Edit KlosterBank: Ze světa lesních samot, 1969, Na okraj Klostermannova románu Ze světa lesních samot

Free text:

Je tomu osmdesát let, co začal psát Karel Klostermann, tehdy středoškolský profesor němčiny a francouzštiny v Plzni, tento svůj první román. Jak ukazuje čtenářský zájem ve veřejných knihovnách a třinácté vydání románu z r. 1965, je dosud s oblibou čten v nejširších vrstvách. Zajímá nás tedy a stojí za to, podívat se společně na některé okolnosti jeho vzniku, na jeho celkový ráz i některé rysy, na přijetí a odezvu tohoto románu i aktuální smysl. Karel Klostermann (1848–1923) je typem spisovatele, který se k tvůrčí autorské práci dostal až v zralém věku. Teprve v sedmatřiceti letech, r. 1885, na výzvu svého známého redaktora začal psát fejetóny do pražských německých novin „Politik“, hájících české zájmy. Byly to cestopisné besedy, črty, obrázky a drobné povídkové příběhy. A jeden z prvních cyklů těchto fejtónů představovaly veselé i smutné obrázky ze Šumavy. Prozrazovaly důvěrného a zkušeného znalce horské, tehdy ještě málo přístupné a známé přírody i denního života prostých lidí v ní. Vzbudily velkou pozornost čtenářů. Klostermann z nich provedl výběr a r. 1890 vydal tento soubor v Plzni vlastním nákladem pod názvem Böhmerwaldskizzen (Šumavské črty). Zaujaly i českou literární veřejnost, a tak autorovi hned, jak tato knížka vyšla, dopsal Václav Vlček, redaktor a vydavatel pražského literárního měsíčníku Osvěta, publikujícího poezii, prózu i vědecké články a referáty. Ve dvou výmluvných listech ze srpna 1890 snažil se získat Klostermanna za přispěvatele české Osvěty a doporučoval mu věnovat se tvorbě česky psaných povídek a románů. Dvaačtyřicetiletý profesor se dal přimět, a tak byl natrvalo získán pro českou literaturu nový, nadaný prozaik. V prvních dvou číslech Osvěty r. 1891 se objevila na pokračování první Klostermannova povídka Rychtářův syn s podtitulem Ze šumavského života. Rázovité, nevšední postavy vyrůstající v zapadlých vsích a samotách šumavských lesů, děj dramaticky zvlněný a plný napětí i základní lidské konflikty chudoby a bohatství, lásky a překážek, dobroty a vypočítavosti, charakteristické pro tuto povídku, staly se natrvalo pevnou součástí struktury dalších spisovatelových děl. Koncem roku 1890 píše Klostermann redaktorovi V. Vlčkovi: „I nyní již přáním Vaším se řídě započal jsem novelu jinou, která snad větších bude míti rozměrů, nežli Rychtářův syn – doufám, že přes svátky, nanejdéle však do polovice ledna budu hotov a pak Vám ji zašlu.“ Dva údaje tohoto dopisu se však nesplnily. Z předpokládané novely vyrůstal autorovi pod rukama román, a proto se také posunul odhadnutý termín dokončení. Teprve v květnu 1891 dodal spisovatel redaktorovi Osvěty rukopis vcelku, aby mohl už od červnového čísla v časopisu vycházet. Byl to první Klostermannův román – Ze světa lesních samot. Neobvyklá scenérie zapadlých a od světa odloučených šumavských hvozdů z česko-bavorského pomezí, oživená svéráznými postavami fořtů, adjunktů a hajných, dřevorubců, pytláků a finančníků i jejich žen a dcer a naplněná denním bojem s přírodou a často i s lidmi, byla novinkou v české literatuře, jejím látkovým obohacením. V německé literatuře čtyřicátých až šedesátých let už tematika života šumavského lidu byla zpracována. Bavorských obyvatel Českého lesa si všímal lidový povídkář a romanopisec Hermann von Schmied (1815–1880). Josef Rank (1816 až 1896), pocházející z malé vsi Všerub na Šumavě, usiloval o náročnější zachycení, bližší skutečnosti. Hlavně ve svých dvou sbírkách povídek a dvou románech, v podstatě však ještě hodně poplatných romantismu, obrátil pozornost k svému rodnému kraji a k svým německým krajanům. Pokud se však Rank tu a tam dotýká Čechů, prozrazuje národnostní zaujetí. (K této otázce se vyjádřil také Klostermann ve Fragmentu autobiografie uveřejněném ve Vzletu 2, 1918: „Vylučují-li Němci ze své literatury nás Čechy nebo líčí-li nás v ní, pokud nás vyloučiti nelze, nesprávně a nenávistně, není třeba, abychom my je sledovali v tomto bláhovém počínání, které budoucnost dojista jak náleží odsoudí a z něhož jen oni škodu bráti budou.