Šumava: Kdy už skončí ten nekonečný seriál?

Šumava: Kdy už skončí ten nekonečný seriál?
Author	Vladimír Just
Date	2002-02-27
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Od doby, kdy jsem se naposledy svěřoval čtenářům těchto novin s čerstvými zážitky z NP Šumava, uplynuly tři měsíce. Plním tedy svůj slib z minula a chci informovat čtenáře o dalších skutečnostech souvisejících s naším největším a nejproblematičtějším „národním parkem jen na papíře“ (jak zní jeho definice z úst představitelů vrcholné mezinárodní ochranářské organizace WWF).

Vyvezeme Šumavu do Bavorska či Rakouska?

Trvalým problémem je nedostatečná, zkreslená reflexe ekologických témat v našich médiích. Kolaps ochrany přírody na Šumavě je proto i kolapsem naší žurnalistiky. Ta si nechala namluvit – a po ní i část veřejnosti –, že jediným smyslem i tématem národního parku je kůrovec (a boj proti němu). A pod rouškou tohoto boje nevidí velkoplošné holení kopců, množící se krádeže dřeva, stále větší omezování osobních svobod občanů, posttotalitní zákazy vstupu do pohraničního pásma, nesmyslné pokuty a šikany, to vše nikoli ve jménu ochrany přírody, ale svaté koncepce trvale udržitelné těžby a vývozu dřeva. Zatímco domácí pošumavské pily nemají do čeho píchnout a jedna po druhé krachuje, k bavorským a rakouským hranicím směřují již sedmý rok kolony náklaďáků s lukrativním šumavským dřevem. Pod kouřovou clonou mediálního brouka došlo k jednomu z největších tunelů posledního desetiletí, k drancování Šumavy dřevařskými akciovkami (viz rekordní těžby desetiletí po nástupu dřevorubců do čela parku: nejprve 1996 – 240 tisíc kubíků, pak v letech 1999 a 2000 dvakrát cca 300 tisíc kubíků). Neprůhledné vazby těchto akciovek k politikům i k vedení národního parku nemají v civilizovaném světě obdoby (dokladem je vzájemná výměna vedoucích kádrů Šumavské lesní a. s. a NP, konkrétně pánů Michny a Mäntela na Modravě). Kolaps Šumavy je však především kolapsem kontroly: veřejná debata by měla být vedena o práci inspekčních, kontrolních a policejních orgánů, které namísto toho, aby hnaly k odpovědnosti pachatele, popotahují toho, kdo na nepořádky upozorňuje. Přesně dle zásady, že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, dostávám nové a nové pokuty za to, že jsem já nebo mí kolegové – při upozornění na prokázané mnohasettisícové krádeže dřeva z prvních zón (Jezerní slať, Ztracená slať, Ptačí slať, Pod Ptačí nádrží) – porušil zákaz vstupu do těchto zón. Nelze se v těchto souvislostech nezmínit ani o porodních bolestech nového zákona o NP Šumava – a o podezřelých korupčních postojích klíčových politiků k tomuto zákonu. Jestliže ministr Miloš Kužvart nejprve veřejně zalže, že se nikdy žádné mizení dřeva neprokázalo (což je v hrubém rozporu se zjištěním jeho vlastní inspekce), a potom dokonce osočí ze snahy vytunelovat Šumavu ekology, poslance Ambrozka či Ivana Dejmala, pak to svědčí o dvojím: ministr ztrácí nervy a prohlubuje naše podezření, že kryje rozsáhlý etiketní podvod a kšeft se dřívím. Jen u nás se snad může stát, že ministr životního prostředí lobbuje pro dřevařské akciovky. Co jiného je jeho zděšení nad návrhem, aby servisní práce v lese NP napříště obstarávala, místo dosavadních neprůhledných akciovek, obecně prospěšná společnost, v níž by jeden hlídal druhého a všichni byli pod veřejnou kontrolou? Také ministrův pokus docílit soukromou cestou u ředitele ČT zákaz pořadu, který na jeho praktiky soustavně upozorňuje, je de facto lobbing pro dřevaře...

Pařez je náš program!

