České „pralesy“ – v ČR vzniká síť bezzásahových lesů

České „pralesy“ – v ČR vzniká síť bezzásahových lesů
Author	Jan Stejskal
Date	2008-08-11
Source	Ekolist
Genre	tisk
Respondent

Harrachov – Když se v současné České republice někoho zeptáte na lesy ponechané samovolnému vývoji, většinou mu na mysli vytane spor o těžbu v Šumavském národním parku. Bezzásahových lesů je na našem území ale mnohem víc – po celé republice dokonce vzniká jejich síť, která by měla nejen uchovat přírodní hodnoty, ale hlavně sloužit k výzkumu a zlepšení ochranářských i hospodářských postupů v ostatních lesích. Přes to všechno ale zůstává zastoupení „pralesů“ mezi ostatními českými hvozdy zcela mizivé.

Slovo „pralesy“ je přitom v uvozovkách záměrně – v ČR v podstatě neexistují lesy, které by se vyvíjely svou vlastní cestou zcela bez lidských zásahů. Tomáš Vrška a jeho kolegové z oddělení ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ), kteří se zachovalými českými lesy dlouhodobě vědecky zabývají, jim proto říkají lesy přirozené. Zároveň ale upozorňují, že vývoj, který by se dal opravdu nazvat přirozeným, je v ČR nemyslitelný – lesy jsou totiž ovlivňovány i třeba nadměrnými stavy zvěře nebo invazními druhy a zcela zabránit těmto vlivům není možné. Podobně dnes není možné zjistit, zda i na první pohled prakticky nedotčené lesy třeba na rašeliništích nebyly dřív ovlivněny například změnou vodního režimu, kterou způsobili lidé. „Nějak těm lesům ale říkat musíme. Univerzální termín není možné najít, navíc i v zahraniční terminologii je dost velký zmatek a nejen jednotlivé státy, ale i jednotlivá území ji mají odlišnou. Pro užívání termínu „přirozený les“ je tedy samozřejmě potřeba přiměřená míra velkorysosti,“ vysvětluje Tomáš Vrška.

Pod přirozené lesy ekologové z VÚKOZ zahrnují tři různé kategorie lesů – původní, přírodní a přírodě blízké. V těch původních nesměla nikdy v minulosti proběhnout mýtní těžba a ani v nich nesměly být prováděny různé obnovní, pěstební a podobné zásahy. Pokud se v nich kácelo toulavě, tak to naposledy muselo být aspoň před sto lety, a pokud se z nich vyvážela dřevní hmota, muselo to být před nejméně padesáti lety. Lesy přírodní pak mají trochu volnější kritéria, například v nich mohla toulavá těžba probíhat i v nedávné minulosti. Oproti lesům přírodě blízkým se v nich ovšem dnes nesmí nijak těžit (v přírodě blízkých lesích je povolena nahodilá těžba) a zpracovávat odumřelé dřevo (to se v přírodě blízkých lesích částečně může). V žádném přirozeném lese by se v současnosti nemělo například mýtně těžit, vysazovat sazenice nebo provádět záměrné pěstební zásahy.

Podle výše popsané kategorizace je původních lesů v ČR velmi málo, celkově jen několik stovek hektarů. „Nejčastěji jde o kleče a smrčiny na rašeliništích nebo prudkých svazích, kam se lidé vůbec nemohli dostat, anebo jen velmi obtížně,“ popisuje závěry mapování, které proběhlo na území celé republiky, Tomáš Vrška. Takové jsou například slatě v okolí šumavské Modravy nebo lesní porosty na srázech Studniční hory, Úpské jámy a na Úpském nebo Pančavském rašeliništi v Krkonoších.

Přírodních a přírodě blízkých lesů je mnohem víc, ani v jejich případě ale nejde o závratná čísla. Podle VÚKOZ je jich dohromady přibližně 29 000 hektarů, přitom všechny lesy v ČR zabíraly podle statistik ministerstva zemědělství na konci minulého roku přibližně 2 651 000 hektarů. Ne všechny přirozené lesy jsou navíc ponechané samovolnému vývoji. Ze zjištění ekologů vyplývá, že bezzásahových hvozdů je v současnosti asi 22 000 hektarů – tedy mizivých 0,83 procent všech lesů. Naprostá většina se jich nachází v národních parcích a přírodních rezervacích, dvacet lokalit slouží dlouhodobému vědeckému výzkumu.

