Šumava od A do Z, 1984, Historický vývoj (část)

Šumava od A do Z, 1984, Historický vývoj (část)
Author	Jiří Záloha
Date	1984
Source	Záloha, Jiří: Šumava od A do Z
Genre	průvodce
Respondent

Sušicko a Klatovsko

Krajina horního Pootaví se otevřela lidskému osídlení v pozdní době ledové, kdy se zde upravilo podnebí a připravily se podmínky pro existenci lidí. První lidé, kteří sem přišli, byli lovci. Stopy po těchto obyvatelích kraje byly náhodně nalezeny na dvou místech v Sušici. Rovněž lidé v mladší době kamenné – neolitu v 5. a 4. tisíciletí př. n. l. zde nepřešli k usedlému způsobu života v trvalých osadách. Potom až do mladší doby bronzové (konec 2. tisíciletí př. n. l.) nebyly nalezeny žádné archeologické důkazy o osídlení kraje. Zemědělský lid knovízské kultury se až na Sušicko nedostal a stopy po něm končí na Horažďovicku. V 7. a v 6. stol. př. n. l. sem pronikl lid mohylové kultury doby halštatské, který se již zabýval běžným zemědělstvím, to je chovem dobytka a pěstováním obilí. V rámci posunu obyvatelstva v oblasti s. od Alp v 5. stol. př. n. l. se uchyloval domácí lid do lesů a v této souvislosti si zřídil na vrchu Sedlo nad Albrechticemi opevněné útočiště – hradiště. Podobná hradiště byla na Věnci u Lčovic a Obří hrad u Studence, obec Stachy na Vimpersku. Doklady o osídlení kraje v době římské byly dosud objeveny jen ojediněle a nedají se podle nich seriózně dedukovat širší závěry. Nejinak je tomu s počátky slovanského osídlení. Naproti tomu nález slovanského hrobu z 10.–11. stol., který porušil daleko starší slovanský objekt, je vážným důkazem o procesu usazování prvních Slovanů na jz. území Čech.

V době starší (asi v letech 600–800) a v mladší době hradištní (800–850) bylo již hustě osídleno střední Pootaví zvláště kolem ústí Volyňky a na Blatensku a slovanské skupiny pronikaly odtud dále na sz. a osídlily i opuštěné hradiště Sedlo. Stopy po jejich pobytu se zachovaly jako archeologické nálezy u Čeňkovy pily, v Kašperských Horách i jinde.

O dlouhodobém pobytu Slovanů, které sem snad přivedla touha po zlatě, svědčí na březích Otavy, Vydry, Olšovky a Ostružné dosud znatelné hromady prosátého písku zvané sejpy. Hledači zlata se zastavili až na okraji pomezního hvozdu na s. svazích Šumavy, který tvořil přirozený obranný pás země proti vnějším nepřátelům. Roku 1040 jím pronikl německý král Jindřich III. s úmyslem potrestat knížete Břetislava, ale byl u Brůdku poražen a zahnán zpět. O rok později však poustevník Vintíř převedl podle pověsti německá vojska přes hvozd do týla obránců a umožnil jim překvapivý pochod ku Praze. Tajná stezka se později změnila v obchodní cestu vedoucí ze Světlé v Bavorsku k mýtní stanici Dobré Vodě u Hartmanic a odtud k Sušici. Jiná cesta vedla z Pasova přes Pancíř a Strážov ke Klatovům. Další stezky se nazývali Debrnická a Kašperskohorská.

K ochraně zemských stezek a bran byli podél hranic usazování zvláštní strážci hranic, jimž se za tuto službu dostalo osobní svobody s některými dalšími právy. Prvními strážci tu byli patrně zemané, jejichž tvrze byly rozmístěny podél severní hranice Hvozdu (Janovice nad Úhl., Víteň, Čachrov, Jindřichovice aj.). O území králováků se hovoří až ve 14. stol. za císaře Zikmunda a patrně tehdy dostal Hvozd přídomek Královský. Usedlíci v králováckých rychtách nestřežili jen hranice, které ostatně tehdy nebyly ani ještě přesně stanoveny, ale také dozírali, aby se nevypaloval les.

Podobně jako jinde byli i v z. části Šumavy prvními feudálními vlastníky půdy církevní organizace. Již Břetislav I. věnoval celý újezd nezamyslický na Horažďovicku a Sušicku benediktinskému klášteru v Břevnově. Premonstrátky z Doksan byly majitelkami újezdu zbynického kolem Velkého Boru a svou državu tu měl i klášter křižovníků na Zderaze v Praze. Na Klatovsku patřilo rozsáhlé zboží benediktinkám u sv. Jiří na Pražském hradě. Tempo kultivace půdy se tak zrychlilo a v krajině přibývalo nových zemědělských osad. S novým obyvatelstvem však přicházeli i němečtí kolonisté a jejich prostřednictvím se pohraniční území připoutávalo k Bavorsku. Král Vladislav II. věnoval území kolem Albrechtic u Sušice premonstrátskému klášteru ve Windbergu a již předtím se pohraniční území od Nýrska až k Vimperku včetně Sušice dostalo jako věno české princezně provdané do rodu bavorských hrabat z Bogenu. K české koruně se vrátilo až r. 1273. Přes všechna štědrá panovnická darování zůstalo však na z. Šumavě ještě dostatek půdy královské komoře.

