Šance pro Šumavu
| Šance pro Šumavu | |
|---|---|
| Author | Boris Riegler |
| Date | 1995-04-25 |
| Source | Svobodné slovo |
| Genre | tisk |
| Respondent | Ivan Žlábek |
Jste-li dobrák, doplatí na to příroda. Jste-li pérák, doplatí lidé. A najít kýženou rovnováhu není snadné.
Listuji knížkou Der alte Böhmerwald – Stará Šumava. Prohlížím fotografii za fotografií. Před rodným domkem Adalberta Stiftera v Horní Plané upjatě pózuje sedmero dospělých a jeden neukázněný kojenec. Na Třístoličníku na dřevené lávce sedí muž s holbou piva plnou bělostné pěny a místní Alík mu právě očurává botu. Dřevěné chaloupky ve Volarech připomínají chudou ruskou vesnici z dob Chlestakova. Voraři plaví dříví z Jeleních vrchů. Kouzlo okamžiku z počátků vynálezu fotografie. Z časů, kdy fotografování bylo slavnostním rituálem a kdy ještě čas neběžel.
Všechno se rozhodlo během jediného týdne. Ministr životního prostředí Benda poslal svého ředitele odboru lesa a půdy inženýra Ivana Žlábka (52) na vimperský zámek, aby se tu postavil do čela Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Přišel nakvap už jako čtvrtý ředitel, když oželel právě kolaudovaný rodinný domek poblíž Brandýsa nad Labem. Přinesl s sebou jasnou a nekompromisní představu o tom, co a jak se Šumavou. Synové, 7letý Michal a 9letý Filip, se šťastni rozeběhli po lese, ale jejich táta, když mu došlo, co to vlastně spadlo na jeho bedra, přece jen o poznání pobledl.
„Funkce ředitele Národního parku je hrůzostrašná. Přede mnou už požrala čtyři statné chlapy. Ve skříni leží koncepce a plány, které jsou zatím pro kočku. Po čtyřech letech je Park pořád ještě v plenkách a tak často nezbývá než improvizovat. Ač nikdo z mých předchůdců neměl dlouhodobější koncepci, přesto své předchůdce nekritizuji, jak se zpravidla u ‚nových košťatʻ děje. Mám už leccos za sebou, jen tady na Šumavě jsem 15 let působil jako taxátor, ale člověk nikdy neví, jak dopadne sám. Už proto, že ochrana přírody je vždycky víceméně totální a bez jistého stupně militantnosti se prostě neobejdete. Jste-li dobrák, doplatí na to příroda. Jste-li pérák, doplatí lidé, co tu žijí. A najít tu kýženou rovnováhu není snadné.“
- V čem vidíte poslání Národního parku?
V aktivní ochraně přírody. Ve vědě a výzkumu. V osvětě a vzdělávací činnosti. Národní park je navíc součástí biosférické reservace a ta žádá udržení rovnováhy mezi krajinou, člověkem a užitkem. Je si proto třeba přiznat, že jsme přírodě ublížili a že to musíme být my, kdo to napraví. Říkáme tomu usměrňovaný vývoj. Proto jsme znovu a jinak rozdělili zóny, kdy 1. a nejdůležitější zóna představuje území necelých 9 tisíc hektarů z oněch 69 tisíc hektarů, které má celý Národní park. Jak to tu vyroste, jak to tu shnije, kam se to uloží, co přesto vykvete, to je opravdu věcí jen milého Pánaboha. Do toho mu nikdo zasahovat nebude. Horší je, že tahle zóna je rozdrobena na malé i větší kousky, a tak jsme kolem nejcennějších úseků udělali takový ochranný ‚knedlíkʻ. A právě jím bude návštěvník procházet. Kupředu koridorem, podél informačních tabulí za tichého dozoru ochranářů. Příroda už konečně musí dostat šanci se vzpamatovat.“
- Jde tedy o návrat před rok 1948.
„Ano, a naše představa je taková, že by tu postupně mely být zřizovány rodinné farmy. Jenomže zřízení takové farmy přijde na 10 miliónů korun. Kdo je dnes má z těch, co mají rádi přírodu, kteří by tu chtěli trvale žít a založit rodinu, tzv. rodový grunt. A to není ani obchodník, ani bankovní úředník, ani podnikatel. Tihle se budou radovat z toho, že se neotravují v paneláku, že jejich děcka lítají bosky v ranní rose na pokraji hvozdu, že místo tramvají a aut potkávají zajíce, kolouchy, laně.“
- Slyšel jsem, že lesáci si s ochranáři jdou po krku.
