Česká schizofrenie na Šumavě

Česká schizofrenie na Šumavě
Author	Vladimír Just
Date	2004-06-30
Source
Genre	tisk
Respondent

Názory

V sobotu 19. června byl na šumavském Františkově, pár set metrů od můstku přes Studenou Vltavu (při silnici mezi Borovou Ladou a Kvildou), odhalen malý skromný památník. Je věnován všem skutečným, nikoli estébáky a Karlem Kachyňou vylhaným králům Šumavy: „Touto stezkou opouštěli svobodomyslní občané svou vlast po únoru 1948. Věnováno všem Čechům a Němcům, kteří je s nasazením života převáděli.“ Někteří z těchto hrdinů, kteří zachránili stovky a tisíce lidí před komunistickou represí, dosud žijí (Josef Hasil, Rudolf Veselý), jiní umřeli (Kilián – Nowotny). Žije však dostatečné množství šťastných utečenců a jejich potomků – i potomků těch méně šťastných, kteří zaplatili za pomoc při převádění životem nebo dlouholetým žalářem. Ti i oni vzpomínali u pomníčku, zážitky to byly otřesné, vždy se společným jmenovatelem obžaloby vražedné mašinérie, která na Šumavě čtyřicet let pracovala spolehlivě jako gilotina. Někteří z přítomných si odseděli desítky let jen za to, že si od nich legendární Hasil půjčil kolo, jiní za to, že u nich přespal na seníku; bylo pozatýkáno prakticky veškeré jeho příbuzenstvo – režim si co do mstivosti věru nezadal s režimem nacistickým.

O nějakých 200 metrů dál se tentýž den na Františkově konala jiná akce. Malíř vánočně pocukrovaných šumavských idyl Kamil Prudil a jeho přátelé tu v místní šumavské galerii otevírali expozici svých obrazů, vitráží, fotografií a řezbářských prací, inspirovaných Šumavou. K výtvarné úrovni vystavených děl, jež až na výjimky nevybočovaly z mezí běžného, ale neurážlivého „pohlednicového“ turistického kýče, se raději nebudu vyjadřovat. Ale nevěřil jsem vlastním uším a očím, když jsem Mistra slyšel srdečně vítat na vernisáži „bývalého velitele Pohraniční stráže Karla Plodka“, a zvláště pak vřele a přátelsky bývalého starostu Kvildy Jiřího Fridlewitze. Byli představeni i s Prudilem jako „jedni ze sedmi statečných“, kteří tu prý odhalovali zločiny komunismu. Pro takovou drzost je slovo „chucpe“ ještě příliš lichotivé. Takto byl totiž představen muž, jenž řadu let věrně sloužil totalitnímu režimu se zbraní v ruce – jako vysoký důstojník Pohraniční stráže tam dlouhé roky pomáhal štvát se psy a samopaly chudáky, jejichž jediným proviněním bylo, že toužili po svobodě. Nevím, zda a kolik obětí má exstarosta Fridlewitz a jeho jednotka na svědomí, to ví asi nejlépe on sám. Stejně tak jako to ví sám jiný velitel roty Pohraniční stráže, který starostuje pro změnu vedle na Prášilech (Mojmír Kabát). Vím jen to, že oba jmenovaní pánové mají černé svědomí. Jinak by se nezasadili o neuskutečnění celosezonní výstavy prací plzeňského publicisty a fotografa Zdeňka Roučky Tenkrát na Šumavě, která se měla otevírat rovněž 19. června (!) na Kvildě. Výstava vycházela ze stejnojmenné Roučkovy knihy, jež nově rekonstruovala unikátní dobové fotografie stavu Šumavy z let 1929 – 1939, a měla pro srovnání tyto snímky doplnit sérií fotografií, dokumentujících devastaci místních památek (kostel v Prášilech odstřelený před 25 lety, zlikvidovaný kvildský hřbitov aj.). Nemám nic proti tomu, když bývalí velitelé vražedných rot starostují – občané si je svobodně zvolili, a tak mají, co chtějí. Radím jen důrazně lidem, jako je Jiří Fridlewitz nebo Mojmír Kabát, aby napříště ničemu nezamezovali, neboť tím jen veřejně ukazují máslo na svých hlavách. A hlavně – aby proboha právě oni neodhalovali zločiny komunismu.