Horní Pootaví tvořilo z. okraj rozlehlého území, které bylo po dlouhou dobu spravováno z hradu Práchně, kde sídlil královský kastelán s pravomocí správní, soudní a vojenskou. V 2. pol. 13. stol. stala se přirozeným střediskem tohoto území Sušice, která se z pův. rýžovnického sídliště rozrostla v lidnatou obec, povýšenou později na královské město. Další oporou panovnické moci se měly stát Klatovy, vysazené kolem r. 1260 na místě starší vsi při obchodní cestě do Bavor. Na rozdíl od Sušicka, které až do novověku zůstalo součástí Prácheňska, patřilo Klatovsko již k Plzeňsku.

V období velké kolonizační vlny vznikla na z. Šumavě další města. S rýžováním zlata byly spjaty počátky Rejštějna a pravděpodobně i Horažďovic, které vysadil na město Bavor I. ze Strakonic. Vytěžení zlatonosného písku napovídalo o existenci zlaté rudy v hlubinách země. Tak vznikly Rejštejnské Hory a při dolech potom horní městečko, k němuž byla svedena jedna z obchodních cest z Pasova do Čech. Rozmach dolování vyvolával zvýšený zájem o tuto část Čech jak ze strany českých králů, tak i německých sousedů. K ochraně zemské hranice, cesty i výnosných dolů dal císař Karel IV. postavit nad městem nový hrad, nazvaný po něm Kašperk, s jehož držením byla spojena správa a soud v celém Prácheňsku. Jižně od Klatov se rovněž na obchodní cestě rozrostlo městečko Nýrsko a k ochraně cesty byl ve 14. stol. vystavěn hrad Pajrek.

Na Sušicku a Klatovsku nedošlo v předhusitském období k takové koncentraci půdy v rukou šlechty jako v j. Čechách. Z nejvýznamnějších panských rodů byli tu usazeni Velhartičtí, sídlící na stejnojmenném hradu. Podle hradu Švihova na Klatovsku se psali zámožní Švihovští z Rýzmberka, jejichž statky zasahovaly až na s. od Sušice, kde Půta z Rýzmberka založil v 2. pol. 14. stol. hrad Rabí. Od s. zasahovalo do kraje horažďovické panství Bavorů ze Strakonic a z Vimperska majetek pánů z Janovic, jejichž rodový hrad stál mezi Nýrskem a Klatovy. Velmi početní byli příslušníci nižší šlechty, mající své tvrze a majetek rozptýlené po celém kraji. Z nich si zaslouží zmínky alespoň rozvětvený rod Dlouhoveských z Dlouhém Vsi na Sušicku.

Za husitského revolučního hnutí se území z. Šumavy rozdělilo do obou protivných táborů. K novému hnutí se od začátku přihlásily pouze Klatovy, kde byl vzat útokem klášter dominikánů, ale i Sušice a později i Horažďovice byly aktivními členy husitského městského svazu. Kromě většiny vladyckého a rytířského stavu stál na straně husitů také tehdejší držitel Kašperku nejvyšší mincmistr a Husův přítel Petr Zmrzlík ze Svojšína a Jan a Menhart z Hradce, kteří nedlouho předtím získali panství velhartické. Oporou katolické strany zůstaly německé hornické obce v čele s Rejštejnskými Horami a z panstva především Švihovští z Rýzmberka. Již r. 1420 přitáhl sem Jan Žižka z Trocnova a dobyl hrad Rabí a rožmberskou tvrz Malý Bor u Horažďovic. O rok později byl při opětovaném dobývání Rabí zraněn do druhého oka a úplně oslepl.

Husitské války podstatně změnily poměry v držbě půdy na z. Šumavě, neboť někdejší rozsáhlé královské a církevní statky přešly zástavou či úplně do majetku šlechty a měst. Panstvo obojího vyznání se tak v rozporu s cíli revoluce podstatně obohatilo, zvláště Menhart z Hradce, který se spolu s Rýzmberskými stal největším feudálem v kraji. Po bitvě u Lipan přešel na stranu Oldřicha z Rožmberka a byl za to Jiřím z Poděbrad zajat a uvězněn. Menhartův syn Oldřich v odvetu převezl z Karlštejna na Velhartice korunovační klenoty. Po Oldřichově smrti r. 1453 prodali jeho dědicové velhartické panství Děpoltovi z Rýzmberka a na poč. 16. stol. přešlo na Zdeňka Lva z Rožmitálu.

Vlivem strakonického velmistra Jošta z Rožmberka a hlavně Zdeňka ze Šternberka, který připojil k svému majetku i hrad Kašperk, přistoupili někteří příslušníci panského stavu ze z. Šumavy k opozici proti králi Jiřímu, která se zformovala v tzv. Zelenohorskou jednotu. Hned na začátku domácí války mezi oběma stranami přitáhl roku 1467 na Sušicko syn poděbradského knížete Jindřich a dobyl hrádek Frymburk a tvrz Žihobce. Téhož roku byli u Nýrska poraženi účastníci křížové výpravy, která na papežovu výzvu vpadla do Čech. V kraji však nebyl klid ani později. V 70. letech se o to přičinil svárlivý majitel Horažďovic Racek z Kocova, který byl označen za rušitele zemského míru a po ročním obléhání vojskem pánů a měst z Prácheňska a Plzeňska byl zbaven svého majetku. Na začátku 16. stol. došlo k podobné trestné výpravě proti škůdci měst Petru Sudovi z Řenče na Janovicích.