“) Šumava se stala východiskem pozoruhodné literární tvorby na vysoké – a přitom individuálně svébytné – umělecké úrovni u pozdějšího rakouského spisovatele a malíře Adalberta Stiftera (1805–1868), rodáka z Horní Plané, nyní ležící na břehu Lipenské přehrady. Svědčí o tom jak některé svazky novelistických próz jeho Studií a Pestrých kamenů, tak zejména trojdílný historický román Vítek (Witiko) z doby bojů mezi Přemyslovci a Vítkovci na konci 13. století a odehrávající se na jižní Šumavě. Mezi nevšedním dílem A. Stiftera a Klostermannovou počáteční prózou je nejedna spojitost. Ponecháme stranou některé zevní shody, jako šumavský původ a chlapecké dojmy z drsných lesů a vzdorujících polí, studie ve Vídni, činnost domácího vychovatele, povzbudivou účast Schwarzenberků, pedagogické povolání, bezdětné manželství i přibližně stejně pozdní vstup obou autorů do literatury. Podstatnější souvztažnosti jsou patrné v strukturálních složkách jejich tvorby: v kultu přírody jako ráje srdce, v realistické přesnosti pozorování a ztvárnění, v některých prvcích romantického osnování, v goethovské humanitě, ve výchovném sklonu, v životní zbožnosti i v motivech nedorozumění, odříkání vědomého povinnosti i pokorné trpnosti, v náklonnosti uplatnit některé stereotypní obraty homérské epiky. Robustnější osobnost Klostermannova se však projevila v schopnosti vidět a nepopírat i ničivou lidskou vášeň a nezřídka drtivou a hrozivou moc pralesů a močálů i metrových sněžných příkrovů, v hlubším zobecnění postav i dějů proti Stifterově romantické výlučnosti. Zakořenění lidských osudů a povah v tvrdé přírodě vyrůstalo u Klostermanna i z pochopení rázu a vlivu nejzapadlejších končin centrální Šumavy. Nelze tu však nevidět autorovo těsné sepětí s historickým a dobovým proudem české literatury, do něhož vkládá svůj podíl. Nejde přitom jen o navázání na předchozí pokusy včlenit do literární tvorby zážitky z blízkých a lehce dostupných oblastí Šumavy. Z veršované lyriky to byl už r. 1873 cyklus krajinných dojmů „Ze Šumavy“ básnířky národní školy Elišky Krásnohorské, stejně jako její pozdější veršovaná povídka Šumavský Robinson (1887). S E. Krásnohorskou, jednou z vedoucích postav tehdejšího plzeňského kulturního života za jejího sedmiletého pobytu v tomto městě (1867–1874), se Klostermann setkával ještě rok po svém nástupu na učitelské místo v Plzni. Šumavskou tematiku nastoloval rovněž v poezii pozdější Klostermannův přítel Adolf Heyduk, a to zejména ve dvou básnických povídkách s lehce načrtnutým příběhem a prostředím, u nichž je vždy podtitul „Kresba ze Šumavy“: Dřevorubec (kniž. 1882) a pod Vítkovým kamenem (kniž. 1885). Oba veršované žánry však se jenom běžně dotýkaly přístupných oblastí šumavských a jejich východiskem i centrem byly citové vzněty bez pronikavějšího zakotvení v realitě. Klostermann je závažněji spjat s vývojem naší venkovské povídky, románu a dramatu v druhé polovině osmdesátých let 19. století. Správný zorný úhel na postavení počátků Klostermannovy tvorby v české próze získáme, když si připomeneme, že svůj první román psal v r. 1890 a časopisecky jej vydal r. 1891. To už bylo po starších prvních nábězích B. Němcové, V. Hálka, Fr. Pravdy a zejména K. Světlé v jejích ještědských románech z šedesátých a sedmdesátých let a po sbírce povídek Kresby z Ještědí (1880). V průběhu osmdesátých let mnozí prozaikové i dramatikové, obdobně jako Čech a Sládek v poezii, s jejich nadšením pro selský lid i jeho svéráznost a s jejich svobodomyslným demokratismem, studovali a zobrazovali život selských venkovanů spolu s věcnou a jazykovou dokumentací. V širokém měřítku se uplatňuje realistická metoda, třeba často ještě s idealistickou motivací i vyústěním a s některými romantickými prvky. Obdiv k lidové svéráznosti zároveň s kresbou denního života v jeho pracnosti, potěše i tíze se v literárním zpracování povídkovém, románovém či dramatickém začíná v těchto letech rozestírat po různých krajích Čech a Moravy. Jihočeskou vesnici zpodobuje roku 1887 ve své zjasňující komedii Naši furianti Ladislav Stroupežnický; Slovácko spíš v tragickém údělu jeho dětí kreslí Gabriela Preissová v dramatech Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890) a v povídkové sbírce Črty ze Slovácka (1890), stejný kraj se silnějším důrazem realistickým Jan Herben v souborech Moravské obrázky (1889) a Slovácké děti (1890) a o něco později v historizující kronice Do třetího a čtvrtého pokolení (1892); Podkrkonoší přitáhlo pozornost už Františka A. Šubrta r. 1886 v jeho dramatu selského povstání z dobrušského kraje Jan Výrava, ještě však s romantickou osnovou, reálnější podstata kraje v počátcích obrození byla zachycena Aloisem Jiráskem r. 1888 prvním dílem F. L. Věka