Člověk, který trpí s krvácející a drancovanou přírodou, nemusí mít žádné vzdělání

Člověk, který trpí s krvácející a drancovanou přírodou, nemusí mít žádné vzdělání
Author	Vladimír Just
Date	1996-10-26
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

Orwell na Šumavě aneb Lesní farma 1996

Zatímco se vedou opožděné polemiky v tisku, v Šumavském národním parku mizí nejvzácnější horské smrky z jádrové zóny Modravských slatí, Roklanské hájenky, severozápadních svahů Malé Mokrůvky a západních svahů Černé hory, což nemohlo nezpůsobit už i mezinárodní ostudu (srov. kritická vyjádření ředitelky Federace evropských národních parků, vedoucích pracovníků NP Bavorsky les. LN, 21. 9. 1996 a Plzeňský deník 14. 8. 1996). V místech, kde se boří lidská noha do houpavé slatiny, devastují nyní stovky let starý půdní kryt traktory, bagry a tahače. Rve mi to srdce asi tak, jako by někdo před mýma očima znásilňoval milovanou bytost a vykřikoval, že ji zachraňuje.

Neméně zhoubné jsou orwellovské výmysly, jimiž se celá agrese maskuje a jež papouškují i novináři. Rozdělil bych tyto nepravdy do tří skupin do omrzení opakovaných výroků.

Skupina první: V klidových a 1. zónách NP se kůrovcové dřevo netěží a ti, kdo to prohlašují, se nevyznají v mapách. „Mě nikdo nebude poučovat o zónách. Já jsem si tu zonaci vymyslel,“ řekl doslova ředitel NP ing. Žlábek 9. 10. 1996 na tiskovce ve Vimperku. Orwellovský rozměr jeho výroku je v tom, že to říkal v téže budově, kde ho dole ve vestibulu usvědčuje z nepravdy obrovská mapa NP a kde dostanete propagační materiál, vydaný Správou NP a CHKO Šumava (tedy jím samým!) v roce 1995. Všechna sporná místa letošní těžby, uzavřené zrakům veřejnosti, se nalézají v 1. zóně, kde – dle Žlábkovy brožurky – je cílem „uchování a obnova samořídicích funkcí přírody, postupné omezování lidských zásahů do přírodního prostředí. Znamená to, dát přírodě... právo volby své cesty“ (Národní parky, 1995).

Dnes už tato „špatná“ zonace neplatí (nalézáme ji přesto nejméně na třech letos vydaných a aktualizovaných mapách pro turisty). Svádím tedy s ing. Žlábkem nerovný boj: doložím mu (i na jím vydaných mapách), kde všude se v „klidových“ a I. zónách nezákonně těží. A on na to, že tahle zonace už neplatí, že má novou, fragmentarizovanou (zatím ji veřejnosti nikdy neukázal). Z toho plyne, že pro turisty vydává jeho instituce za pravdu jednu skutečnost a pro lesní těžbu platí pravda jiná, interní a utajená. Obávám se, že poničené přírodě jsou naše spory o zonaci šumafuk.

Skupina druhá: Bavorská strana má diametrálně odlišné klimatické (povětrnostní, sluneční, půdní, výsadbové i expoziční) podmínky, proto nelze zkušenosti z Bavorského lesa přenášet k nám. Tohle tvrzení platí snad pro celek obou částí pohoří, nikoli pro hraniční oblast styku obou parků, o niž běží celý spor: lesní porost je ve styčné oblasti prakticky totožný (náletová, nad 1200 m většinou přirozená, klimaxová, jinde umělá smrková monokultura). Tvrzení lze snadno vyvrátit opět pohledem na mapu: hranice se tu tak klikatí, že jednou je západnímu směru větru vystavena bavorská, jindy česká část. Hraniční hřeben Malé a Velké Mokrůvky i Černé hory je exponován identicky s obdobnými bavorskými vrchy: v Bavorském lese se však západní a jihozápadní stráně napadené kůrovcem, jak známo, plošně netěží. U nás ano. Na černé hoře dokonce do té míry, že v okolí Biskupské slatě a Mrtvého vrchu vznikla v místech, kde ještě v červnu byl les (a na všech mapách se dosud zelená), obrovská „krušnohorská“ holoseč. Souvislý les zůstal pouze na východní straně, kde pramení Vltava. Vydrží při podobném hospodaření i tento les a s ním pramen kultovní české řeky do příštího tisíciletí?

Skupina třetí: „Těžařská lobby,“ píše její vrchní boss ing. Jiří Oliva (LN 10. 10. 1996), „nemá naprosto zapotřebí usilovat o šumavské dřevo„, neboť trh je přesycen. Právě proto, pane Olivo! Trh je nasycen kvantitou, je nutno prorazit kvalitou. A kde jinde ji najít než v nejvyšších polohách Šumavy (kácejí se tu dokonce i smrky semenné – zeleně označení velikáni, po kterých zbyly letos v létě jen pařezy). Mohu doložit fotografiemi, že právě podobné – často metr široké – stoleté smrky bez stopy kůrovcových náletů, chodbiček a s evidentně zdravým lýkem byly letos také, a to dokonce přednostně, káceny a urychleně odváženy.

Národní park je veřejnoprávní kulturní instituce, v níž jde o to zachránit poslední zbytky přírody ne před kůrovcem, ale před lidskými zásahy

Zvykl jsem si, že v debatě o Šumavě se, z nedostatku jiných argumentů, zásadně polemizuje „ad hominem„, nikoli „ad rem“ (kádruje se způsobilost diskutujícího, nikoli názoru). A tak znovu a znovu čtu, namísto věcného vyvracení, „argumenty“ o mém teatrologickém, nikoli lesnickém vzdělání. Jako by člověk, který trpí při pohledu na krvácející a drancovanou přírodu, musel mít vůbec nějaké vzdělání: vzděláním je tady cit a láska k přírodě jako k harmonickému, ucelenému ekosystému, nikoli jako k zásobárně ohrožené lesní hmoty. Toto vzdělání pánové ing. Oliva či ing. Žlábek zcela postrádají, což zdvořile nazývám termínem „lesní fachidiotie„. Základní projev choroby je v tom, že tito pánové mechanicky přenášejí (jistě správné) praktiky lesácké a hospodářských lesů do specifických podmínek národního parku. Je třeba jim důrazně připomenout, že NP je především veřejnoprávní kulturní institucí, v niž jde o to zachránit poslední zbytky přírody ne před kůrovcem, ale před lidskými zásahy.

Na závěr jednu poznámku: Pan Oliva lituje, že jsem „neuvedl jména osmi doktorů přírodních věd, kteří obhajují nulový vliv migrace kůrovce na okolní porosty.“ Zde jsou: RNDr. Karel Sláma, CSc., RNDr. Ivo Hodek, CSc., RNDr. František Mrec, CSc., RNDr. Václav Němec, CSc., RNDr. František Sehnal, CSc., RNDr. Petr Švácha. CSc., RNDr. Jiří Zelený, CSc., a konečně i člen Vědecké rady NP Šumava doc. ing. Karel Spitzer, CSc. Všichni jsou z Entomologického ústavu AV ČR. A letos, po tzv. kůrovcové kalamitě, vydali nové stanovisko „ke spravování NP Šumava„, v němž se mj. zasazují o zamezení další těžby.

Vladimír Just (1946). Divadelní historik a publicista. Vystudoval teatrologii na FF UK. Od roku 1970 působí v Kabinetu pro studium českého divadla ČSAV, nyní v rámci divadelního ústavu. Od roku 1989 šéfredaktor Divadelní revue.