Šumava, Bavorský les a lýkožrout

Šumava, Bavorský les a lýkožrout
Author	Václav Skuhravý
Date	2000-06-22
Source	Večerník Praha
Genre	tisk
Respondent

„Tento hercynský les se táhne v rozloze devíti dnů cesty pro dobrého chodce bez zátěže. V tom lese se vyskytuje mnoho druhů divokých zvířat, nikde jinde nevídaných i s jedním rohem na hlavě.“

Tak píše o Šumavě G. J. Caesar v Zápiscích o válce galské před dvěma tisíci lety. A Šumava neztratila mnoho ze své neproniknutelnosti díky rašeliništím pokrytým klečí v jejích horských polohách. Dnes se však o Šumavě hovoří spíše v souvislosti s lýkožroutem smrkovým, zvaným krátce „kůrovec“.

Optikou desetiletí

Je to deset let od doby, kdy na Šumavě vznikla rozsáhlá kalamita lýkožrouta smrkového. Šestnáct let již trvá kalamita v Národním parku Bavorský les. Jde tedy o období dlouhé, dovolující podívat se na ně ze širšího hlediska, ale zároveň krátké, protože problémy v přírodě probíhají v dlouholetých intervalech. Ze začátku je toto období charakterizováno prudkým bojem proti ponechání kůrovce sobě samotnému na bavorské straně a snahou o zabránění vzniku druhé části Národního parku Bavorský les. Podílí se na tom hlavně tisk, ale i zemští radové zastávají v Bavorsku ostrá stanoviska proti zanechání boje proti kůrovci. Po zvážení situace mezinárodními experty je zřízena druhá část Národního parku Bavorský les, v němž se však bojuje s kůrovcem na celé ploše. Z prvé části parku je pak vyčleněna třetina, kde je kůrovec také huben. Kolem Národního parku Bavorský les je vytvořena ochranná zóna o šíři 1–1,3 km, aby nedošlo k šíření kůrovce mimo park. Hrozí zde velmi vysoké pokuty za ponechám kůrovcem napadených stromů v lese, jež by mohly vést k rozšíření kalamity mimo park. Proti české straně ochranná zóna vytvořena nebyla.

Česká specifika?

V Čechách je situace opačná. Zde se šířilo mínění ponechat kůrovce sobě samému a volnému šíření v domnění, že kůrovcová kalamita po určité době odezní. Jako v Bavorsku, i zde je tato aktivita vedena sdělovacími prostředky, které si však vybírají jen z části argumentace bavorských kolegů a tvrdí, že proti kůrovci se na bavorské straně žádné zásahy neprovádějí a on se nešíří, což neodpovídá pravdě. Jestliže chceme pochopit odlišnosti v boji s kůrovcem mezi naší a bavorskou stranou, musíme se podívat na rozdíl mezi Bavorským lesem a Šumavou. Horské smrkové lesy se na bavorské straně táhnou podél hranic jen v šíři 1–2 km. Pak hory prudce spadají do údolí, kde jak na svazích, tak i v údolních částech rostou smrkobukové a jedlové porosty v mírnějším podnebí. Na české straně ve výškách nad 1000 m rostou téměř čisté smrkové lesy na vzdálenost 5–15 km od hranic, v nichž kůrovec má velmi dobré podmínky k šíření. Někteří vědečtí pracovníci sice tvrdili, že se kůrovec ve výškách nad 1000–1100 m nemnozí, ale to se ukázalo chybné. Vždyť již za největší kůrovcové kalamity u nás v letech 1868–78 byly nejhůře postiženy právě oblasti v nejvyšších partiích Šumavy! Bavorská strana mohla uzavřít v prvé části parku kůrovce do jakéhosi ohraničeného kotle o ploše 6000 ha, ale u nás nikdo ze zastánců bojování s kůrovcem nevytyčil ochrannou hranici, kam až může kůrovec zničit Šumavu. Bývalý bavorský ministr zemědělství a lesů Bocklet prohlásil, že Bavorsko je tak bohatý stát, že si může dovolit nechat pokusně zničit i celé jedno procento lesů.