a v témž roce jako román Klostermannův otiskovaný v Osvětě vychází povídkový soubor Karla V. Raise Výminkáři (1891); Alois Jirásek kromě toho objevuje Chodsko v historických Psohlavcích (1884, knižně 1886) a Litomyšlsko v jadrné dramatické kresbě Vojnarky (1890). Obšírný obraz lidu jižních Čech, Naši, v podání Josefa Holečka začal sice vznikat na konci osmdesátých let, ale první díl vyšel až r. 1898, stejně jako teprve v průběhu devadesátých let se upevňuje zájem Terezy Novákové o východní Čechy a jejich podrobná znalost u ní. Tak stojí Klostermannův román Ze světa lesních samot se svým literárně neznámým prostředím uprostřed prvního proudu realistického směřování v naší próze a dramatu. Jestliže správně vidíme zrání spisovatelova reálného literárního přístupu k látce už v jeho cyklu črt Veselé i smutné obrázky ze Šumavy (Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde), uveřejňovaném německy v dvouletí 1885–1886 v časopisu staročeské strany Politik, pak je toto autorovo postavení ještě upevněno, známe-li přitom české smýšlení a cítění uložené do těchto kreseb. Autor si vybral za téma osudy a denní tvrdý život pracujících lidí z nejzapadlejšího kouta hor, lesů a močálů střední Šumavy, v okolí osamělé pürstlinské, březnické myslivny, na konci šedesátých let 19. století, z doby, kdy do těchto končin ještě nevedla silnice a značné části krajiny pokrýval prales a močály. Klostermann tento námět rozvinul v řadě postav a událostí. Rozhodující je tu síla nesmiřitelné přírody s jejím drsným, krutým podnebím. S ní musí lidé bojovat, ale ona také jako tvrdý samovládce vtiskuje do charakteru domorodých dřevařů, pašeráků a hajných rysy houževnatosti, pracovitosti, necitlivosti a mlčenlivosti. Jen v krátké roční době nebo jenom v některých letních a zimních dnech se tu prozářila majestátní krajina sluncem a v ní okřály i lidské vztahy, třeba i tehdy zásahy nelítostného života zastřou občas flórem smutku tento krajinný jas a svit. Takový je obraz letní přírody, kterou společně procházejí Svijanský a Katy cestou do Kvildy, brzy po adjunktově příchodu na Březník, tak oslnivě projasněný je zimní den při svážení dříví, končící smrtelným zraněním dřevaře Matýska, do takového slunného času se vrací Svijanský po letech odloučení, aby dodržel slovo dané Katy, a dovídá se, že už ji ztratil. Jinak tu v autorově podání převládá temno pralesních hvozdů, černavá nebo rezavá voda potoků sbírajících se z bažin, nekonečná mlha a deště nebo hrůzné vánice se sněhovými spoustami zahánějící nadlouho lidi do jejich příbytků a odlučující je od styku se světem. Vrcholným obrazem a přímo symbolem drtivé moci prostředí určující lidem jejich další osudy je v závěru románu epizodické zpodobení ničivé vichřice nemilosrdně kácející staleté lesní díly i mladší porosty. Lidé zasazení svým celým životem i povinnostmi do této horské krajiny prožívají čas mezi pernou, vysilující prací a nucenou nečinností. Ti, kdo se zde narodili, přijímají toto určení životního stylu jako přirozenou zákonitost, bez přemýšlení, bez reptání. V tom se Klostermannovi zdařilo zobecnit celou řadu postav, jako starousedlého revírníka Malého z podroklanské myslivny, hajného Vavrucha s jeho rodinou, hospodyni Nany i další. Noví příchozí, které sem přivádí zaměstnání lesníků nebo finančníků, vyrovnávají se s nezvyklými podmínkami rozdílně. Odloučenost od civilizace a kulturnějších lidských vztahů i nucená prázdeň a nuda vede adjunkta Bártovce a některé finančníky k pitkám, maloměstsky zchoulostivělou mladou paní revírníkovou přivádí k zoufalství a hysterickým postojům, adjunkta Svijanského utvrzuje v milostném vztahu k okouzlující místní krasavici Katy. Nejdéle odolává tísnivému prostředí vyrovnaný revírník Kořán, ale po svém zranění a přepadení myslivny zejména z ohledu na svou manželku také on usiluje o přeložení. Tak se jako hlavní autorův zájem jeví v románu ukázat, jak se lidé přišlí odjinud často neúspěšně vyrovnávají s náročným a nezvyklým šumavským prostředím, přírodním i lidským, a jaká dělnost a skromnost při těžké práci a bídě je vlastní domácím lidem. Nelze popřít Klostermannovu schopnost vytvořit zároveň s názornou kresbou individuální i skutečné typy, vyrůstající z tamního prostředí i doby před více než sto lety. Takový je nemluvný hajný Vavruch, pronásledující v tvrdém boji až do zničení pytláky, nebo dobrák podroklanský lesní Malý, ještě bez hlubšího odborného vzdělání, či upadající