Rok šumavské vesnice, 2008, Předmluva: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:52

Stojím a dívám se do kraje, který mi učaroval, do kraje, kde jsem doma. Vesnice jménem Dlouhá Ves se mi rozkládá u nohou mezi dvěmi dominantními kopci nad údolím. Mezi Platořským vrchem a Nuzerovskou stráží, ke které se ještě ze strany tisknou Krušecká a Vošlovská stráž. Slyšela jsem, že když jde bouřka od Kozího roku, což je další název Vošlovské stráže, zcela jistě toto údolí nemine. To jen pro úplnost názvů kopců. Vesnice leží na pravém břehu řeky Otavy, té zlatonosné a stříbropěnné kamarádky, která se umí zle rozzlobit a nejednou již předvedla i tuto svou druhou přísnější tvář.

Dříve zde, v pásu těsného podhůří Šumavy, Žďánovských a Kašperskohorských kopců, býval původně velmi hustý prales. Tekla tu spousta potůčků, močály a zrádné bažiny pokrývaly celé údolí. Tato pustá a neúrodná půda byla majetkem rytířů Dlouhoveských. Ti měli své statky nejen ve vnitrozemí, ale i zde v tomto zapomenutém kraji. Sem tam bylo na kopci vidět chaloupku nebo chatrč poustevníka či obyvatele, který doufal, že se tady uživí. V roce 1270 zde Bohuslav, rytíř Dlouhoveský, vybudoval tvrz, která byla později přestavěna na zámek, to když se postupně okolo začaly rozrůstat příbytky nových usedlíků. Ti se již nemuseli bát nájezdů loupeživých rytířů, tvrz jim skýtala částečnou ochranu. Zámek byl zámečkem jen podle názvu, neboť je to dosud jednopatrové stavení beze všech okras, na které jsme na zámcích zvyklí. Na nádvoří stávala čtverhranná věž s kaplí a orlojem, jehož hlas se nesl daleko do kraje. V době jejího postavení byla zasvěcena symbolu Svatého kříže a nešťastně zamilovaná dcera jednoho z majitelů prý tam trávila celé dny zoufalým pláčem.

Bohužel, druhá světová válka a následná vláda komunismu zničila a zdevastovala vše, co jen šlo a to včetně kaple s orlojem. Místo nich je zde v současné době jen stojan na naftu pro traktory Šumavského statku, jež je majitelem celého objektu a také přilehlých pozemků okolo Dlouhé Vsi.

V této knize se tak trochu vrátíme do minulosti podle vyprávění pamětníků, někteří z nich již také nejsou mezi námi, něco je převzato z knih Muzea Šumavy v Sušici a Kašperských Horách, něco vím od pana Horpeniaka, něco mi vyprávěli původní obyvatelé, žijící nyní v Německu.

Pokusila jsem se všechno tak trochu slepit dohromady a udělat průřez životem zde žijících lidí asi tak od 17. až 18. století. Jsou zde jejich zvyky, pranostiky, recepty i nějaké pověsti vážící se k tomuto kraji a oblasti Sušicka. Něco je pravdou, něco je asi léty přibarveno, ale snad se vám mé vyprávění bude někdy hodit, třeba jen k pokusu o dobrou večeři podle našich předků.

Netrvám na tom, aby se zde dodržovaly staré zvyky, dnes je doba již trochu jiná a těžko by se při sázení brambor či orbě mohl sedlák se selkou válet v brázdě... ale to již předbíhám. Tak se začtěte do dávno zapomenutých moudrostí starých hospodyň, receptů a bájí, ať se nám zachovají aspoň takto, vždyť to je pravá pokladnice našeho národa.

Jednotlivé kapitolky jsou podle měsíců v roce, ke každému se váže jiný zvyk a pranostika.