Tak jako jinde bylo i pro z. Šumavu 16. století obdobím hospodářského vzestupu, založeného na rozvoji řemeslné výroby a obchodu. Zvláště výhodnou situaci měla královská města Klatovy a Sušice díky četným hospodářským výsadám, o jejichž dodržování sváděla prudké boje. Rychlý ekonomický rozvoj obou měst, z nichž Klatovy patřily k nejbohatším v Čechách, jen na čas zpomalilo odnětí privilegií a městských statků, které je postihlo za účast na odboji českých měst proti císaři Ferdinandovi I. v r. 1547. Ruch na obchodních cestách do Bavor dosahoval v tu dobu vrcholu. Dovážela se především sůl, vyváželo se obilí a slad. K zvyšování příjmů měst přispívala i účast na důlním podnikání. I když výnosnost starých ložisek jejich vyčerpáním poklesla, objevila se nová na Nalžovsku, kde vznikla horní městečka Hory Matky Boží a Hory Nalžovské, v nichž se těžilo stříbro. Zájem horníků se rozšířil i na železnou rudu a dal vzniknout nejen stejnojmennému městečku, ale i dalším železářským osadám a hamrům.

Zámožnost měst se projevovala především přikupováním poddanských vsí k obci. Měšťané Rejštejnských Hor získali dokonce hrad Kašperk, jehož jméno pak přešlo i na město, zvané odtud Kašperské Hory. Dalším důkazem byl sám vnější vzhled měst, v nichž rychle přibývalo veřejných i soukromých staveb v novém renesančním slohu. Několik se jich dochovalo v Sušici, zatímco v Klatovech padly za oběť zhoubným požárům a přestavbám. Hospodářská prosperita umožňovala měšťanům i větší péči o rozvoj kulturní. Z dobře opatřených městských škol odcházelo více žáků za vyšším vzděláním a mnozí z nich pak prosluli jako humanističtí spisovatelé nebo vědci, jako například klatovský rodák Pavel Kristián z Koldína nebo sušický M. Adam Rosatius z Karlšperka. Z Horažďovic pocházela rodina slavného barokního rytce Václava Hollara.

Za povstání českých stavů proti Habsburkům v květnu 1618 se téměř celá z. Šumava přihlásila k jeho podpoře a města přijala do svých hradeb stavovské vojsko. Při císařských ofenzívách byly Horažďovice dobyty a vypáleny. Klatovy musely kapitulovat, ale Sušice se vzdala dobrovolně a zajistila si tak pardon při pobělohorských konfiskacích. Ty postihly těžce Klatovy a především šlechtické účastníky povstání. Po celém kraji nastaly pronikavé přesuny majetku ve prospěch těch, kteří zůstali na straně císaře. Ferdinandu Karlovi Švihovskému byly zabaveny Horažďovice a prodány Adamovi st. Šternberkovi na Bechyni. Královácké rychty dostal zástavou dobrodružný válečník don Martin de Hoeff-Huerta. Od r. 1625 začal po celém kraji silný nátlak na obyvatelstvo, aby se vrátilo ke katolické víře. Tam, kde nepomáhalo přesvědčování kněží a misionářů, sáhlo se k donucování a k represáliím. Někteří příslušníci šlechtického stavu a zámožní měšťané opustili raději zemi. Severní část Pošumaví trpěly průtahy císařských vojsk s povinnostmi s vyživováním vojáků v zimních tábořištích. V posledním desetiletí třicetileté války vpadli na z. Šumavu Švédové, vypálili Klatovy a zmocnili se Sušice i Horažďovic.

Trvalo velmi dlouho, než se podařilo pobělohorské škody zahladit. Nová kolonizační vlna vyplnila postupně prořídlé řady vesnických poddaných a pronikla i do dosud málo porušeného Královského hvozdu. Bohatství dřeva a křemene se přímo nabízelo k zakládání sklářských hutí. V průběhu 16. až 18. stol. jich zde vznikla celá řada a vytvořily tři oblasti: kolem Javorné, Prášil a Kašperských Hor. Skláře doprovázeli výrobci potaše, kteří využívali dřeva k výrobě pálením velkých ploch a louhováním popela. Postupně byly i vyšší polohy z. Šumavy zalidněny novými osadami s převážně německým obyvatelstvem, které vtisklo pohraničnímu území nadlouho nový ráz. Královský hvozd ztratil hustším osídlením svůj původní význam a r. 1640 byly čtyři rychty prodány Oldřichu Adamovi Popelovi z Lobkovic a dvě rychty Albrechtovi Libštejnskému z Kolovrat, přičemž svoboda králováků měla zůstat nedotčena. Maxmilián Norbert Kolovrat-Krakovský spojil r. 1701 celý hvozd ve svých rukou. Jeden z dalších majitelů, sklář Vavřinec Gattermayer, založil r. 1752 Prášily, které se staly střediskem nového panství. Roku 1799 je Filip Kinský z Vchynic prodal Josefu Schwarzenberkovi, a ten je spojil se sousední Dlouhou Vsí v jeden administrativní celek.