adjunkt Bártovec. Přitom jsou všechny postavy v románu rozrůznělé, každá svá. Stačí si všimnout galerie žen, v níž se střídají přirozeně půvabná, třeba nevzdělaná Katy, její tichá a pokorná matka, bručivá a pracovitá Nany, stýskavá paní Malá, podivná „slečna“ finančníků zubatá Hildegarda Bártovcová. Z tíhy a lopoty na horské samotě přechází i na čtenáře hodně smutku. Je však třeba vidět, že autor má smysl i pro vtip, humor, ironii – a tak rozšiřuje rozlohu života plastičtějším pohledem. Nejde jen o vnitřní sklony k humornému postoji u Bártovce a některé humorné situace, do kterých staví Nany sám autor. Jiskry vtipu zakmitnou i porůznu jinde v textu. Ve větším měřítku je to např. parodovaná litanie, zesměšňující maloměstského jedlíka, na jiném místě jenom drobná narážka na „nebožku koňskou dráhu“, či směšný německý nápis na domě v Kašperských Horách. Jindy je autorova ironie více skrytá, zejména pro dnešního čtenáře, protože pracuje s výrazy dnes neběžnými. Tak je tomu např. v Klostermannově ironické charakteristice finančního respicienta Kacafárka, kterému vkládá do úst latinský obrat Ne irascitor!, mluvnicky naprosto nesprávný, nebo v politické narážce o tehdejším současném ministerstvu stranícím německé buržoazii, „které náramně se staralo o pošumavské Němce zrovna tak jako o Čechy“. Autor přitom nenechá čtenáře bez dějového napětí. Dovede promyšleně připravit nevšední, dramatické situace, které leckdy působí svou výjimečností, a tím prokazují i spisovatelovy romantické sklony, jako je neočekávaný příchod Bavoráka Zwiehoflera do rodiny hajného za děsivého svitu blesků a rachotu hromů. Nelze popřít, že Klostermann umí dobře vést románový příběh. Dějový postup u něho nepostrádá konfliktnosti, která je i podstatou životnosti. Tak je rozvíjen vztah mezi revírníkem a jeho chotí a nakonec i na širší frontě mezi lesními zaměstnanci a pytláky i zloději dobytka. Ani věrohodnost příběhů není běžně porušována. Spisovatel jí ovšem napomáhá v čtenářově povědomí i některými osvědčenými prostředky, o nichž se ještě zmíníme. Za méně zdařilou v tomto směru je ovšem nutno považovat kresbu politizujících dřevařů u hajného Vavrucha, který měl v debatě hlavní slovo, protože se zajímal o politiku, jak říká autor. Přitom neuměl číst, nečetl noviny. Zdá se, že je sem poněkud neústrojně přenesena autorova zkušenost z jiného kraje. Klostermann při vedení děje dovede využít i tak působivého postupu – protože tolik odpovídajícího životu – jakým je tzv. moment posledního napětí. Po vyvrcholení, kdy už děj spěje s nezvratným závěrem ke konci, jakoby naposled se ještě zvedne možnost, že se snad přece jen všechno může dostat do dobrých kolejí: to je v poslední kapitole návrat Svijanského po třech letech do Modravy, aby se mohl setkat s Katy. Pak už naráz, bez odvolání, dolehne zmar této naděje. Dějové uspořádání souvisí těsně s výstavbou částí románu v určitý celek, s kompozicí. Autor účinně klade sousedící obrazy do kontrastu, protikladu (po intimní, dojímavé chvíli rozloučení mladé dvojice podává výhled do světa v domácí, rušné besedě dřevorubců u hajného), umí gradací vystupňovat k závěru románu rozhodující dění krajiny – fortissimo ničivého přírodního živlu, zrakově i sluchově zachycené vichřice. Znale užije rámování příběhu, v němž se vracíme jakoby kruhem k tomu, co už bylo zobrazeno, ale nakonec jde o jinou atmosféru i vyznění, nejčastěji kontrastní. Takové první, vnitřní polarizační zarámování tu představuje dvojice obrazů s Katy a Svijanským v šumavské přírodě: za voňavého a jasného letního dne při společné cestě do Kvildy a za chmurného, syrového chladna kratičké, poslední setkání na pláni nad Kvildou; tak se naplnil kruh jejich osobního příběhu, z něhož tu v konci vane smutek nesetkání. Jeho hlavní kompoziční rám – tak jako v celém románu – zde vystupuje jeden z rozhodujících aktérů – příroda: na počátku knihy v prvních větách majestátní a pochmurná scenérie hor, vrchů, lesů a slatin, na jejím konci lyrizovaná apostrofa staré Šumavy, která nenávratně zmizela. Klostermannův román představuje subjektivní typ vyprávění, jak se to prokazuje i v jiných směrech. V kompozičním ohledu je to patrné zvláště v tom, že autor vstupuje do děje jako vypravovatel, jako tlumočník toho, co prožil, a tak vystupuje ze svého epického krytu. (Uvedl jsem hovor, jak jsem jej kdys na své uši slyšel. – Zda v noci tvrdě spala, zda černé oči neplakaly, nelze mi říci; hrubé