Trochu objektivity do pustošení šumavských hvozdů

Z sumava-corpus
Přejít na: navigace, hledání


Trochu objektivity do pustošení šumavských hvozdů
Author Josef Jelínek
Date 1997-03-12
Source Klatovský deník
Genre tisk
Respondent

Už delší čas se ve sdělovacích prostředcích přetřásají poplašné zprávy, jako by nové vedení Národního parku Šumava pod pláštíkem boje proti kůrovcům plenilo z komerčních důvodů dřevní zásoby hraničních lesů. Jsou to nepravdivé a zlolajné pomluvy iniciované bývalými pracovníky NPŠ, kteří svůj nedobrovolný odchod ze služeb projevují tímto neseriózním způsobem. Snaží se zastírat trestuhodné zanedbávání svých zákonných povinností v době ohrožení lesů hmyzími škůdci; stejně tak zamlžují své neomluvitelné hazardérství odporující základním pravidlům lesnické etiky. Pro tyto badatele bylo nepochybně pohodlnější, aby namísto důsledné asanace počátečních kůrovcových ohnisek nečinně přihlíželi a vědecky prokazovali enormní sexuální produktivitu lýkožroutů jako důsledek nemocnosti lesních porostů.

Pro své pochybné téze hledali nejprve oporu u svých přátel ekologů, aby vyvolali dojem podpory široké obce odborníků. Ozvali se však jen ti, kteří pudově vycítili možnost uchvátit některou z vedoucích funkcí personálního pavouka správy národního parku. Podařila se též aktivace ochranářských nadšenců z řad laiků, kteří deklamujíce cizí moudra justamentně prořekli mnohé odborné nesmysly. Podivují-li se tito lesnicky nevzdělaní kritici tisícům krychlových metrů vytěženého kůrovcového dříví a žasnou-li nad stovkami hektarů asanovaných holin, pak jen dosvědčují svou nezpůsobilost, aby mohli posuzovat naléhavost a intenzitu sanitárních zákroků za dnes už vyhroceného stavu kůrovcové kalamity. Pro možnost poučení je třeba alespoň okrajově nahlédnout do průběhu dnes už legendární lesní katastrofy z let 1868–1878, kterou tak úspěšně zvládli šumavští lesníci. Jenom na vimperském panství bylo tehdy během deseti let vytěženo přes půldruhého milionu m3kalamitní hmoty, tj. 41 % veškerých dřevních zásob tohoto lesního hospodářského celku. Všechny pokácené jehličnany byly ihned na místě odkorněny, kůra stromů spolu s hrabankou i humusem z asanovaných ploch byly beze zbytku spáleny a rozmanipulované kmeny soustředěné v meziskladech byly vzápětí pořezány na vodních nebo lokomobilních katrech. Ani tak bohatý aristokrat, jakým byl Jan Adolf kníže Schwarzenberg, si nemohl dovolit, aby šumavské hvozdy riskantně ohrožoval podkorním hmyzem nebo marnotratně obětoval hodnotnou kulatinu hnilobnému rozkladu. Současně bylo uměle zalesněno 3671 ha kalamitních holin, když dolesňování menších větrných vlomů, podsadby ředin a vylepšování kultur o celkové výměře 579 ha bylo v normálním provozním rytmu uskutečňováno až po roce 1878. Zpočátku bylo ke kultivaci používáno semeno autochtoního smrku z bohaté úrody roku 1869, později byl nedostatek osiva doplňován dodávkami ze sesterských dominií Hluboké, Protivína a rakouského Murau.

S úctou a obdivem se tehdejší lesnická elita Evropy skláněla před grandiózním dílem šumavských lesníků. Výsledkem jejich umu jsou i dnešní stovky hektarů zralých porostů, které byly pro svou kvalitu zahrnuty do středoevropského přírodního památníku, přestože nešlo o původní pralesy.

„Mezinárodně uznávaný odborník na problematiku pěstování lesů a expert na autoregulační procesy v lesních ekosystémech“ kolega Kaňák chce přesvědčit veřejnost, že invaze lýkožroutů do jehličnatých porostů Šumavy je logickým důsledkem globálních klimatických změn na naší planetě. Co přimělo tohoto penzionovaného lesníka, aby mentoroval šumavské kolegy lesníky, specialisty pro smrk i vědecké pracovníky? Pravdu má sice v tom, že se naše planeta opět otepluje. Neměl by však méně informované veřejnosti zamlčovat, že poledový holocén umožnil vznik dnešním evropským lesům. Z druhové skladby nikdy žádná dřevina zcela nevymizela, ale bývala někdy překrývána dřevinou jinou, které v jednotlivých vegetačních tisíciletích lépe vyhovovaly ty které klimatické podmínky. Proč tento „mezinárodně uznávaný odborník na evoluci lesa“ straší širokou veřejnost zánikem šumavského smrku ve prospěch nově se tvořících odolnějších sort či druhů, a to dokonce už během několika málo let? Opřen o výsledky výzkumu „Kodaňské univerzity“ chce tvrdit, že jedině oteplování a vysoušení Země v době od poloviny minulého století (?) do vyvrcholení v roce 1976 (!) způsobuje snižování obranyschopnosti mělce kořenících smrků a že od té doby trpí smrk živelnými pohromami a hmyzími škůdci. Z toho důvodu kolega Kaňák zavrhuje veškeré sanitární zákroky, považuje je za zbytečné a navíc drahé, když „ve skutečnosti jenom oddalují neodvratitelnou agónii šumavského smrku„! Archivní písemnosti však prozrazují, že už v letech 1710–1718 zpravoval vimperský nadlesní Malina svou vrchnost o nemalých větrných polomech v centrální části Šumavy. Včas nezpracovaný polom z roku 1726 dokonce vyústil ve vznik kůrovcových souší, jak roku 1731 dosvědčuje vrchní hejtman vimperského panství Escherich! Z jiných archivních podkladů lze dedukovat, že podobné úkazy se vyskytovaly už o století dříve. Ze souvislosti logicky vyplývá, že známé lesní kalamity na Šumavě byly primárně zapříčiněny bezděčnou devastací lesů sklářskými hutěmi v 17. století a záměrnou exploatací pralesních dřevních zásob pozemkovou vrchností ve století osmnáctém. Kvapné rozčleňování těžebně nepřipravených lesních komplexů a soustavné narušování stromových bariér účelně vytvářených po staletí přirozenou druhovou, věkovou i prostorovou skladbou, může omlouvat jen nezkušenost našich předků. Poskytovat však dnes za změněných životních podmínek v hospodářských lesích volné pole působnosti škodlivému hmyzu je neseriózní pokusnictví, které si může snad (?) dovolit hospodářsky bohatý stát, ale které v našem případě je zapotřebí rozhodně odmítnout. Chtít zajišťovat obnovu zničeného lesa na sedmdesáti čtverečních kilometrech v Krušnohoří pouze 270 přeživšími stromy, tj. jeden smrk na 26 ha (!), a tento způsob úspěšně aplikovat na Šumavě už během jednoho decenia, je fantasmagorií!

Ing. Josef Jelínek, bývalý ochranář a později historik Lesprojektu Č. Budějovice