Průběh 18. stol. na Sušicku a Klatovsku se nijak podstatně nelišil od poměrů v ostatních částech Šumavy. Venkovské obyvatelstvo bylo odkázáno na málo výnosné zemědělství a teprve později se naskýtala příležitost vedlejšího výdělku ve schwarzenberských lesích, v nichž se začalo s racionální těžbou. Mnohé ze šumavských skláren nestačily držet krok s konkurencí a postupně zanikaly. Stále se udržovaly železářské hamry a nově vznikaly papírny, z nichž největší pracovaly u Rejštejna a v Prášilech. Také města se nemohla vzpamatovat z hospodářské deprese a na někdejší prosperitu se dalo jen vzpomínat. Ruch na obchodních cestách do Bavor značně poklesl a s ním i životní úroveň měšťanů. Lépe na tom byly jen Klatovy, které se při úpravě správního rozdělení země r. 1751 staly střediskem nového Klatovského kraje a až do roku 1849 byly sídlem krajských úřadů. Město se tím sice zčásti poněmčilo, ale na druhé straně těžilo z výhod širokého zázemí. K zajištění stálého zdroje finančních příjmů přispěli i klatovští jezuité, kteří rozšířili pověst o zázračnosti mariánského obrazu v arciděkanském kostele a učinili z města každoroční cíl mnoha poutníků.

Začátek 19. stol. byl ve znamení úsilí o národní obrození. S Klatovy jsou spjata jména především vynikajícího slavisty Josefa Dobrovského a novináře V. M. Krameria, kteří studovali na tamním latinském gymnáziu. Po zrušení jezuitského řádu bylo gymnázium sice přeneseno do Písku, ale od r. 1812 měly Klatovy nový ústav, z něhož také vzešla řada vynikajících osobností. V Sušici organizoval vlastenecký život dr. J. A. Gabriel a Karel Drahotín M. svob. pán Villani. V revolučním roce 1848 oba zastupovali Sušicko na Slovanském sjezdu v Praze a byli pak vyšetřováni policií.

19. století přineslo z. části Šumavy jisté hospodářské zlepšení, ale nikoli v té míře, jak by potřebovala. Nedostatečná dopravní síť a nedostatek základních průmyslových surovin omezovaly výrobu jen na některé obory. Kromě železných hamrů, několika papíren a skláren, které se udržely v konkurenční soutěži, rozvíjely činnost především pily.

V 30. letech byla v Sušici zahájena výroba fosforových zápalek, spjatá s jmény Vojtěcha Scheinosta a Bernarda Fürtha. Z jejich skrovných začátků vyrostl dnešní velký závod. Dostatek vápence dal vzniknout několika velkým lomům na jeho těžbu v okolí Sušice. Na Klatovsku ožívala plátenická tradice, z níž se rozvíjela textilní výroba a průmysl prádla. Jako místní zvláštnost se rozšířilo komerční pěstování karafiátů.

Krátkou epizodu hospodářského oživení prožilo Sušicko v 70. letech. Prudká vichřice v říjnu 1870 způsobila velké polomy v lesích a nezpracované dříví napadl kůrovec. V následujících letech se rozšířil na další polesí a způsobil nebezpečnou kalamitu, která musela být rychle likvidována. Lesním dělníkům a formanům nastalo několik mimořádně příznivých let, avšak jen málokdo využil této příležitosti k zajištění pro budoucnost. Naprostá většina dělníků upadla opět v nouzi, která byla v tomto kraji denním hostem.

Se vznikem prvních továren na Klatovsku a Sušicku souvisejí podobně jako jinde začátky dělnického hnutí. Prvním dělnickým klatovským spolkem byla Svornost. Organizace sociálně demokratické strany zde byla založena r. 1901.

Těžká léta za první světové války vyvolávala krajní nespokojenost v řadách obyvatelstva, navenek se projevující protiválečnými shromážděními a demonstracemi (Klatovy 1915, Sušice 1917). V červenci 1919 se vzbouřila vojenská posádka v Železné Rudě na protest proti současným poměrům. Radikalizované dělnické vrstvy podporovaly levici v sociálně demokratické straně, která dala v r. 1921 základ vzniku organizací KSČ v Klatovech, Sušici, Strážově a v dalších místech. Hospodářská krize 30. let postihla velký počet dělníků ztrátou zaměstnání. Další léta byla tu ve znamení boje pokrokové veřejnosti proti fašismu, který se stal zvláště v pohraniční oblasti Klatovska a Sušicka krajně nebezpečným činitelem. Po uskutečnění mnichovské dohody bylo zabráno území sahající hluboko do vnitrozemí a nové hranice vedly 10 km od Klatov a 2 až 3 km za Sušicí. Za okupace byly na Klatovsku likvidovány pokrokové organizace, jejich představitelé i řadoví členové byli popraveni nebo posláni do koncentračních táborů. V lese u Lub poblíž Klatov bylo za heydrichiády popraveno 73 českých vlastenců z Klatovska a z některých jihočeských míst. Nově zřízeným okupačním orgánem byl v Klatovech tzv. Oberlandrat, jehož pravomoc zasahovala do velkého území jižních a západních Čech.

