mezinárodní unie pro ochranu přírody IUCN, které nesouhlasí s tím, pokud se atraktivní termín "národní park" zneužívá pro ochranu kulturní krajiny. Vypadalo to, že ke kvalitním šumavským porostům v mýtním věku se nedostane motorová pila a že je nebude možno zpeněžit. V Praze nastal poplach. V té době bylo už zcela jasné, že jakmile správa parku převezme lesy, prosadí v nich ekologickou koncepci. V lesích se přestane těžit pro hospodářský užitek, mnoho porostů bude převedeno na přirozený vývoj, kalamita bude považována nikoli za pohromu, ale za součást přírodního procesu. V té době dochází k tvrdému rozkolu mezi ministerstvem a správou parku. Ředitel odboru ochrany přírody na ministerstvu životního prostředí František Urban tehdy řekl: "Správa NPŠ musí založit vlastní lesnickou organizaci s názvem Lesy Šumavy, která bude v lesích hospodařit, a to nejen v lesích parku, ale i v Chráněné krajinné oblasti Šumava." Přechodný ředitel správy parku Miroslav Filip této koncepci přitakal, ale na druhé straně znovu kacířsky odmítl holoseče a mluvil o šumavských pralesích, které musí být ponechány přírodě. Chtěl dosáhnout ochranářského cíle - přírodu chráněnou před hospodářským využíváním na 75 % plochy parku. Po půl roce musel (na vlastní žádost) park opustit. Začal boj o čas. Správa parku využila toho, že ministerstva se mezi sebou nemohou dohodnout a snažila se dokončit převzetí lesů. Ministerstvo životního prostředí se tomu snažilo za každou cenu zabránit s odůvodněním, že proces probíhá příliš chaoticky. Ministr Benda v červnu 1993 nařídil prodloužit smlouvu s Lesy ČR. Nový ředitel Jiří Kec neuposlechl, protože nařízení odporovalo zákonu. K 1. 9. 1993 ukončil převzetí lesů, o pár týdnů později byl odvolán. Historickým paradoxem je, že ti nejaktivnější úředníci, kteří se snažili zablokovat ekologizaci parku - již zmíněný František Urban, ředitel odboru ochrany lesa a půdy MŽP, Ivan Žlábek a ředitel odboru hospodářského řízení lesů na ministerstvu zemědělství Vladimír Zatloukal - se nakonec sešli ve Vimperku na správě Národního parku Šumava a získali v něm klíčové pozice. Ti, kteří bojovali proti naplnění ochranářského zákona, začali řídit park. DŘEVO ZNAMENÁ PENÍZE Necelý rok po nástupu Ivana Žlábka do funkce ředitele byla změněna zonace parku, aby na většině území mohl platit lesní zákon. První zóna byla k 1. 1. 1995 zmenšena a rozkouskována na sto třicet pět neživotaschopných ploch. Ředitel Žlábek musel vědět, co se stane, když celistvou první zónu rozdrobí. Někteří vědci přirovnávají tento krok k roz kouskování živého organismu. Přitom sám ředitel Žlábek se obrátil proti koncepci parku řešeného systémem satelitů, zakomponovaných do tak zvaného přírodního parku: "Znamenalo by to připuštění Lesů ČR, které by v klidu Šumavu vydrbaly. My bychom zůstali chudí jako kostelní myši a bojovali o každou korunu ze státního rozpočtu." Tento výrok odhaluje snad nejzřetelněji podstatu problému. Na Šumavě nejde o nic jiného, než o dřevo a peníze. Nejen Lesům ČR, které se chtějí dostat ke kvalitním porostům v mýtním věku, ale i parku samotnému. Protože správa parku dostává relativně nízké dotace, musí si vydělat na provoz těžbou v parku. S trochou nadsázky lze říct, že čím víc chce chránit, tím víc musí těžit. V praxi se to realizuje systémem nahodilých těžeb zpracovávajících dřevo postižené kalamitami. Tak je možné těžit mnohem více dřeva, než připouští lesní plán. Kalamitní těžby tvoří až 80 % celkové těžby v parku. V roce 1995 vstoupil v platnost interní pokyn správy parku o zpracování a prodeji technicky využitelných souší. Touto směrnicí si správa otevřela cestu k obchodní činnosti se dřevem. Ještě v roce 1995 se vytěžilo 147 000 kubíků dřeva, o rok později už 240 000 kubíků. Tento pokyn byl o dva roky později zrušen, ale suché, to jest z hlediska kůrovce neškodné stromy, se podle něj v parku těží dodnes v rozporu s vlastním rozhodnutím. Oblíbený argument, že šlo o zanedbanou kalamitu minulého ekologického vedení, neobstojí, protože v roce 1993 konstatoval kalamitní