Robinson na Otavě a jiné příběhy ze Šumavy, 1973, Čtení o Karlu Klostermannovi: Porovnání verzí

Verze z 13. 9. 2015, 06:52

Dočetli jste knížku povídek spisovatele Karla Klostermanna.

Je to smutné čtení, nic pro zasmání, čtenář spíše polituje ty hrdiny Klostermannova vyprávění, kteří prožívali neuvěřitelně těžký život v krásné, ale nelítostné a leckdy i kruté šumavské a jihočeské přírodě.

Opravdu, je to smutná knížka.

Je však pravdivá. Před osmdesáti, před sto lety byl život na Šumavě právě takový, jak vypráví dávný spisovatel.

Ale začněme od začátku. Kdo byl Karel Klostermann a odkud znal tak dobře Šumavu?

Jeho životní osudy byly prosté.

Narodil se roku 1848 v rakouském Haagu, s otcem lékařem žil v různých místech na Šumavě – v Sušici, v Žichovicích, v Kašperských Horách –, studoval v Písku a v Klatovech, pak medicínu ve Vídni, ale studia nedokončil, stal se vychovatelem, potom redaktorem a nakonec středoškolským profesorem na německé reálce v Plzni. Zemřel roku 1923 ve Štěkni u Strakonic.

O dětství, studiích i pozdějším životě se dovídáme mnoho zajímavého z Klostermannova díla. Napsal obšírné a podrobné vzpomínky a leccos na sebe prozradil i v knihách povídek a románů.

Nejzajímavější období jeho života, které mělo také rozhodující vliv na jeho spisovatelskou tvorbu, jsou léta, která trávil na Šumavě a v jižních Čechách. Odtud pocházel rodem. Jeho dědeček koupil za pár desítek zlatých chalupu a pozemky uprostřed Šumavy, vykácel lesy, proměnil je v louky a pole a stal se dosti zámožným člověkem. Zvolili ho za rychtáře – nejen pro jeho bohatství, nýbrž i proto, že jeho manželka byla jediná v obci, která dovedla číst a psát.

Jeden z jeho synů, Josef, byl dán na studie a stal se lékařem. To byl otec Karla Klostermanna. Také jeho maminka pocházela ze sklářského rodu šumavského.

Karel Klostermann měl na Šumavě mnoho příbuzných, blízkých i vzdálenějších. Jak jen mohl, utíkal z Písku i z Klatov domů. Leckdy trávil celé prázdniny na Srní, které se tehdy jmenovalo Rehberg, poznával šumavské lidi a jejich těžkou práci – byli to dřevorubci, hajní, sklářští dělníci, nebo zase světáci, kteří jezdili po Čechách i do ciziny jako podomní obchodníci. Pěšky procestoval celou Šumavu a všechny bohaté dojmy uchovával v mysli i v poznámkách. Nebylo to snadné cestování. Šumava byla tehdy divoká, nepřístupná, spíš pralesy než lesy, nebyly silnice, cesty, nebylo kde přespat, kde se posilnit na další cestu, a tomu, kdo zbloudil v hlubokých lesích, hrozila smrt uprostřed pustin a močálů.

Lidé tam žili uboze. Dnešnímu čtenáři připadá až neuvěřitelné, že bylo možné přežít krutou šumavskou zimu v zavátých chalupách, kde žili lidé v jediné místnosti spolu s domácími zvířaty, kde nebylo spojení ani mezi nejbližšími sousedy a kam se mohl vypravit lékař k nemocnému jen s nasazením vlastního života.

Když bylo Klostermannovi dvaadvacet let, zažil událost, která zcela změnila tvář klasické Šumavy. V roce 1870 se přihnala náhle strašlivá vichřice. V několika hodinách vyvrátila tisíce mohutných lesních stromů. Nebylo sil odklidit škody. V hnijících kmenech se usadil kůrovec, který ohrozil všechny šumavské lesy. Bylo nutno rychle odvézt vyvrácené stromy a vyhubit nebezpečného broučka. Lidé se na Šumavu jen hrnuli – ze všech horských koutů, ale i z kraje, a přicházeli i Vlachové a Slovinci, protože za práci se dobře platilo a za povozy ještě lépe. Ale ani to nestačilo. Dříví, které nedokázali zpracovat, bylo páleno. Byly budovány obrovské hranice ze stromů a větví a zapalovány, aby se kůrovec nešířil. Po celém kraji zářily denně veliké hranice, jako by to byla panychida za starou Šumavu...

Život se změnil. Bylo po nouzi. V chalupách dříve nuzných bylo najednou dost peněz. Lidé zvyklí bídě nevěděli, co s nimi. Začali se lépe, po městsku, oblékat. Rostly požadavky na životní úroveň. Prostá strava už nestačila, hospodářské práce je nebavily, když bylo možno jinde rychle vydělat trojnásobek. Přibývalo hospod, ve kterých po večerech vyhrávala muzika, začalo se pít, rozmohly se hry v karty. „Broučkový ráj“ změnil život i lidi.

Ale netrval věčně. Přišla doba, kdy dřevo bylo odvezeno a výdělky přestaly. Jenže lidé si už zvykli na lepší a nechtělo se jim zpátky do starého. Mnoho dřiny za málo peněz je nelákalo. Zejména mladí, kteří znali už jen lepší časy, nechtěli o Šumavě ani slyšet. Odcházeli do měst, chlapci ze obchodem nebo za řemeslem, děvčata do služby. Jejich cílem byla nejčastěji Vídeň – a tam se odnárodnili, popanštěli, anebo častěji upadli do bídy a v nouzi zahynuli.