Po osvobození v r. 1945 nastal i v tomto kraji čilý budovatelský život, vyznačující se uskutečňováním cílů národní a demokratické revoluce a po r. 1948 i revoluce socialistické. Do bývalé pohraniční části okresů Klatovy a Sušice (sloučených společně s okresem Horažďovice v r. 1960 v jediný okres Klatovy) se jednak vrátili dřívější čeští usedlíci, kteří odtud museli v září 1938 uprchnout, jednak se přišlo nové obyvatelstvo ze všech krajů republiky. Po obnovení všech oblastí hospodářského a společenského života se začaly budovat nové závody, obytné budovy a různá zařízení, zemědělství nastoupilo cestu socializace a celý život dostal nový směr a spád. Průmyslovými centry této oblasti se stávají Klatovy, Sušice i Horažďovice, neboť do těchto měst se soustřeďuje většina průmyslových závodů.

Českokrumlovsko a Prachaticko

Také střední část Šumavy dlouho odrazovala svou vysokou polohou a souvislým lesním porostem pravěké obyvatelstvo od trvalého pobytu. První sídliště proto vznikala jen v klimaticky příhodnějším podhůří a na místech důležitých pro obranu, nebo z hospodářských důvodů. Již v době bronzové byl využit skalnatý ostroh nad Vltavou (Dívčí Kámen) k zřízení hradiště snad na ochranu obchodní cesty. Hned naproti u Třísova vznikla mnohem později opevněná keltská osada (oppidum). Řídké osídlení prozrazují náhodné nálezy bronzových předmětů u Hořic na Š., Hvozdu a nečetné mohyly v šumavském předhůří. Z mladší doby železné pochází rozsáhlé hradiště Věnec u Lčovic.

Nejstarší slovanské osídlení je již doloženo mnohem častěji, především na hranicích mezi kmeny a při zemských branách a podél obchodních cest. Od v. sem zasahovala území Doudlebanů a panství Slavníkovců, jehož jz. hranici měl ovládat a chránit pomezní hrad Netolice. Správním střediskem menšího významu byly také Boletice. S. a z. části kraje patřily již k Prácheňsku. Hustší osídlení se soustředilo i kolem Volyně. Při vstupu do zemské brány, jíž procházela živá obchodní cesta z Bavor do Čech, vznikla v 11. stol. trhová osada Prachatice (Staré Prachatice). O dočasném osídlení svědčí stopy po rýžování kolem Blanice a jejích přítoků.

Jako první feudální držitelé půdy ve střední Šumavě se uvádějí pražské církevní ústavy. Již kníže Břetislav věnoval Zátoň a další vsi při horní Vltavě benediktinskému klášteru v Ostrově nad Davlí, který tu založil samostatné probošství. Sousední Záchlumí se vsí Svérází patřilo od pol. 12. stol. premonstrátskému klášteru na Strahově. Majitelkou Strunkovic nad Blanicí se stala abatyše svatojiřského kláštera na Pražském hradě. Volyňsko s dvaceti vesnicemi získal neznámo kdy probošt kapituly pražské. Vyšehradské kapitule a jejímu proboštu věnoval Soběslav II. užitky z Prachatic.

Koncem 12. stol. se v Přídolí usadili synové předního člena knížecí družiny Vítka z Prčic. Jeden z nich založil hrad Rožmberk, druhý Vítkův Hrádek a Český Krumlov. V jeho podhradí se od pol. 13. stol. začalo rozvíjet stejnojmenné město, jímž procházela obchodní cesta z Netolic podél Vltavy k zemské bráně a dále do rakouského Lince. Pro lepší využití hraničního hvozdu založil Vok z Rožumberka r. 1259 klášter ve Vyšším Brodě a uvedl do něho cisterciáky, kteří měli zkušenosti s kultivací půdy. Král Přemysl Otakar II. rozpoznal, že rychlý růst vítkovecké državy a rodové moci ohrožuje jeho vlastní postavení v j. Čechách, a odpověděl protiakcí. Roku 1263 založil v těsné blízkosti Českého Krumlova vlastní cisterciácký klášter Svatou či Trnovou Korunu, jemuž kromě Netolicka s Lhenicemi věnoval rozsáhlé a dosud jen nepatrně osídlené území královského újezdu boletického, a tím ztížil pronikání Vítkovců do vnitrozemí. Do konce 13. stol. se již ve střední části Šumavy připomíná řada menších i větších osad a pozdějších měst. Jejich původní názvy prozrazují české zakladatele a obyvatele, jak je zřejmé z pojmenování např. Na Hrzově, Na Černé řece nebo Na mokrých. K soustavné kolonizaci hraničního hvozdu však docházelo až v průběhu 14. stol., kdy na vymýcených plochách vznikly desítky nových osad s obyvatelstvem převážně již německým.

Celé území mezi Českým Krumlovem a Prachaticemi a mezi zemskou hranicí a Netolicemi bylo rozděleno v několik velkých feudálních držav. Panství svatokorunského kláštera se rozšířilo až ke Zlaté stezce a představovalo ohromný majetkový komplex, pro který se ujal případnější název Zlatá Koruna. Vyšebrodský klášter nebyl zdaleka tak bohatý, ale i jeho statky sahaly od hranic až za Hořice na Š. Vítkovecké panství se od začátku 14. stol. spojilo v rukou Jindřicha z Rožmberka, který přesídlil do Českého Krumlova a odtud usiloval o další rozšíření rodového majetku. K ochraně a správě nově získaného území byly založeny hrady Dívčí Kámen (1349) a Helfenburk (1355). Na z. od Zlaté stezky se rozkládalo panství pánů z Janovic, zahrnující Vimpersko od zemské hranice až po Husinec, a chráněné hrady Vimperkem, Husí a Strážným. Územní celistvost těchto latifundií byla narušována většími či menšími statky s tvrzemi a hrádky, které patřili četným vladyckým rodům.