Jak jsem již nejednou uvedl, každý můj výlet do centrální Šumavy má svůj zaběhnutý rituál: než vyrazím pokochat se zbytky neporušené přírody, vždy znovu ocením, pln dobré vůle, pečlivé, láskyplně připravené informační tabule, mapky a fotografie dokladující význam tu přirozené sukcese, tu přirozené autoregulace, tu naopak škodlivosti zásahů člověka do zdejšího ekosystému. U těchto cedulí a ve vzorně vedených návštěvnických střediscích od Kašperských Hor po Kvildu, mám skutečně pocit, že jsem v normálním, regulérním národním parku. V krajině, která má svou paměť, i svou reflexi. Jsem náchylný věřit tomu, že zdaleka ne všichni pracovníci správy NP jsou lháři a tuneláři, jak se o nich občas jednostranně píše. Poté poodejdu od cedulí do volné přírody, a jelikož nehodlám uskakovat papalášským autům a náklaďákům plným dříví, pouštím se mimo vyznačené trasy. A tehdy zákonitě dostávám první šok. Zjišťuji, že regulérní národní park existuje na Šumavě už jen na cedulích a v informačních centrech. Ano, na papíře. A v terénu? Posledně jsem nabízel čtenáři na Modravsku trasu po asfaltce od Březnické k Roklanské hájence. Nalevo vidíte, napravo vidíte. Vlevo, směrem k bavorské hranici, vlhko, potůček, uschlý šedý les a pod ním a přes něj (doslova: „přes mrtvoly“) se dere nová generace. To je bavorská (přesněji: standardní evropská) cesta. Vpravo, směrem ke Studené hoře (1300 m n. m.), sucho, pusto, desítky, možná už stovky hektarů holin, v nich zapíchané zelené umělohmotné fólie, připomínající hřbitovy padlých po druhé světové válce, česká cesta (slovy pracovníků Správy NP: „Pařez je náš program!“). Takřka stoprocentní je nezdar nového zalesnění na totálně vyholených, vichru a slunci otevřených kopcích kolem 1300 m n. m., na tomto deprimujícím hřbitově českého ochranářství a pomníku lidské chamtivosti – jednou se pásmu Studené hory bude možná říkat Žlábkův hřeben. Z 20–100 % povinně ponechané dřevní hmoty tu mezi desetitisíci pařezů neleží ani klacek: nelze to však (zatím) trestat ani pokutovat, ani vězením, neboť vězte, že většina zde ukradeného dříví je v „prekluzi“ (tj. byla nezákonně odvezena třeba před třemi a půl, čtyřmi lety, a trestnost či „pokutovatelnost“ je prý promlčena). O zbytek, odvezený třeba předloni, a to vrtulníky, tedy za naše peníze, se právě v těchto týdnech a měsících handrkujeme s Českou inspekcí životního prostředí. Nadějná zpráva je, že orgány státního zastupitelství už zahájily nové šetření kvůli podezření z „rozsáhlé trestné činnosti pracovníků s Správy parku“. Prošli jsme podél Studené hory a těsně před cílem cesty (Roklanská hájovna) uvidíme proti sobě oblý kopec, do něhož se od východu čerstvě zakousl zde přemnožený parazit – dřevožrout šumavský (Medvědí hora, 1225 m n. m.). Sledujme tu díru, udrží-li se dřevožrouti u moci, bude se zvětšovat, až bude Medvědí hora stejně holá jako malá Mokrůvka nebo celý protější Žlábkův hřeben. Nemusíme však až na Modravsko, stačí odbočit z populární běžkařské a turistické trasy k pramenům Vltavy zhruba v půli cesty, za můstkem přes Vltavu, šikmo vzhůru vpravo, po tzv. černohorské svážnici. Ta ze severu obkružuje zdálky ještě zarostlou – zblízka už silně „plešatící“ – Černou horu (1315). (Připomeňme, že z jihu byla s přispěním větrných kalamit hora odtěžena ještě za komunistů a dotěžena s drzou provokativností až těsně ke státní hranici byla už za ing. Žlábka.) Po celou cestu severním, později severozápadním úbočím vzhůru, až pod vrchol, vpravo dole tušíte ostrůvek bezzásahové první zóny. Zatím vlevo vzhůru nabízí Černá hora pohled jen pro otrlé. Zde se dřevožrout šumavský (známý též ve vědeckých kruzích jako Parasitus Gabretus) zakusuje postupně na pěti, šesti, deseti místech do lukrativního smrkového dřeva v mýtním věku, vyvrtává v ještě nedávno souvislém porostu nenasytně čtvrt, půl i několikahektarové díry. Čeká jen, kdy mu bratr vítr či soudružka vichřice přijde na pomoc a propojí jednotlivá „oka“ v souvislou holinu (jako je tomu už teď na západní straně pod vrcholem hory). A brzy připodobní i tuto dosud zarostlou horu, pod níž pramení kultovní česká řeka, protějším skinheadským kopcům. Nazval-li jsem protější masiv Žlábkovým hřebenem, navrhuji pro Černou horu nový název: Kužvartberg. Kdybychom současný management ponechali v parku řádit ještě deset patnáct let, nelze v budoucnu vyloučit katastrofický scénář, že se naši vnukové dožijí národní tragédie: vyschne pramen Vltavy (naštěstí je tu ještě Vltava Studená, ta pramení pod dosud zalesněným bavorským Haidlem). To všechno jsou jen náhodné objevy turistovy (minule jsem zde psal o podobně ze severu „okrajovaném“ Tetřevu (1260 m n. m.). Setkat se s něčím podobným můžete ale prakticky všude, ať vstoupíte do kteréhokoli přísně chráněného místa, pravda, s rizikem pokuty za ilegální překročení hranic potěmkinovských tras. Já sám žádám, jako autor připravované monografie o Šumavě, o zákonnou výjimku ke vstupu do první zóny už několik let. Zatím marně...