štáb, že kůrovcová kalamita byla úspěšně zastavena. Na tomto dokumentu jsou podepsáni zástupci obou ministerstev včetně nynějšího ředitele správy parku Ivana Žlábka. Jako by všechna řešení pro Šumavu musela být špatná, vydává letos v dubnu ministr životního prostředí Miloš Kužvart politické rozhodnutí, jímž vyslovuje souhlas se zásahy v nejcennějších územích parku - v prvních zónách. Vědecká rada parku přitom doporučila v prosinci 1998 "systémově zachovat bezzásahový režim v 1. zónách NP Šumava" s tím, že výjimečně může být povoleno pokácení a odkornění (asanace) vybraných stromů. Odborné grémium ministerstva pro národní parky se ale postavilo striktně proti jakýmkoli zásahům. Vše přitom viselo doslova na vlásku: materiál MŽP, předložený v dubnu 1999 zastupujícím náměstkem ministra Petrem Rothem, konstatuje, že rozbití prvních zón v roce 1995 bylo špatné a že lesnické zásahy na neurčito oddálí přírodní procesy. Roth však byl zakrátko na stranickém principu nahrazen novým náměstkem Josefem Bělem, do té doby předsedou ekologické komise ČSSD. Podle jeho názoru jsou zásahy cestou k bezzásahovosti. Tento názor se dnes stal v NPŠ oficiální. Kuriózní je zejména to, že ze závěrů odborné konference Aktivní ochrana lesa, kterou svolal před dvěma lety ředitel správy Žlábek (duben 1997), plyne, že v prvních zónách nesmí být ani do budoucna prováděna žádná asanace a jiná umělá opatření. Stromy v národním parku mají podle zúčastněných odborníků umírat vstoje. Motorovou pilou přírodní procesy nevznikají, nýbrž zanikají, a lesnické zásahy v nejcennějších porostech budou znamenat rozvrat až trvalou likvidaci ekosystémů. NEJDE O KŮROVCE, ALE O POLITIKU Někteří politici ale říkají, že v Národním parku Šumava jde především o politiku. Tvrdí, že náš park si bude moci dovolit ponechat přírodu přírodě, pokud bude mít k dispozici tolik financí ze státního rozpočtu, jako má sousední Národní park Bavorský les. Poukazují na to, že kůrovec je jen zástupným problémem, protože park má již dnes naplánovány těžby ve vzestupné křivce do roku 2005 - jak známo, kůrovcovou kalamitu naplánovat nelze. Zdálo by se tedy, že tu stojí dva tábory. Na jedné straně Lesy ČR a správa parku, na druhé ekologové. Situace je ale podstatně složitější. Hnutí Duha například tvrdí, že současné vedení parku nahrává politickým silám, které chtějí park zrušit. Bývalý poslanec ODA a nyní pracovník správy parku Čestmír Hofhanzl je zase toho názoru, že "problém kůrovce je jen mediální hra, jíž se mocná dřevařská lobby snaží postavit laickou i odbornou veřejnost proti myšlence parku a znemožnit politiku životního prostředí. ... Jestliže se rozjede v Národním parku Šumava kalamita, ujišťuji vás, že média, která brojí proti špatným zásahům v parku, rozjedou kampaň o národohospodářských škodách a já se obávám, že tím by se dal do pohybu proces, který povede k tomu, že park neubráníme." Odtud už je jen krok k bludu, že skupina ekologicky orientovaných novinářů v čele s Vladimírem Justem jsou agenty dřevařské lobby, která novináře nastrčila jako figurky, a že skupina vědců protestujících proti politice parku má zájem na rozpoutání kalamity kvůli tomu, aby z lesa vytvořila pokusnou laboratoř. Po všech ranách, které park utržil četnými obraty v koncepci, se situace dnes vrací zpátky k roku 1993. Znovu proti sobě stojí lesnická skupina, která chce hospodaření v parku strhnout do svých rukou, a skupina ekologů, která připravuje novou koncepci podle mezinárodních směrnic a s celistvým jádrovým územím. Znovu se otevírá otázka, jestli má šumavský park na svém území právo hospodařit a jestli není příliš velký. Znovu se bojuje o jeho existenci. Je velmi pravděpodobné, že letošní podzim přinese ofenzívu ze strany Lesů ČR za zmenšení parku, která bude možná podložena paradoxně pravdivým argumentem. Proč vydržovat park, který je totožný s hospodářským lesem? Park, ve kterém se těží, přece není národním parkem! Ale stačí nahlédnout do osmileté historie Národního parku Šumava, aby bylo jasné, o jak falešný a farizejský argument se jedná.