Příkré rozdíly mezi koncentrací půdy v majetku několika feudálních pánů na jedné a značnou rozdrobeností poddanských usedlostí na druhé straně prohlubovaly sociální krizi tehdejší společnosti. Její důsledky pociťovaly především poddaní na venkově a chudší vrstvy městského obyvatelstva. Příslušníci drobné šlechty se cítili ohroženi rozpínavostí velkých feudálů. Část kněžstva kritizovala zlořády v církvi a spatřovala jejich příčiny v nadměrném bohatství. To vše nesporně přispělo k tomu, že sociální kořeny husitské revoluce se ujaly právě v tomto kraji a že odtud vzešla jedna z hlavních postav celého hnutí, M. Jan Hus.

Největší husitské bitvy byly sice svedeny jinde, ale k několika bojovým akcím došlo i v Pošumaví. Již v květnu 1420 přitáhli husité k vojensky důležitým Prachaticím, ale našli je zpola opuštěné a obsadili je bez boje. Po jejich odchodu se vrátili uprchlí měšťané a začali se zbylým bratřím mstít. Na jejich ochranu přitáhl v listopadu téhož roku Jan Žižka podruhé k městu, dobyl je útokem a měšťany tvrdě potrestal. Prachatice se vymanily z poslušnosti vyšehradskému proboštu a staly se věrným husitským městem, které bylo významnou protiváhou katolického Českého Krumlova.

Také většina venkovského obyvatelstva v kraji se postavila proti svým feudálním pánům. Zlatokorunští poddaní přepadli též na jaře 1420 klášter a pokoušeli se zmocnit se ho. To se podařilo až na podzim, kdy byl klášter dobyt husitským vojskem a vypálen. Další útoky směřovaly proti Kájovu, Přídolí a později proti Hořicím na Š., Vimperku a dalším místům na nepřátelském území. Český Krumlov, sídlo náčelníka katolické strany Oldřicha z Rožmberka, byl pro přímý útok příliš dobře opevněn. Husité se proto pokusili zmocnit se města lstí, ale bez úspěchu. Ještě dlouhá léta poté bylo Českokrumlovsko a Prachaticko dějištěm drobné války, která působila škody na obou stranách.

Husitská revoluce přinesla s sebou nemálo změn. Katolická církev ztratila nejen svůj majetek, ale i někdejší vliv. Zato Oldřich z Rožmberka své postavení ještě posílil. Král Zikmund mu zastavil statky zlatokorunského kláštera a on je pak odmítal vrátit. Stejně lačně sahal Rožmberk i po majetku drobných vladyků, stál-li v cestě k zaokrouhlení jeho vlastního panství. Vrcholem Oldřichovy bezohlednosti byl věrolomný postup vůči nepohodlnému sousedu Janu Smilovi z Křemže, kterého dal po dlouhém věznění popravit, když se předtím zmocnil jeho statků. Tak se do rožmberského vlastnictví dostaly i Prachatice, které Zikmund r. 1437 zastavil Smilovi. Jejich význam však značně poklesl, neboť husitské války úplně zastavily obchodní styky po Zlaté stezce. Blízké Lhenice s okolními vesnicemi připadly vzdálenému Táboru, jehož měšťané se ironií dějin stali sami feudální vrchností.

Návrat k normálnímu životu v kraji postupoval jen zvolna a r. 1467 byl znovu přerušen domácí válkou mezi Jiřím z Poděbrad a členy Zelenohorské jednoty, kteří mu odepřeli poslušnost. Zatímco většina rytířského stavu a měšťané královských měst zůstali svému panovníkovi věrni, Jan z Rožmberka a na něm závislí šlechtici od krále odpadli a postavili se do tábora jeho nepřátel.

Na přelomu 15. a 16. stol. vliv Rožmberků na vývoj v zemi přechodně poklesl, a tak více pozornosti věnovali vlastním záležitostem a správě svého majetku. Finanční tíseň a potřeba uspokojit zvýšené nároky renesančního způsobu života vedly k hledání nových a vydatnějších zdrojů příjmů. Jedním z nich byla podpora důlní činnosti a účast na těžbě stříbra, s níž se začalo přímo v Českém Krumlově a jeho blízkém okolí. Mnohem větší zisky však sliboval rozvoj zemědělství se zvýšeným podílem hospodaření ve vlastní režii. Na rožmberských panstvích byly zakládány nové dvory jako střediska produktivnější výroby. Po této stránce bylo nejvýhodnější panství Netolice s úrodnou obilnářskou půdou. Podstatná část sklizně pšenice se zpracovávala na slad, z něhož se v četných panských pivovarech vařilo pivo. Nejvýraznějším představitelem tohoto cílevědomého úsilí se stal regent Jakub Krčín z Jelčan, s jehož jménem je spjato především zakládání rybníků a chov ryb, které rovněž představovaly bohaté příjmy. Na méně úrodných místech byly zřizovány panské ovčíny pro chov ovcí, jejichž vlnou byly zásobovány dílny soukeníků. Stranou ekonomického zájmu nezůstaly a ni šumavské lesy. Vytěžené dříví se zčásti dopravovalo po vodě do Prahy, ale mnohem více se zužitkovávalo přímo v místě na panství. Hlavními odběrateli byly nově zakládané sklářské hutě, v nichž se vyrábělo především duté sklo a růžencové korálky zvané páteříky.