povlaky podušek neprozradily... – Zapomněl jsem snad říci, že do ložnice revírníkovy chodilo se jídelnou. – Laskavý čtenář snad se pamatuje, jak jsem mu vypravoval o kraji tom, když jsem Vavrucha doprovázel na výpravě jeho proti skotákům...). Zároveň tu autor spíná i čtenáře s dějem, vtahuje ho do sledu událostí, s nimiž ho dříve seznámil, a někdy s ním navazuje dialog. (Dřevorubci... sedávali zase zvečera v kroužku, jako jsme je viděli na počátku svého vypravování. – Jednooký drvař, na něhož laskavý čtenář snad se též pamatuje, pozdvihl poté hlasu svého... – Jdi do širých hvozdů šumavských, milý čtenáři, projdi je na všechny strany a ptej se.). Způsob, kterým se spisovatel dovolává „laskavého čtenáře“, je ovšem konvenční a už tehdy konzervativní. Klostermannovi však vždy záleželo na dobrých kontaktech se čtenáři. Ještě jeden kompoziční rys je u autora právě v této knize zajímavý: výrazné rytmování času v dějovém postupu. Opírá se především o zřetelné zdůrazňování plynoucích měsíců, zvláště na začátku kapitol. (3. kap.: Byla tu druhá polovice srpna. – 4. kap.: Polovice října minula. – 7. kap.: Leden, únor, březen – připlížily se jeden po druhém... – 8. kap.: Červnový večer. – 9. kap.: Červencové jitro, plné krásy. – 13. kap.: Přešlo deset dní měsíce září. Pohoda skvělá... – 15. kap.: Říjen měsíc ke konci se chýlil. – 16. kap.: Jednoho krásného letního dne...). Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o jednoduché, kronikářské řazení příběhů, kdyby této zevní kazajce neodporovalo živé rozvíjení děje znale pracující s napětím. Především však tato vystupující časová orientace přirozeně vyrůstá z domácí osobitosti života a prožívání času v těchto končinách. Je to projev hluboce a dávno prožité pulsace lidského života v zapadlých šumavských lesích a horách diktujícím rytmem přírodních proměn, kde je během roku zvlášť vzácný čistý den bez dešťů, mlh nebo sněhových vánic. Je zajímavé, jakým jazykem a stylem, jakými výrazovými prostředky Klostermann tlumočí a umělecky zpodobuje zvolené téma. Zatím tomu nebyla věnována – kromě několika drobných zmínek – žádná pozornost. Ovšem základním předpokladem pro takovou charakteristiku zůstává, nemá-li dojít k falešným závěrům, abychom znali původní autorův text předložený k tisku a zbavený mnoha vnějších zásahů, a to jak tiskových chyb, tak změn provedených upravovatelem zvláště při knižním vydání. Takový text znovu nastolujeme v našem vydání. Ukazuje se, že v Klostermannově jazykovém vyjadřování, jak se jeví v tomto románu, se sváří a prolínají – někdy méně spojitě a organicky – dvě vrstvy: mluvená lidová čeština s nářečními prvky jihozápadních Čech, jak ji autor poznal zejména v mládí v Sušici, Žichovicích, Nezamyslicích, v Písku, Štěkni a v Klatovech, a dále poněkud konzervativnější knižní jazyk, s nímž se seznamoval četbou, a to i latinskou, spolu s některými rysy konvenčního vyjadřování měšťanské společnosti. Někdy právě působí jeho jazyk dojmem nesourodé směsi těchto rozdílných složek a vzniká tak leckdy nevyrovnané napětí mezi oběma těmito vzdálenými póly. Nedá se však říci, že by autor neměl smysl pro funkční využití těchto prostředků. V slovníku a obratech snaží se Klostermann užít lidových zdrojů zejména v přímé řeči prostých lidí. Tak se u něho s oblibou objevují výrazy kdopak, copak, teprva, tehda, teda, s nářeční krátkostí nevidáno, podkovky, vzácnější slovesa přitmívati se, připotměti se, pořídnouti, sipěti, důsledně pak s hláskovou úpravou splakovati, střeliti ve významu zastřeliti, podstatná jména jako zelenáč (ve významu lesní zaměstnanec) nebo v jisté situaci a prostředí zhrubělá slova ožrala, fakan, žranice, nářeční smrčka, -y, ž. r. (z mladých smrček), dále nabobtaný (nabobtalý), potáhlý apod.; z původních lidových obratů a vazeb jich řada byla brusičskými zásahy při vydání ve Vilímkově nakladatelství odstraněna, jako např. Vy toho víte!, Je tu syrovo, To to bylo krásné!, Ať se ti nezazdá utíkat. Nejčastěji ve vnitřním monologu nebo v přímé řeči se objeví přísloví (Každá rostlina ve svém ponebí, každý člověk ve svém světě; staré stromy těžko se přesazují; inu nejsme z jednoho pole jahody) nebo přirovnání (krok za krokem ubíral se, jako když voli snopy z pole vezou; já bych se hodil za revírníka jako kočka do chomoutu). V obou případech je zdrojem představový svět přírody a domácích zvířat. Naproti tomu už v době napsání románu bylo pociťováno v moderní próze jako