Ze světa lesních samot, 2003, Předmluva: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 06:52

Milí čtenáři,

dostává se Vám do rukou dvacáté vydání knihy Ze světa lesních samot Karla Klostermanna. Některým v Vás možná bude třeba přiblížit životní osudy spisovatele a krátce se o románu zmínit.

Karel Klostermann se narodil 15. února 1848 v Haagu, dnes na území Horního Rakouska, zemřel 16. července 1923 ve Štěkni u Písku a je pochován v Plzni.

Jeho otec pocházel ze statku v Dolních Hrádkách u Srní a byl praktickým lékařem u rodiny Abélé, sklářů, vlastnících kromě dalších podniků i velkou sklárnu v Debrníku u Železné Rudy. Tam se jeho otec oženil s vnučkou z této původně francouzské rodiny. Protože se otec často stěhoval, prožil spisovatel své dětství částečně v Pošumaví, v Sušici, Žichovicích, Kašperských Horách. Gymnázium navštěvoval v Písku, poté přešel do Klatov a studia dokončil opět v Písku. Po maturitě odešel na přání otce do Vídně studovat medicínu. Lékařem se však nestal. Ve Vídni byl přijat za člena redakce časopisu Wanderer, orgánu staročeské strany. Do Plzně se pak dostává jako učitel francouzštiny na německé reálce, byť s představou, že to bude jen dočasně. V Plzni však zůstává až do svého penzionování roku 1908.

Do literatury se dostává psaním fejetonů, které byly později vydány pod názvem Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwaldes. Roku 1890 vydává v Plzni vlastním nákladem řadu těchto fejetonů pod názvem Böhmerwaldskizzen, u nás známé jako Črty ze Šumavy (poslední vydání 1986). Následuje drobná próza Rychtářův syn, která se týká jeho vzpomínek na pobyt v Kašperských Horách. Roku 1891 dokončuje jeden ze svých nejkrásnějších románů Ze světa lesních samot, který je následně vydán v časopisu Osvěta a pak knižně.

Jistě bude zajímavé krátké srovnání spisovatele s literáty jeho doby, kteří čerpali z prostředí Šumavy. Čeští spisovatelé Jan Neruda, J. Š. Baar, Adolf Heyduk, Eliška Krásnohorská věnují svou pozornost víceméně jen českému prostředí. Z německy píšících stojí za zmínku ještě dva: Josef Rank (1816–1896), který je dnes i v Německu zapomenutý, ale zvláště Adalbert Stifter (1805–1868), velikán srovnatelný s Klostermannem. Tento pedagog, malíř a spisovatel je často připomínán především v Německu a Rakousku, kde na tamních školách jsou jeho díla povinnou četbou. Byl romantikem, svá rodinná díla a milostné romány stejně jako Klostermann doplňuje úchvatným líčením divoké horské přírody, laskavé i ničící, ale především modelující lidské vztahy.

Klostermann však na rozdíl od všech uvedených spisovatelů vyniká realistickým líčením postav a vytvářením jejich typů, modelovaných tvrdým životem v těchto krásných, ale drsných horách. Tak se setkáváme s přírodními typy hajného Vavrucha a jeho krásné dcery Katy, s paní Zdeničkou, přicházející sem z jihočeských rovin, či prostě „odjinud“, stejně jako Kořán a Svijanský, kteří se s krajinou sžít nedovedou tak jako místní obyvatelé, kteří zde mají hluboké kořeny. Nepřekonatelný je Klostermann v popisu přírodních scenérií za všech ročních období – z jeho letní krajiny sálá teplo a pohoda, při čtení popisu divoké metelice běhá mráz po zádech a čtenář si obouvá teplé ponožky.

Ve své době byl román kritiky označován jako romantická idyla. Jedná se však o skutečný realismus, popis života v krutých přírodních podmínkách, na skutečných místech, kam se civilizace dostávala jen velmi pomalu. Líčení zimních scén, kdy lidé nemohou ven ze zapadaných chalup, kdy je jejich domov odříznut několik týdnů od světa, nahání dnešnímu čtenáři hrůzu. Při představě současných možností – pomoc si lze zavolat telefonem, na samotu lze dojet na sněžném skútru a v nejhorším přiletí vrtulník – se ve čtenáři tají dech. Nelze nevzpomenout anabáze kněze ze Srní, aby zaopatřil umírajícího dřevorubce, nebo docela všedních cest přes Černohorský močál k nejbližší civilizaci – do Kvildy. Toto je opravdový realismus té doby a prostřednictvím Klostermannova díla se můžeme dokonale vžít do popisované doby a života protagonistů.

Klostermann, jehož rodiče byli šumavskými Němci, čerpal svoje náměty převážně z tohoto prostředí, první své povídky psal německy, později však psal jen česky. Za Němce se nikdy nepovažoval a odmítal také výtky o odpadlictví. V jeho románech nenajdete stopy po národnostních konfliktech, jeho výtky Bavorákům pro pytláctví nemají národnostní podtext.

Němečtí čtenáři si jeho práce nemohli v němčině (kromě několika výjimek) po celých sto let přečíst. Nyní, po mezinárodním uvolnění po roce 1990, a zlepšení česko-německých vztahů, začíná se i Klostermann překládat do němčiny, a to zvláště zásluhou pana Gerolda Dvoraka († 2002). Kromě vydávání jeho prací jsou pořádány i odborné konference (Mnichov 2001), roku 1998 bylo založeno sdružení Karel Klostermann – Dichter Böhmerwaldes, za účelem poznávání a vydávání jeho díla, jakož i spolupráce s českou stranou. Zde bylo ve stejném roce založeno sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy. Jeho úkolem je kromě spolupráce s bavorským sdružením výstavba památníku spisovatele na Srní a otevření expozice v bývalé fořtovně na Březníku (Pürstling), místu děje románu Ze světa lesních samot.

Po více než stu letech tedy snad znovu nastává doba bezkonfliktního soužití Čechů a Němců, tak jak k tomu spisovatel ve svých dílech jemně nabádal. Po obrovském utrpení obou národů, po prožitých válkách a vzájemné nenávisti se spisovatel dnes stává opravdovým Apoštolem smíření mezi Čechy a Němci, tak jak ho nazval jeho přítel z píseckých studií Adolf Heyduk. Tento nápis je i na památníku na bývalém hřbitově na Srní, kde spí svůj věčný sen hrdinové z jeho románů i jeho předkové.

Z Klostermannových děl k nám dodnes proniká síla jeho nesmrtelnosti, kdy on sám, skromný a pokorný, nabádá všechny bez rozdílu národnosti k lásce k lidem i přírodě. Tím zůstal dosud nepřekonaným básníkem lásky k Šumavě.

Václav Sklenář, Srní, leden 2003