Satyrská dohra: Jednání o výjimce

Jeden z účastníků řízení, Památkářská obec českokrumlovská, k mé žádosti o výjimku uvedla: „Domníváme se, že žádný relevantní důvod pro neumožnění pěšího monitoringu, o který dr. Just žádá, neexistuje. Případným zákazem žádané činnosti či obstrukcemi by příslušné orgány ochrany přírody samy sebe názorně usvědčily ze strachu před veřejnou kontrolou své činnosti, ergo ze špatného svědomí.“ Podobně se vyjádřili i někteří dotčení starostové měst a obcí (Volary aj.). Přesto, když jsem přijel v lednu t. r. na jednání o udělení výjimky, čekal mě ve Vimperku soudní tribunál osmi inkvizitorů, kteří – s nulovou znalostí mé zhruba dvanáctileté ekologické publicistiky – argumentovali tím, že přírodě nerozumím, že jsem nepřítelem Šumavy, očerňovatelem správy a není záruka, že tuto svou podvratnou činnost nebudu vyvíjet i v budoucnosti. Dozvěděl jsem se od lidí, které si platím za ochranu přírody, že ponechávat dříví v lese, a to i v první zóně NP, je v podstatě nesmysl a úlitba veřejnosti. Dřevožrout šumavský zřejmě vůbec nezná základní lesnickou pravdu (mnohokrát statisticky dokázanou přímo na Šumavě např. magistrem Pavlem Hubeným), že až 90 % přirozené obnovy se děje na padlých stromech. Nikdy se nedomluvíte s lidmi, kteří vidí v národním parku jenom ohrožené kubíky dřevní hmoty, v holině vidí dobrodiní a nedospěla k nim dosud ani základní definice IUCN o národních parcích. Že svědčil proti mně i starosta Modravy, přistižený kamerou pořadu Nedej se, kterak motorovou pilou nezákonně kácí strom mimo les, jenž mu na posedu vadil při střelbě, to jsem se ani nedivil. Být v jeho kůži, možná bych také neměl v lásce všetečné publicistické šťouraly. Šéfovi skupiny vyšetřující mou záškodnickou protistátní činnost, se jako z udělání, zrovna když měl dokončit a vytisknout zápis z jednání, zasekl notebook. Jelikož jsem po dvouhodinovém jednání musel odjet do Prahy a nemohl jsem čekat, až to spraví, podepsal jsem mu po ústním přečtení protokol jaksi bianco – školácká chyba! Po několika dnech se nad mým podpisem objevil písemný zápis něčeho, co bych nikdy nepodepsal, mj. i konstatování, jak neobjektivní jsou mé články. Po této zkušenosti pochybuji, že se kdy dostanu legální cestou k monitoringu péče o přírodu v NP Šumava. Naplnila se beze zbytku slova českokrumlovských památkářů o „špatném svědomí“ správců parku. Lepší důkaz černého svědomí jsem si nemohl přát. Proto dávám tímto správě NP na vědomí, že budu pronikat do prvních zón i nadále – tak dlouho, dokud se tu budou krást stromy (kmeny, které jsou účelně odepsány a v přírodě neleží, představují krystalicky čirou krádež). Dále výslovně prohlašuji, že budu situaci monitorovat, psát články a podněty do té doby, dokud se NP Šumava nestane standardním evropským národním parkem. Jelikož jsem dospěl k názoru, že stávající vedení je ekologicky negramotné a nereformovatelné, bude to znamenat – až do kompletní výměny managementu parku. K tomu nám všem dopomáhej Karel Klostermann a Josef Váchal.