„Tak strašné to zas není. Já razím heslo, že dobrý lesník musí být zároveň i ochráncem přírody. Jenomže my jsme se v minulosti naučili dívat na lesáky jako na těžaře, kteří tak sotva uměli podepsat odvozní lístek. A tak se vesele plundrovalo. Takhle to ovšem dál nejde. Ochrana přírody musí být založena na přírodovědeckém základě a nikoli jen na pocitech a fandovství. Znát kytky, stromy, zvěř nestačí. Musíte umět i paragrafy příslušných zákonů. Jako ředitel proto dbám, aby si lidé zvyšovali vzdělání. Nikdo tu nebude pracovat bez maturity, a ti, co ji už mají, honem na vysoké školy. Letos se mi přihlásilo 6 zájemců o doktorandské studium. Pochopili, že Šumava potřebuje špičkové profesionály.“
- Připadá vám profesionální, když v 1. chráněné zóně létají vrtulníky?
„Žalovali na mě! To se dálo loni na podzim, kdy už bylo po sezóně. Helikoptéry tahaly dřevo z oblastí, kam by se nedostala živá noha. Při kůrovcové kalamitě, po větrných smrštích to dřevo přece nemůžeme tady nechat shnít. A tak nad nepřístupnými lokalitami létal velký vrtulník, který na jedno zastavení naložil 3 a půl kubíku dřeva. Za měsíc jsme tak – doslova vytahali k nebi – 4 a půl tisíce kubíků. Odpovědnost chlapů, kteří to vázali na tzv. ‚úvazkyʻ si dovede představit. V Krkonoších to zabilo člověka. Vrtule bylo slyšet na protilehlý kopec, ale zvěř se chovala normálně. To jen někteří lidé povykovali. Jenomže dříví už bylo rok staré a muselo pryč. Ještě jsme na něm dost slušně vydělali. Takže některým hajným teď můžeme opravit střechy u hájoven.“
- Mnozí Šumaváci se bojí podnikatelského boomu.
„To věru nemusí. Ale proč by Národním parkem měly putovat tisícovky Němců s chlebníky a neutratit tu ani korunu? My přece jejich marky potřebujeme! To ostatně vítají i starostové vesnic, které si vesměs pochvaluji. Horší je lidská závist. Na přechodu ‚Nové údolíʻ u Stožce projdou v sezóně denně 3 tisíce turistů pěšky nebo na kole. Jistému člověku jsme nabídli, že mu výměnou za jeho parcelu dáme tu stožeckou a on tu bude v jedné chalupě pod jednou střechou půjčovat kola, hospodařit s ubytovací kapacitou do 20 lůžek, poskytovat občerstvení, prodávat mapy, pohlednice, fotky. S tím člověkem jsme jednali nesčetněkrát, vždycky se nám na jeho plánu něco nezdálo. A teď když už konečně směřují věci k dohodě, kdy už se nám podařilo vychytat všechny blechy, začaly kolovat zvěsti, že prý jsme my dva vídáni ve večerních hodinách coby spiklenci. Že asi budu od něho podplacený. Viděl jste někdy takovou závist?“
- Ne, ale blbost ano.
„Tohle slůvko jste řekl vy. Víte, jak by to bylo krásné, kdyby nás tak nechali v klidu pracovat. Panečku, to by byl život!“
Listuji knížkou Der alte Böhmerwald – Stará Šumava a najednou mě zarazí povědomá tvář muže v mysliveckém. Sedí v pracovně ve vimperském zámku u otevřeného okna a hledí dolů do kraje. Kolem dokola žije šumavský ráj. Louka voní, les chladí, potůčky bublají, všechno je, jak má v Národním parku být. Od našeho rozhovoru na jaře roku 1995 uběhla léta. Šumava tenkrát dostala šanci. A muž z fotografie ji se svými spolupracovníky dokázali proměnit ve skutečnost. Tvář ředitele Žlábka je kupodivu stále táž. Kouzlo fotografie. Píše se rok 2055.