Na prosperitě panského hospodaření se větší či menší měrou podílela i města, jimž se od vrchnosti dostávalo nových práv a hospodářských úlev. Prachatice vítězně odrazily pokusy sousedních měst, především Písku a Vodňan, o výraznější účast na obchodu se solí, a prožívaly období největšího rozmachu. Po Zlaté stezce proudily tisíce soumarů, kteří přiváželi sůl a odcházeli s nákladem obilí, sladu a ryb. Příjmy z mýt a celních poplatků umožnily, že Prachatičtí se r. 1593 rozhodli přikoupit k městu tehdy již pustý hrad Helfenburk s městečkem Bavorovem a Strunkovicemi nad Bl. Ostatní města v kraji zůstávala sice za Prachaticemi, ale i jejich měšťanům se dařilo poměrně dobře.

Za Viléma z Rožmberka dosáhlo jeho dominium největšího rozsahu a celý rod se domohl politického významu, který jej řadil hned za českého krále. Tomuto mimořádnému postavení musela odpovídat vnější reprezentace ať již vydržováním okázalého dvora, nebo soustavnou stavební činností. Českokrumlovský hrad se pod vedením stavitelů, štukatérů a malířů z Vlach změnil v renesanční sídlo, důstojné nejvyššího feudála v zemi. Nedaleko Netolic byl postaven půvabný zámek nazvaný přiléhavě Kratochvíle. Příkladu své vrchnosti následovala též poddanská města, a tak i Český Krumlov, Prachatice a většina ostatních dostávaly renesanční vzhled. Ohromné výdaje vyčerpávaly panskou pokladnu a vedly k stále většímu zadlužování. Jeho důsledkem byla postupná ztráta některých částí rodového majetku. Roku 1601 prodal Vilémův bratr a nástupce Petr Vok z Rožmberka Vimpersko Jáchymu Novohradskému z Kolovrat a rok nato českokrumlovské panství s Prachaticemi a Netolicemi císaři Rudolfovi II. Když r. 1611 bezdětný Petr Vok zemřel, připadla panství Rožmberk a Libějovice jeho synovci Janu Zrinskému, po kterém je již v příštím roce zdědil Jan Jiří ze Švamberka.

Hned od počátku českého povstání v r. 1618 se stalo jihočeské pohraničí bojištěm mezi vojsky českých stavů a císaře, jehož opěrnými body byly České Budějovice a Český Krumlov. Na obou stranách bojovali žoldnéři, v císařském vojsku v naprosté většině cizinci. Strategicky důležité Prachatice změnily několikrát pána a byly těžce postiženy na majetku i životech. Obsazení Volar umožnilo císařským přísun nových posil z Bavorska, s jejichž pomocí se jim nakonec podařilo zmocnit se celého šumavského území natrvalo. Vítězství na Bílé hoře umožnilo Ferdinandovi II. krutou odvetu vůči účastníkům povstání. Jejich majetek byl zkonfiskován a hluboko pod cenou prodán nebo darován císařovým pomocníkům namnoze z řad cizí šlechty. Českokrumlovské, prachatické a netolické panství dostal r. 1622 štýrský šlechtic Jan Oldřich z Eggenberku, Libějovicko a Rožmbersko získal již r. 1620 darem generál Karel Bonaventura Longueval hrabě Buquoy. Královské město Vodňany připadlo zástavou za císařské dluhy dobrodružnému válečníkovi donu Baltazaru Marradasovi, který je připojil k stejně lacino získanému panství Hluboká nad Vlt. Jiný kořistnický generál Martin Hoeff de Huerta získal Stachy a přilehlý Královský hvozd. Volyně byla vrácena proboštu pražské kapituly, zlatokorunský a vyšebrodský klášter nabyly opět na významu a spolu s jezuitskou kolejí v Českém Krumlově působily jako střediska protireformační kampaně. Kájov se stal známým a hojně navštěvovaným poutním městem.

Noví majitelé panství chtěli ze snadno nabytého majetku vytěžit co nejvíce a bezohledně zvyšovali povinnosti poddaných. To pochopitelně podněcovalo nespokojenost lidu a pokusy o odpor proti vrchnosti. Ožebračování venkovského obyvatelstva se nepříznivě odráželo na městských trzích a prohlubovalo stagnaci řemesel a obchodu. Dovoz pasovské soli po Zlaté stezce podlehl konkurenci císařské soli z Gmundenu a po r. 1692 úplně ustal. Dříve rušné prachatické náměstí ztichlo a bývalí kupci museli hledat obživu v polním hospodářství a v drobném domáckém řemesle. Avšak ani ostatní poddanská města na tom nebyla lépe. K hospodářskému úpadku se přidružil národnostní útisk, podporovaný vrchností i císařským dvorem. Zchudlí měšťané začali dávat přednost službě v úřadech, u vojska nebo kněžskému stavu a pozvolna se poněmčovali. Pobělohorská germanizace nezůstala omezena jen na města, ale postihla i venkov. Vrchnost se snažila nahradit úbytek pracovních sil náborem nových poddaných, kteří přicházeli převážně z Rakouska a Bavorska. Tito němečtí kolonisté se usazovali na místech uprchlých českých obyvatel, ale zakládali také vlastní osady na dosud neobydlených místech. Tak vznikly Křišťanov, Nová Pec, Ondřejov a další obce.