zastaralé užívání plusquamperfekta (předminulého času), s nímž se u Klostermanna nezřídka setkáváme (U hajného byla společnost, kterou už jsme u něho byly shledali; obrazy divé lesní pustiny..., skrze niž... se byl ubíral,... táhly jako v kukátku před zrakoma jeho; pověděl, co se bylo stalo). Také některé jednotlivé výrazy jsou u autora archaické, jako anobrž, takořka, sudí nebo srovnávací co (co nevěsta, tj. jako nevěsta). Z konvenčního slovníku měšťanské společnosti sem pronikly zdrobněliny objevující se však jen v souvislosti s „paní Zdeničkou“ vychovanou v takovém přejemnělém prostředí nebo s Mančinkou správcovic (líčko, tvářičky, ručky, čílko, ženuška, mužíček, matinka), tedy s jistou účelovou záměrností. Podobně je tomu s obratem „co všecko přišlo na tapet“ (tj. na přetřes). V řeči postav se autorovi daří aspoň do značné míry charakterizovat jazykem zvláště marnotratného adjunkta Bártovce, nemluvného hajného Vavrucha, Bavoráka Zwiehoflera a lesního Malého. Jinak se Klostermann v tomto směru nedovede vždy zmocnit tak obratně jazyka jako účinného prostředku, aby postavy zároveň podle jejich nálady a ještě více podle sociální příslušnosti charakterizoval. Pociťujeme to např. u Katy. V autorské řeči jsou patrné zvláště dva rysy. Jedním z nich je schopnost dramatizující: vyjádřit krátkými větami krajní napětí (Nemýlí se, vskutku někdo jde. Hrůzou se zachvěla. Kdo tu chodí noční dobou? Chtěla zavolati, hlas jí selhal. Kroky pořád, ač dušené.). Jinde tak autor hutně kreslí – s oblibou i neslovesnými větami s nahromaděním substantiv – nové prostředí i atmosféru, např. při příchodu do máderské hospody při muzice (Pološero, hustý dým, puch, vřava, cupot, výskání.) nebo v obraze jarního lesa zmítaného vichry (Třeskot i praskot i šum, štěkot i vytí, chechtot i nezemských, obrovských bytostí lání, ston a pláč.). Druhým rysem je protilehlá tendence – poetizace prózy. V šíře budovaných souvětích, s básnickým slovníkem tehdejší národní školy, s méně obvyklým pořadem slov jdoucím ještě nad dobovou zvyklost, rozvíjí autor zejména lyrické pasáže přírodních líčení. Tato místa jsou zároveň často spjata se zřetelnou rytmizující snahou, což také bezpochyby přispívá k takovému řazení slov, které není běžné v současné realistické próze. Přitom občas rytmické snahy pronikají i na jiných místech, např. při líčení pochmurného průvodu s těžce zraněným dřevařem (polední slunce jarým svým světlem ozařovalo ty sehnuté, udřené postavy mužů s tvářemi nehybnými, s tvrdými rysy...) nebo v důrazněji podtržené sentenci (Veselost jest dcera práce s oddechem se střídající). Velmi zřídka se však u Klostermanna objeví zvuková organizace hlásek, podtrhující svou libozvučností význam slov. Takovou ojedinělou výjimkou jsou některé výrazy z obrazu kácení stromů, při němž se přímo vnucují sluchové dojmy. Zde se jistým způsobem opakují určité skupiny hlásek: dušeně duněly rány (du-ně, duně-), drtě dorost (drt-, d-r-t), vládla vražedná sekera (v-ád-, v-a-d), vražedná sekera (-ra-e, -era). Všemi těmito výrazovými prostředky, uplatněnými někdy důrazněji a silněji, někdy v menší míře a ostýchavěji, mířil Klostermann k celku své umělecké výpovědi. Je to humanizující vyprávění o kráse ráje dětství a mládí, z něhož byl člověk vyhnán. Pocit nenávratnosti je násoben u dvaačtyřicetiletého profesora žijícího ve městě tím, že tento svět s pronikavě viděnými reáliemi zanikl nejen pro něho osobně, ale že zmizel navždy s proměněnou přírodou i lidskými vztahy. A čtenářské vědomí neopakovatelnosti je dalším znásobením, protože se tu děj probíhající před sto lety konfrontuje na pozadí dějinných proměn po druhé světové válce. Proto je tato autorova práce dnes už vskutku historickým románem: dobou děje, prostředím i lidmi, kteří se od základu změnili, ideovým světem i jazykem. Zobrazený život v zapadlém koutě Šumavy měl před svou potopou, zničující vichřicí v říjnu 1870, své zvláštní normy, které podle autorova hodnocení byly v těsném sepětí s přírodou. Je mu líto rozrušeného patriarchálního obrazu venkovského života. Ideový svět, promlouvající k nám při četbě, je smírný a smiřující. Vystupuje z něho autorova hluboká soustrast s bídou a temnotou, citlivost s utrpením člověka, úcta k dělnosti a láska ke všemu, co patří k životu. Snad proto se tu objeví na několika místech i vlídná zmínka o knížeti Schwarzenberkovi bez pronikavějšího soudu o motivaci jeho činů. Proto je zde soužití domorodých