V ráji šumavském, 2003, Výtvarná Šumava ve znamení Klostermanna: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:52

Výstava výtvarníků plzeňského regionu (zahájená v Galerii Jiřího Trnky v Plzni 26. března 2003) chce být nejen jejich přihlášením ke Klostermannovu tvůrčímu odkazu a vyjádřením výtvarného podílu na spisovatelem trvale zdůrazňovaném niterném vztahu k přírodě a lidu Šumavy. Snaží se také navázat na mnohostranně prospěšnou tradici snah o vzájemné sbližování aktivit plzeňských tvůrců různých uměleckých disciplín, tentokrát především literátů a výtvarníků. Literatura byla od svých počátků jedním z účinných inspiračních zdrojů výtvarné tvorby. Nemůže se však jednat o pouhé zdvojování literárního textu výtvarným popisem. Jde o hledání účinného a svébytného ekvivalentu slovesné tvorby. To platí i o ilustraci knih a tím více o malířském nebo sochařském díle inspirovaném literaturou. V tomto pojetí se snaží i výstava V ráji šumavském tlumočit některé podněty spisovatelova díla, které se týkají především vztahu k Šumavě.

Šumava byla pro Karla Klostermanna nejvýznamnějším pojítkem s podstatou světa a lidské existence. Soustředila v sobě totiž plnou bohatost protikladných stránek života člověka a přírody. Stala se prostředím, v němž se mohou beze zbytku projevit diametrálně odlišné kvality lidských charakterů, stejně jako protisměrná polarita přírodních dějů. Karel Klostermann znal Šumavu od dětských let, kdy rodina pobývala na Sušicku. Celý život se k ní vracel. Nazýval sám sebe „synem Šumavy“. Pro něj nebyla nikdy jen idylickým zákoutím a krajinou uměle romantické touhy po tom, co mu nemohla poskytnout městská civilizace. Přesto lze u Klostermanna hovořit o jakémsi návratu k původnosti světa nepředstíraných hodnot a vztahů.

O aspektech Klostermannových šumavských návratů svědčí zřejmě i poloha jeho posledního románu Suplent spočívající v odkrytí četných negativ života městské společnosti, ve které osobní kontakty byly často znehodnoceny neupřímností, strojeností a celou škálou skrytých averzí v domácím i pracovním prostředí a ve společenském styku. Děj románu, situovaný do Prahy, vychází patrně ze zážitků počátků autorovy pedagogické dráhy v Plzni. Osudy čekatele na profesuru měly daleko k osobní spokojenosti se životem v „prašném, dusném městě“.

Klostermann ovšem v Plzni působil po celou dobu svého učitelování a jako významný kulturní pracovník dosáhl nejvyšší místní pocty titulem čestného měšťana plzeňského, jenž po právu oceňoval jeho význam a zásluhy. Zastupitelstvem města byl ohodnocen jeho přínos kultuře regionu v roce 1918 také zlatou medailí za „vynikající zásluhy v životě veřejném“. Nicméně pocity suplenta vyjádřené v Klostermannově stejnojmenném románě přivádějí čtenáře k domněnce, že právě existenciální problémy začínajícího kantora mohly vyvolat jeho touhu obracet se v tvorbě k průzračnějším zdrojům úvah o smyslu života. Na první pohled by se dalo v těchto souvislostech uvažovat o psychickém úniku z neblahé reality života, osobních úzkostí a útrap všedních dnů k čemusi krystalicky čistému a souladnému. Dá se tak usuzovat ze spisovatelova holdu Šumavě, probouzející „ohlas struny srdce tvého“ a připomínající, že „přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní po ní zatoužíš, zapomeneš na nicotné…“ Takové hedonistické odlehčení však z celku Klostermannova díla nevyplývá.

V umění sice vždy obecně zazníval akord tvořený určitou distancí uměle vytvářené harmonie díla od životu vlastní disharmonie, který člověka rozechvívá, ale také v něm nikdy nechyběl rytmus přirozených protikladů. Dynamika díla korespondovala s charakterem tělesných pohybů v jejich nejzákladnější rytmičnosti, odpovídala lidské potřebě sdílet tyto rytmy mentálně, včetně prožitku napětí soubojů člověka s osudem. Klostermannův citový vztah k lidem ze Šumavy má právě takovou tvářnost a je jím vyjadřován bez zátěže stavovských či národnostních předsudků: „…otevřeš srdce své trpícímu, zápasícímu lidu, jemuž osud zde rozkázal žíti, a nebudeš uvažovati, zda lid ten mluví česky nebo německy…“ Klostermannova dramatická vyhrocení situací, od zásadních morálních konfliktů i střetů na hranici života a smrti až k poryvům živlů v drsné horské krajině, vedou člověka k zásadní volbě jednání, které nesnáší faleš, povrchnost a spoutání malichernostmi.

Na mnoha místech díla týkajících se Šumavy Klostermann s těžkým srdcem píše o postupující zkáze přírodního prostředí těchto hor – kácením, požáry, polomy, vodními přívaly i napadením kůrovcem. Jeho prozíravost ho tak staví do prvních řad důrazných ochránců přírody. S povzdechem komentuje stav šumavské vegetace: „Ale moje Šumava, ta stará Šumava, jak bývala, ta již nežije… a duše milionů velikánů lesních, kam ty se děly?“

Obdobný zřetel k hloubce pramenů životadárné jednoty přírodního a lidského a odpor k ničení tohoto přirozeného svazku svým dílem vyjadřuje i seskupení výtvarníků Plzeňska, jejichž výstava ne náhodou nese titul Klostermannova románu V ráji šumavském. V některých částech tohoto díla máme pocit, jako by spisovatel sám vzal místo pera do rukou štětec a paletu s bohatstvím tónů a nedával malířům šanci soupeřit s výrazovými prostředky vizuální obraznosti hýřící barvami: „…v temnou čerň jehličnatého lesu mísí se bělavé, sytě zeleným mechem potažené kmeny buků, jejichž listy se rdí všemi odstíny červeně, planou ohněm, skví se nachem, přebíhající tu v ladná růžová světla, onde v sytě bronzové stíny, hrozny jeřábů se lesknou nevýslovně krásným šarlatem, bobule lesního bezu hoří jako doutnající uhlí, listí javorů přioděje se zářící žlutí, bělají se břízy, tráva žloutne, onde ještě se zelená jako jasný brčál, a přesto přese vše se rozprostírá lehounký modrý závoj, houstnoucí na výšinách do fialova, splývající s blankytem nebeským, s šedými parami, jež tiše krouží na kraji obzoru.“

Klostermann neměl na mysli bezkonfliktní selanku ráje, ale spíše jeho význam jako obrat k původnosti, k počátkům člověka žijícího tváří v tvář projasnění i hrůzné scenérii přírody. Plzeňští výtvarníci na této výstavě obdobně představují své prožívání světa prostřednictvím šumavských inspirací v jeho složitostech, protivách a osobních odlišnostech. Projevují jak originalitu svého úhlu pohledu, tak i různost materiálů, technik a stylů. Jednotícím pojítkem všech autorů je vnitřní souznění se světem Šumavy. Klostermannovské zprostředkování tohoto vztahu není pro ně pouhou historickou reminiscencí. Výtvarníci svým činem vyjadřují i dávnou touhu po významnosti umělecké tvorby v lidském životě, tvorby přinášející lidem naději, důvěru a pravdu, prosvítající tvarem a barvou v díle zakotveném v upřímném vztahu k životu a k přírodě, v úctě k její síle, působící i v hlubinách lidské duše.