Samovolná dohoda

Ochranáři se proto snaží prosadit, aby se výměra lesů ponechaných samovolnému vývoji zvětšovala. Už v roce 2002 ředitel tehdější Správy chráněných krajinných oblastí ČR (SCHKO, dnes jde o součást Agentury ochrany přírody a krajiny ČR) František Pelc podepsal dohodu s tehdejším ředitelem státního podniku Lesy ČR Jiřím Olivou o vytváření sítě bezzásahových lesů v chráněných krajinných oblastech. Z textu dohody je jasné, že nešlo o nějaké etické důvody ve smyslu nechat růst to, co člověk nevytvořil, nebo estetické, které by zdůrazňovaly například to, že les ponechaný samovolnému vývoji je prostě pěkný. Hned v prvních dvou bodech dohody se naopak praví, že význam bezzásahových lesů spočívá v jejich přínosech pro vědu, uchování biodiverzity a ve využití v nich získaných poznatků pro rozvoj lesního hospodaření a ochrany přírody. V dohodě je taky uvedeno, že vybrány by měly být především lesy, které byly už v minulosti lidmi ovlivňovány jen minimálně.

Prvním bezzásahovým územím, jehož zřízení vyplynulo z dohody mezi SCHKO a Lesy ČR, se stala na podzim 2004 lokalita Doutnáč v Českém krasu. Následující rok v lednu přibyla Tajga ve Slavkovském lese, v roce 2006 pak Kostelecké bory na Kokořínsku a Kleť v Blanském lese a v dalším roce pak dvě rokle v Železných horách. Zatím vůbec nejrozsáhlejší území, které díky dohodě vzniklo, bylo vyhlášeno letos na jaře na Javorině v Bílých Karpatech. Na 160 hektarech tam jsou chráněny cenné bučiny – stejně jako na Kleti, v Železných horách a taky na severním svahu kopce Poledník v Jizerských horách, o němž byla smlouva podepsána v květnu 2007. V Jizerských horách je i další les, na který by se mohla dohoda vztahovat v budoucnu – rašeliniště Jizery. „Lesy ČR opakovaně přislíbily, že o tomhle území uvažují jako o bezzásahovém. Ono je ponechané samovolnému vývoji vlastně už dnes, jen to ještě „nespadlo“ pod tuhle smlouvu. Zatím jsme s tím nepohnuli víceméně z časových důvodů, protože jsme pracovně hodně vytížení,“ říká k tomu lesník ze Správy CHKO Jizerské hory Vladimír Vršovský.

Nabízí se tak otázka, zda vlastně nejsou samovolnému vývoji podle této dohody ponechávány jen lesy, ve kterých se stejně nezasahovalo. Tomáš Vrška z VÚKOZ, jenž je členem expertní komise, která vybrané lesy posuzuje, odpovídá záporně. „Smlouva se týká lokalit, kde dřív samovolný vývoj neprobíhal – třeba Doutnáč, Kostelecké bory nebo Kleť jsou lesy ovlivněné, které si ale zachovaly charakter přírodě blízkých porostů. A třeba na Javorině se sice na části území nedělalo nic, na jiné části se ale nahodile těžilo.“

Zatím byly bezzásahové lesy vždy vyhlášeny na území, které patřilo do chráněné krajinné oblasti (CHKO) a zároveň bylo majetkem státu. Podle ochranářů by ale stálo za to dohodu rozšířit i mimo CHKO. „Takovým místem by mohl být například Holý kopec v Chřibech,“ uvádí příklad Tomáš Vrška z VÚKOZ. Radek Drahný, mluvčí Lesů ČR, se k možnému rozšíření bezzásahovosti mimo CHKO vyjadřuje opatrněji: „Nemůžu říct, že tomu tak nebude, protože my jako státní podnik bychom měli být otevření každé diskusi o společenském významu lesů. V současnosti je to ale ještě předjímání.“ Většímu rozšiřování bezzásahových území ovšem můžou bránit i finance. Podle dohody se totiž každý les ponechaný samovolnému vývoji musí monitorovat (tedy zjišťovat jeho stav), což stojí dost peněz. Jak říká lesník správy CHKO Vladimír Vršovský, v Jizerských horách už pod dohodu asi žádné další území patřit nebude: „Je to i otázka monitoringu, protože ten není zrovna levná záležitost.“

Tomáš Vrška z VÚKOZ proto připouští, že jemu by vynechání monitoringu na některých, z přírodovědného hlediska podobných lokalitách vrásky na čele určitě nedělalo. Naopak mluvčí Lesů ČR Radek Drahný vidí monitoring jako nezbytný. „Musíme vědět, zda se bezzásahovost vyplácí. Přináší nám totiž nějaké náklady, jelikož v daném území nemůžeme hospodařit. Proto je pro nás důležité pomocí monitoringu zjistit, zda se přírodní prostředí v daném lese zlepšuje, nebo přinejhorším aspoň zůstává stejné.“ Sám přitom upřímně dodává, že samovolnému vývoji Lesy ČR přenechávají procentuálně jen zanedbatelné území. Zároveň ale zdůrazňuje, že Lesy ČR názory českých obyvatel vnímají a jsou si vědomy toho, že přinejmenším u části veřejnosti může ponechání několika lesů v bezzásahovém režimu zvýšit prestiž podniku. „Jejich nějaké masivní rozšiřování ale není možné. Většina lesů, o které se staráme, jsou lesy hospodářské, tedy z ochranářského hlediska většinou nezajímavé. Navíc abychom dosáhli nějakých hospodářských výsledků, je nezbytné hospodařit standardním způsobem,“ krotí Radek Drahný z Lesů ČR představy, že by snad v budoucnu mohla být ponechána samovolnému vývoji nějaká větší část českých lesů. Ostatně v dohodě mezi Lesy ČR a SCHKO ČR je uvedeno, že celková výměra ploch ponechaných bez zásahu nepřekročí 2500 hektarů.

