Slušní a neposlušní: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:51

První obrázek je ze Šumavy: Nasupený lesník, v ruce motorovou pilu a v ústech nadávky, smýká dívkou, která ještě před chvílí objímala smrk napadený kůrovcem. Druhý obrázek, Litvínov: Policejní zakuklenci od sebe roztrhávají za vydatného řevu a mávání obušky místní občany, kteří brání vlastními těly stavbě supermarketu. K tomu přidejme zabavované filmy, štěkot policejních vlčáků, zadržování demonstrantů. Čím to je, že obrázky z léta 1999 stále připomínají výjevy z doby před listopadem 1989? Je to náhodná shoda rekvizit a situací, myšlenkový zkrat, vyvolaný podobnou symbolikou? Anebo některá komunikační schémata mezi občanem a mocí zkrátka zůstávají bez výraznějších změn? "Dej mi pokoj s politikou!" slýchávali jsme v dobách chalupářské normalizace. "Ponechme rozhodování na odbornících!" slyšíme dnes od těch, které potyčky občanů s politickou mocí nepřestávají dráždit ani po deseti letech demokracie. Jenže dozvěděli bychom se jinak něco kloudného o takových tématech, jako je energetická politika státu (Libkovice, Temelín), smysl národních parků (kůrovec na Šumavě) či neblahý vliv hypermarketů (Litvínov)? Dostaly by se problémy, jako je územní plán Prahy, k jednacímu stolu, u něhož by seděli zástupci občanských iniciativ, jak je v Evropě běžné? Nejspíš ne. Všechny ty expertní instituce, které ovlivňují tvář našeho hospodářství, měst a krajiny na desítky let dopředu, nám k tomu jen málokdy dobrovolně sdělí pár srozumitelných slov. Až díky kampani ekologických spolků se rozvinula alespoň nějaká polemika o kůrovci, která vynesla na světlo zajímavé údaje a souvislosti. Dozvěděli jsme se například, že "výroba pralesa" pilou a sekyrou může skončit většími škodami, než kdyby celá kalamita přirozeně vyvrcholila a - odezněla. Přínos občanských iniciativ k projasňování a rozmotávání složitějších témat je dobře vidět i na starším příkladě Temelína. V době, kdy tento propletenec politicko-ekonomicko-technických komplikací už dávno znudil téměř celý národ, Hnutí Duha katapultovalo atomové téma na veřejnou scénu. O Temelínu se začalo mluvit a psát, debatovat v parlamentu a nakonec ve vládě. Informace publikované před pár lety na ošuntělých letáčcích a vysmívané všemi, kteří se oháněli "selským rozumem", se náhle staly běžnou diskusní výbavou. Výsledek je jednoznačný. Ještě před pěti lety o slabinách Temelína referovala jen hrstka mladých radikálů. Politici a atomoví experti je odbývali shovívavými úsměšky, většina veřejnosti pořádkumilovně pokyvovala hlavou: Věřme, proboha, odborníkům! Jakákoli diskuse byla vyloučená. Letos už bylo všechno jinak. Na jedné straně demonstrace, happeningy, tábory. Na druhé stovky méně nápadných akcí: sepisování petic, shánění podpisů, studium odborných materiálů, přednášky, besedy, příprava alternativních projektů, to vše podložené nekonečnými hodinami kancelářské dřiny. Jedině tímto způsobem - tedy nejen blokádami - dokázali lidé z Duhy přesvědčit ohromné množství lidí o tom, že je nemravné pokračovat ve stavbě, která polyká třicet milionů denně, aniž bychom si o tom kdy pořádně promluvili. A podobně je tomu i v případě prázdninových událostí na Šumavě a v Litvínově: obě akce v sobě skrývají především naději. Jakou? Připomínají nám, že je nezbytné zajímat se o věci, které by si ráda pro sebe uzurpovala oficiální - politická a expertní - moc. Důležitější než občasná potyčka s dřevorubcem, bagristou či policistou je nakonec něco jiného. Angažmá mladých nespokojenců hlasitě upozorňuje na lži profesních lobby imorální výpadky politiků a otevírá nový prostor pro výměnů informací a názorů.