Bavorská cesta

Jak došlo ke kalamitě v Národním parku Bavorský les, jenž byl založen v roce 1970? Měl se stát podle tehdejšího ministra lesů a ředitele parku pralesem pro děti a děti našich dětí, a proto v něm neměly být prováděny zásahy. Padlé stromy měly zůstat ležet v přírodě a s kůrovcem se nemělo bojovat. Nebyly však vzaty v úvahu vlivy ze vzdušného spadu imisních látek a těžkých kovů z ovzduší a z automobilové dopravy, která vede ve Zwieslu do Grafenau v jižní části parku a nepozorovaně ničí lesy. V prvních letech zaujímala bezzásahová zóna přibližně třetinu parku, v roce 1984 byla rozšířena na celý park. V tomto roce však dochází k velkému větrnému polomu na 170 ha smrkových porostů, z nichž i přes bezzásahovou zónu je v jižní části vytěženo na 80 ha, kdežto v severní části zůstává nezpracovaných 90 ha. Ty se stávají zdrojem kalamity kůrovce jak na bavorské, tak i na české straně. Současnou situaci Národního parku Bavorský les charakterizoval bavorský ministr lesů Miller: „Kalamita kůrovce má sice klesajíc! tendenci, avšak v Národním parku Bavorský les bylo v roce1999 nově napadeno 409 ha smrkových porostů. Vitalita kůrovce je nezlomena, konec přemnožení není v dohledu. Rozsah mrtvých porostů v Národním parku Bavorský les je 3107 ha, z toho 1740 ha v horských částech parku. Starosti působí nové sněhové polomy z roku 1999. Také v roce 2000 bude Správa Národního parku Bavorský les intenzivně hubit kůrovce v ochranné zóně parku. Jen tím se zabrání tomu, aby kůrovec nepřešel na sousední privátní lesy.“V Národním parku Šumava, jenž byl založen v roce 1990 a nebyl zpočátku zcela organizačně zajištěn, vznikla kalamita kůrovce v roce 1991. V tomto období se u nás přebírají jen určité části znalostí o kůrovci z Bavorska. Po dobu prvých tří let trváni Národního parku Šumava se každoročně mění i taktika boje s kůrovcem. Jeden rok se bojuje, druhý rok se ponechává kůrovci volný průběh, a ten se samovolně šíří. A to jsou v podstatě příčiny dnešní velké kalamity kůrovce v celé oblasti Šumavy. Jestliže si přečteme zprávu o Národním parku Bavorský les, kde převažují listnaté dřeviny, jen stěží si představíme, jakou zkázu by kůrovec způsobil v šumavských smrkových porostech, kdyby byl ponechán svému šíření bez zásahů proti němu.

Nejen brouk...

Šumava, to však není jen kůrovec, a já bych byl velice rád, kdyby právě jiným problémům byla věnována větší pozornost. Tato oblast v sobě skrývá více než sto rašelinišť, krytých ve vyšších polohách borovicí klečí a v nižších polohách borovicí blatkou. Rašeliniště jsou zbytky z poledové doby, které svou ojedinělou květenou a živočišnými druhy spojují naše území se severskou tundrou. Kůrovcová kalamita odezní a tyto ostrůvky květeny a zvířeny zůstanou do budoucna k ochraně pro budoucí pokolení. Šumava byla prezidenty mezinárodních organizací ochrany přírody vybrána pro rok 1999–2000 krajinou roku. Je to vyznamenání, kterého se každoročně dostává jedné významné příhraniční oblasti mezi dvěma nebo třemi státy. Šumava dříve rozdělovala a nyní spojuje tři státy v srdci Evropy – Českou republiku, Německo a Rakousko. Je to největší komplex lesů ve střední Evropě, nazývaný Střechou Evropy. Dobré spolupráci mezi Národním parkem Šumava a Národním parkem Bavorský les pomůže jistě i Memorandum o spolupráci, podepsané ministrem životního prostředí M. Kužvartem a bavorským ministrem lesů J. Millerem. Týká se ochrany přírody, rekreace, výchovy, výzkumu a monitoringu v obou parcích. Šumava má stovky kilometrů dobře značených cest, takže poskytuje turistům dlouhé cesty a lyžařům na běžkách nádherné vyjížďky. V létě je rájem pro cykloturistiku, za níž sem jezdí i ze sousedního Bavorského lesa, kde vzhledem ke značnému převýšení možnosti cykloturistiky nejsou tak dobré. Hraniční přechody na Bučině a v Novém Údolí umožňují spojení s Kvildou a Volary v centrální části Šumavy. V turistice je třeba hledat budoucnost Šumavy. Pro turisty zřídil Národní park Šumava informační střediska v Prášilech, Na Rokytě u Srní, v Modravě, na Kvildě, v Kašperských Horách a na Borových Ladech. Pro každého je zážitkem návštěva největšího rašelinného jezírka na Chalupské slati nebo jezírek na Tříjezerní slati či rozsáhlé Jezerní slatě. Přejme si proto, aby se o Šumavě méně hovořilo v souvislosti s kůrovcem, ale více v souvislosti s jejím zařazením do krajiny roku 2000. Važme si lidí, kteří na Šumavě žijí, vždyť život na Šumavě není lehký. Jet např. z Modravý či Kvildy do nejbližšího města. Vimperku, to je kolem 30 km, abyste získali nutný lék v lékárně, benzín v čerpací stanici či vyřídili záležitosti na úřadě. Také na druhou stranu – do Kašperských Hor – je daleko, okolo 20 km. Šumava, to je nádherné pohoří jako by poskládané od nižších kopců, od Otavy či Blanice až k vysokým hraničním horám. Je to stále Šumava Stifterova a Klostermannova, jíž bude patřit vždy náš obdiv.

RNDr. Václav Skuhravý, autor je vědeckým pracovníkem Entomologického ústavu Akademie věd, České Budějovice