O tom všem psal Karel Klostermann, zejména v románech „V ráji šumavském“ a „Kam spějí děti“ a v povídkách „V srdci šumavských hvozdů“.

Nepatří mezi naše největší spisovatele. To, že jeho knihy jsou dodnes čteny, je spíše zásluhou zajímavějších námětů, vzrušujících dějů, tajemného, neznámého prostředí a zvláštních lidí než spisovatelského umění Klostermannova. Byl si toho vědom. Mnohokráte se přiznal a mnohokráte také napsal, že nemá dost fantazie, že si nedovede vymýšlet. Všecko, o čem psal, se opravdu stalo, lidé, kteří jsou hrdiny jeho povídek a románů, skutečně žili, Klostermann je znal, mluvil s nimi nebo o nich alespoň slyšel vyprávět, a když pak vzal pero do ruky, „pouze to kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil“.

Byl realista: jeho cílem bylo vykreslit život takový, jaký poznal ze skutečnosti a ze svých vlastních zkušeností, bez přikrašlování, bez vylepšování, bez růžových brýlí. Proto dokázal výborně vykreslit šumavskou přírodu v bohatých proměnách v průběhu roku, hlavně zimní vánice, mlhavé dny, temné lesy, strašná bezcestí, zrádné močály. Proto měl také smysl pro drobného, těžce pracujícího člověka, pro jeho neobyčejné zvyky, pro jeho názory. Bídu šumavského lidu vykreslil do všech podrobností, často s velikou názorností. Leckdy si uvědomoval i příčiny lidské bídy, věděl nebo alespoň tušil, že se Šumavy zmocnili vykořisťovatelé, kteří bezohledně vydrancovali její přírodní bohatství a donutili chudáky, aby na ně dřeli bezmála zadarmo. Ale východisko neznal a ani nechtěl znát. Stačila mu jeho osobní víra v boží spravedlnost a přesvědčení, že lidské osudy jsou určovány vyšší mocí, které se nelze vzpírat. Tuto víru připisoval i šumavským lidem. Jen málokdy se Klostermannovi hrdinové bouří, jen zřídka si uvědomují, že svět lze změnit; většinou jsou pokorní, tiší, odevzdaní svému osudu.

I přes tyto výhrady je však Klostermann spisovatel, který stojí i dnes za přečtení. Je výborný kronikář staré Šumavy, o které se dnes dovídáme už jen z knih. Znamenitě vylíčil její různé oblasti od sušického a klatovského Pošumaví až po kraje pralesní u bavorských hranic – hlavně v románě „Ze světa lesních samot“ – a výborně zachytil i zvláštní přírodu a život v kraji rybníků a močálů na zbudovských blatech v okolí Hluboké v několika pěkných povídkách a ve velkém románě „Mlhy na blatech“. Příběhy, které zažil nebo o kterých slyšel vyprávět od pamětníků a přímých účastníků, jsou napínavé, lidé, kteří je zažili, jsou zajímaví, a Klostermann je dobrý vypravěč.

Výbor, který předkládáme mladým čtenářům, obsahuje především trojici povídek, napsaných přímo pro mládež, a dále povídky z různých dob Klostermannova života a z různých sbírek. Jsou to povídky, které mohou upoutat svými příběhy, a byly voleny tak, aby provedly čtenáře celou Šumavou i dalšími oblastmi jižních Čech, které Klostermann dobře znal a plasticky vylíčil. Jen jedna povídka je částí rozsáhlejšího příběhu, ta, která vypráví o tragické smrti dětí v sněhové bouři – Bílý samum.

Výbor byl uspořádán a upraven s ohledem na dnešního čtenáře. Nešlo a nemohlo jít o pietní dochování každého řádku tak, jak ho Klostermann napsal před desítkami let, nýbrž o dosti důkladné zásahy do jeho vyprávění. V naší úpravě zmizely dlouhé moralizující pasáže, poplatné době, která stále ještě pokládala literaturu pro děti za pomocnici vychovatelů; většinou zdržovaly běh děje a čtenáři je stejně přeskakovali. Byly odstraněny i zdlouhavé, často se opakující popisy týchž situací a obšírná líčení živelných pohrom, při nichž Klostermann používal týchž obrazů a slovních spojení. Odstranili jsme i přemíru náboženských motivů, které charakterizují spíše Karla Klostermanna než jeho šumavské a jihočeské hrdiny.

Není to ovšem převyprávění, není to knížka nových příběhů na motivy Klostermannových povídek, je to skutečný Karel Klostermann, od jehož smrti uplynulo již 50 let, ale jehož knížky jsou a budou čteny jako pravdivý obraz minulého života. Úprava se ovšem snaží, aby příběhy byly srozumitelné a čtivé dnešním mladým čtenářům, ale zároveň respektuje zvláštnosti i charakteristické rysy Klostermannova jazyku i stylu, i když ne v úplnosti a naprosté důslednosti, nýbrž ve výběru, aby byl zachován spíše kolorit jazyka než jeho přesné znění.

Náš výbor má tedy být prvním seznámením se spisovatelem, který v duchu a stylu popisného realismu vylíčil věrně a zajímavě zmizelý svět a život, patřící nenávratně minulosti, ale natolik zajímavý, že stojí za to přečíst si, co o něm věděl a pověděl současník oněch poutavých dějů a zvláštních lidí, byť ještě nedokázal hodnotit historické skutečnosti tak, jak to dovedou lidé našich dní.