Němců a zaměstnaných Čechů – i když v podstatě v historické shodě se skutečnosti – bez zásadnějších konfliktů. Prostý venkovský člověk je autorovi nejblíž – ve své dřině a houževnatosti, v jednodušším myšlenkovém světě, zaskakovaný často zlobou osudu, drtivým tlakem poměrů, nepochopením druhých. To, že se v románu neobjevují žádné složité postavy a žádné hluboké psychologické problémy, odpovídá duchovnímu ustrojení lidí v prostředí a době, v nichž se děj odehrává. Tak v umírněném realismu, při celkové koncepci vycházející z předmětného pozorování skutečnosti, s některými romantickými sklony, které se projevují v zevní napínavosti, řadí se tento první autorův román do počátků ještě plně nerozvinutého kritického realismu v české próze. Klostermann byl celou podstatou své osobnosti vypravěčem. Dokládá to jak styl a kompozice jeho literární tvorby, tak vnější svědectví přátel a pamětníků, kteří vzpomínají na autorovu společenskou oblibu. V ní měla kromě charakterových vlastností své místo také schopnost zajímavě vyprávět rozsáhlé příběhy i krátké anekdoty. Umožňovala mu to jeho obdivuhodná paměť. Autorův současník a životopisec Max Regal o tom píše: „Pamatoval si osoby od nejútlejšího dětství, jejich řeči, příhody, a to nejen osob, s nimiž žil, ale které se v jeho žití jen kmitly.“ I vyprávění a obrazy tohoto románu jsou vybudovány na intenzivní vzpomínce. Od svého devátého roku do konce universitních studií trávíval Klostermann velkou část prázdnin na Šumavě u Srní u příbuzných z otcovy strany. Vracel se tam často i v mužném věku. Jako chlapec spolu se svými bratranci a mladými přáteli celé dny pásl a hlídal dobytek na paloucích v tamních lesích, přespával s nimi v pasáckých boudách, toulal se po slatích i hvozdech. S velkým zájmem naslouchal vždy vyprávění svých strýců, tety a svého otce. Tak vstupovaly natrvalo do autorovy paměti smyslové prožitky i slyšená vyprávění v době citlivého a vnímavého mládí. Tu je na místě všimnout si jedné myšlenky, kterou Klostermann nezřídka připomíná jak ve svých autobiografiích, tak v úvodech svých povídek nebo románů (např. Poručník a Vánoce pod sněhem ve sbírce V srdci šumavských hvozdů, Skláři): je to ujišťování, že vše, co vypravuje, se skutečně stalo, že neumí vynalézat ani typy, ani události, že vše jen pořádal a kombinoval v celek – prostě jde o ujišťování o holé pravdě. Také v našem románu najdeme takové přímé i nepřímé zmínky (při besedě dřevařů, v závěru při svatebním oznámení Svijanského). Motivace těchto připomínek však má u autora dvojí zdroj. Především je to staletý, osvědčený postup literární techniky, jehož účelem je dosáhnout u čtenářů větší věrohodnosti příběhů. Působila tu i autorova skromnost, v níž se obrazila jeho malá spisovatelská cílevědomost („Neměl jsem nikdy aspirace státi se nějakým vynikajícím zjevem v české literatuře...“) i vědomí úlohy pouhého tlumočícího vypravěče, který jen pořádá, co prožil. A přece stále platí pronikavé a hutně vyjádřené poznání Marie Majerové: „Všecko v básnickém díle je z básníkova prožitku. A všecko je z jeho fantazie. Současně a neoddělitelně.“ Hluboko v lidské podstatě je uložena touha po pravdě, shodě se skutečností. V literárním díle však nelze chápat pravdivost jako mechanickou a úplnou totožnost uměleckého ztvárnění a spisovatelovy výchozí skutečnosti v jejích jednotlivinách. Básník není řemeslný fotograf. Jeho cílem je s užitím tvůrčí fantazie zobecnit své poznání života a tím nakonec podat pravdivější obraz jistého souhrnu životních jevů, než je sama skutečnost. Takový tvořivý přístup směrem k vytvoření typického prostředí, typických událostí i lidských typů má také Klostermann. Zobecnění mu umožnily jeho mnohaleté zážitky z těsného, přímého styku s šumavskou přírodou, s její velebností i krásou, melancholií i hrůzou v různých ročních obdobích i ze styku s prostými, nevšedními lidmi. Jeho tvůrčí fantazie se uplatnila – zde ještě v menší míře – už při výběru a zpodobnění obrazů přírody. Ve svém úsilí zachytit zápolení přírody a lidí položil například začátek vichřice z října 1870 už do odpoledních hodin, nikoliv až do noční doby. V obrazech událostí čerpá autor pochopitelně z vyslechnutých příběhů různých dob od svého mládí. Některé z nich ve zkratce zachytil už ve svých německy psaných Šumavských črtách (Böhmerwaldskizzen). Jde zvláště o některé nelítostné boje na život a na smrt mezi lesními zaměstnanci a pytláky, o přepadení