Kolik jich bude?

Sympatizanti bezzásahových lesů se rovněž snažili prosadit, aby v právě projednávaném Národním lesnickém programu II byl uveden cíl zvýšit podíl lesů ponechaných samovolnému vývoji na 1,5 procenta do roku 2020. To by znamenalo skoro zdvojnásobení proti současnosti. Nakonec se ale žádné konkrétní číslo v programu neobjevuje. „Při jeho projednávání se ze strany některých lesáků ozývaly hlasy, proč bychom měli samovolnému vývoji ponechávat tak velké území. Jenomže třeba Německo se teď shodlo na ponechání celých 5 procent samovolnému vývoji,“ zastává se bezzásahových lesů ekolog Tomáš Vrška. České republice navíc zatím chybí legislativa, která by ponechávání lesů samovolnému vývoji jednoznačně definovala – současná úprava v zákoně o ochraně přírody a krajiny a v lesním zákoně totiž ve svém důsledku umožňuje bezzásahovost pouze v národních parcích a národních přírodních rezevacích. Neexistuje ani jakýkoli politický dokument, který by vysvětloval, proč vlastně bezzásahové lesy chceme a k čemu jsou dobré. A přetrvávají rovněž spory o typy lesů, které samovolnému vývoji ponechat. Správa CHKO Jeseníky například uvažuje o tom, že by samovolnému vývoji nechala tři lokality horských smrčin. „Šlo by o přibližně 70–100 hektarů,“ přibližuje víc Jan Halfar, šéf jesenické CHKO. Sám předpokládá, že by bezzásahové území v horských smrčinách mohlo být vyhlášeno tak za rok, za dva. Správu ale teprve čeká jednání s Lesy ČR. „Nebýt kůrovce, dohodě by nic nebránilo. Otázku nezasahování proti kůrovci však lesníci berou jako velký problém. Ony lokality jsou ovšem součástí národních přírodních rezervací a už teď se snažíme zásahy proti kůrovci omezovat,“ říká Jan Halfar. Českých „pralesů“ tedy v příštích letech nejspíš bude přibývat, nepůjde ale o nějak závratné tempo a spory mezi některými lesáky a ochranáři budou jejich vyhlašování patrně provázet dál.

Výročí nejstarších rezervací

Na konci srpna 1838 napsal Jiří hrabě Buquoy svému lesníkovi dopis, který se zapsal do historie ochrany lesů nejen v Čechách, ale v celé Evropě. Oznamoval v něm, že se část svých lesů rozhodl ponechat samovolnému vývoji. „Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli v skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a drobné dříví nesbíralo, zkrátka, aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu,“ překládají část dopisu autoři stránek www.pralesy.cz. Hrabě tím dal vzniknout Žofínskému pralesu v Novohradských horách.

Podobně jako Jiří Buquoy uvažoval jen o pár let později šumavský lesník Josef John. Majitele panství knížete Schwarzenberga se dlouhé roky snažil přesvědčit, aby nekácel prales v oblasti Boubína. „V tomto prostoru leží takřka otevřená kniha přírody, z jejíchž řádků lze vyčíst zákony, jimiž matka příroda, je-li v lesích volná a nerušená, jako právě zde po staletí, vegetaci zachovává, v různé formě dovršuje, ničí a znovu obnovuje a jak zde taková a onde jiná dřevina vykazuje zvláštní nebo výlučné stanoviště, jinde opět četné druhy harmonicky rozděluje a sestavuje, jak současně uvnitř lesa může být udržen řád plný života a smrti s hmotovým bohatstvím a individuální nejvyšší silou a plný nápadných dokladů proti násilnému pustošení,“ psal například Josef John knížeti. Nakonec se mu ho přesvědčit podařilo a v roce 1858 se staly pralesy na Boubíně rezervacemi.

Od vzniku Žofína a Boubína si tak letos připomínáme 170, respektive 150 let. Jak Žofín, tak Boubín ovšem v době svého vyhlášení zabíraly mnohem větší rozlohu než dnes. A zatímco v Žofínském pralese se později zasahovalo a odváželo se odtud dřevo, jádro Boubína o rozloze necelých 50 ha zůstalo po celou dobu bez zásahů – proto dnes najdeme Boubín mezi původními českými lesy (viz článek), kdežto Žofín patří „jen“ mezi ty přírodní.

Tento článek je převzat z tištěného Ekolistu 07/2008.