březnické myslivny (s. 89 n.). Také Kořán, Svijanský a Vavruch jsou vyhraněné typy, zobecněné z několika různých postav lesních, adjunktů a hajných, jak je Klostermann poznal za dlouhá léta v těchto končinách. O jednom takovém nemilosrdném bijci pytláků, velmi podobném Vavruchovi, který však žil asi v čtyřicátých letech buď v prášilském nebo jiném polesí a o němž autor slyšel vypravovat, jak říká, od věrohodných lidí, se dočteme rovněž v Šumavských črtách (d. 21 n.), stejně jako (s. 90–92) o tragické události a jednání hajného B. z r. 1886, jehož rysy se zdají být soustředěny v románovém Vavruchovi. Proto také při konfrontaci románu a skutečnosti není možno najít v archivních dokladech prášilského lesního úřadu, které shromáždil a hodnotil ing. J. Ministr v rukopisné stati o lesech a lesnících románu Ze světa lesních samot, dotvrzení postav a událostí ve výchozí skutečnosti za doby děje románu. Má už jen okrajový význam, že jako volnou obměnu osobních jmen opravdu se vyskytujících v prášilském revíru můžeme chápat pojmenování březnického hajného Vavrucha podle schätzenwaldského hajného Vavrušky nebo jméno Kořán, které je blízké jménu lesního v Březníku v letech 1865 až 1868 – Kolář. Je škoda, že Klostermann nevěnoval ještě větší péči uměleckému a zvláště stylistickému a jazykovému propracování svého románu. Ve spěchu jej dokončil a odevzdal do tisku, při knižním vydání ponechal volné pole brusičskému nakladatelskému oprávci a při dalších vydáních text nerevidoval. Ze základního postoje autora jen jako tlumočníka minulosti můžeme zčásti vysvětlit jeden zdroj jeho vztahu k textu jednou napsanému: stejně jako prostý vypravěč považuje svůj mluvní projev za uzavřený akt. Další příčiny možno vidět v jeho povahovém rysu neústupnosti, když přenechává dalším činitelům možnost upravovat jeho výtvor, čímž se ovšem vzdává přísného chápání spisovatelské odpovědnosti. Konečně tu asi působily v oněch letech i jeho tísnivé finanční poměry, vyplývající především z jeho dobroty, které jej vedly od jedné dopsané práce k druhé. Proto také přijetí a odezva románu byla po jeho vydání různorodá. Mezi nesmiřitelnými kritiky vynikal tehdy zejména Jindřich Vodák. Na druhé straně několik jiných kritiků přijalo román s chápavou pozorností a porozuměním. Mezi ně patřil tehdy i prof. T. Masaryk. V revui Naše doba (2, 1895, s. 557), kterou řídil, se zamyslel nad tímto Klostermannovým dílem i z hlediska filosofického a sociologického. Ocenil v něm nejen pravdivost a pozorování skutečného života, ale také přítomnost sociálních a mravních problémů, „kus zdravé a hluboké filosofie životní“ a autorovu lásku k Šumavě i jejím lidem. Takto přijímaly knihu i stále rostoucí řady oddaných čtenářů. Stala se lidovou četbou bezpochyby i z toho důvodu, že Klostermann v sobě spojoval jak autora, který se upřímně vyznává, tak autora, který myslí na čtenáře. V jednom svém dopisu z r. 1916 píše ctiteli svých románů: „...nepíši také pro nějaký úzký kroužek vyvolenců, ale mám za to, že dlužno psáti pro široké vrstvy našeho lidu. Podařilo-li se mi vzbudit ohlas ve spřízněných srdcích, jsem bohatě odměněn a také jsem nikdy jiné odměny nehledal.“ Zamýšlíme-li se dnes – po velkém časovém odstupu od vzniku – nad stálou oblibou Klostermannova díla Ze světa lesních samot a tím nad jeho subjektivním i objektivním významem, docházíme k některým závěrům. Čtenářský zájem neutuchá zvláště u starší generace. Životně vyrovnanějším lidem je blízká epická šíře. Autorova menší shoda s dnešní jazykovou normou je na pozadí jejich zkušenosti pro ně docela přirozená. Ukazuje i nám proměny jazyka literárních děl v průběhu osmdesáti let. Převratnost současného dění je pro starší lidi často tíživá: tato četba s tradičním způsobem podání, který nevyžaduje intenzívní čtenářské orientace, znamená pro ně větší blízkost dřívějšímu životnímu stylu i pohledu. Obecněji vzato, což vyjadřuje i blíže hodnotu románu v jeho aktuálním významu také pro mladší čtenáře, je tu zachycován lidský život v těsnějším sepětí s přírodou, a tak se u čtenáře ruší leckdy vznikající pocit odcizení v současném světě. Neméně významné jsou tu lidské vztahy snášenlivosti, humanismu a demokratismu spolu se sociálním smyslem jako výraz našich kulturních tradic. To vše je blízké i dnešku, zejména jestliže tyto myšlenky vyrůstají z poutavého vyprávění, které nepostrádá dějového napětí.

Tato změna je malá editace. Sledovat tuto stránku

Storno