Roku 1719 vymřel eggenberský rod i po přeslici a velký rodový majetek připadl synovci zemřelé kněžny Adamu Františkovi ze Schwarzenberku, kterému již patřila panství Třeboň a Hluboká nad Vlt. Tak se v majetku jednoho rodu spojilo rozsáhlé dominium, jehož potřebám se musely podřizovat zájmy celého kraje. Nová vrchnost nemohla přinést pronikavější změny k lepšímu a její snahy o zlepšení poměrů na majetku se v důsledku obecných poměrů nemohly podstatně změnit. Po celé 18. stol. zůstávala střední Šumava krajem téměř výlučně zemědělským. Průmyslová výroba sem pronikla jen pomalu především zakládáním nových skláren a drobných zařízení na zpracování lnu. Vedle sklářských hutí vznikaly v horských částech Šumavy nové osady. K zužitkování dřeva z dosud nepřístupných míst v oblasti Plešného jezera dali Schwarzenberkové na konci 18. stol. zbudovat důmyslně projektovaný plavební kanál, který umožnil dopravu dřeva z české strany k Dunaji.

Charakter zemědělsko-dřevařské oblasti zůstal Českokrumlovsku a Prachaticku ještě dlouho po r. 1848, kdy zrušení roboty uvolnilo závislost poddaných na vrchnosti. Dosavadní feudální panství musela ustoupit novému správnímu rozdělení země podle okresů, ale přitom zůstala převážná část pozemkového majetku v rukou dřívějších držitelů, a tak se hospodářské podmínky v kraji příliš nezměnily. Prvními pokusy o průmyslové podnikání bylo otevření tuhových dolů v Černé v P. a v Hůrce a stavba malé železárny v Adolfově pod Kletí. Teprve později vznikly na břehu Vltavy ve Větřní a v Loučovicích papírny a ve Vimperku tiskárna, které se pak rozrostly ve velké průmyslové podniky. Zato slévárna železa, zřízená v budově zrušeného kláštera ve Zlaté Koruně, po čase zanikla stejně jako již předtím tamní sirkárna a továrna na výrobu sukna v Českém Krumlově.

Nedostatek pracovních příležitostí měl za následek pozvolné vylidňování kraje. Část obyvatelstva emigrovala, část hledala alespoň sezónní práci jinde. Z pošumavských vesnic odcházely skupiny zedníků za prací do velkých měst u nás i v cizině. Kromě peněz přinášeli tito lidé domů i zkušenosti z dělnického hnutí a pomáhali tak svým krajanům uplatňovat jejich požadavky.

Růst národního uvědomění českého obyvatelstva se projevil zvláště v roce 1869, kdy se v Husinci konala mohutná lidová manifestace, na které se k příležitosti 500. výročí narození M. J. Husa sešlo na 60000 účastníků. V 2. pol. minulého stol. se začalo soužití Čechů a Němců přiostřovat národnostními třenicemi. V národnostně smíšených městech a obcích vznikaly spolky na obranu práv a zájmů českého obyvatelstva, ale pro neústupnost Němců postupoval český národnostní zápas jen pomalu.

Krátce po vzniku samostatného československého státu v říjnu 1918 se snažili šumavští Němci odtrhnout pohraniční území a připojit je k tzv. provincii Deutschböhmen. Celistvost nového státu musely nakonec uhájit vojenské jednotky, které odbojná města obsadily. Po nástupu henleinovského hnutí patřilo Českokrumlovsko a Prachaticko k nacionálně nejagresívnějším územím. Projevovalo se to terorizováním českého obyvatelstva, které vyvrcholilo v roce 1938. Mnichovským diktátem bylo téměř celé Českokrumlovsko, Prachaticko a Vimpersko odtrženo od Československa a připojeno k župám na rakouském a bavorském území. Návrat tohoto území k Čechám umožnil až konec války v květnu 1945.

S obecnými poměry na sklonku 19. stol. a v období předmnichovské republiky souvisel vznik a rozvoj dělnického hnutí na sledovaném území. V prachatickém okrese byl nejprůmyslovějším místem Vimperk, kde bylo ve sklárnách, v sirkárně a knihtiskárně zaměstnáno na 600 dělníků, ve sklárně v Lenoře 200, v Husinci v textilkách přes 150, v samotných Prachaticích necelá stovka. Z této základny pak vycházelo dělnické hnutí. Prvním společným vystoupením dělnictva na Prachaticku byla v r. 1888 úspěšná stávka proti snižování mezd. V r. 1897 vznikl ve Volarech první dělnický vzdělávací spolek v okrese. V témže roce zde byly rozhazovány letáky s česko-německým textem nazvané Manifest míru, který byl určen pracujícímu lidu v Čechách. První prvomájová oslava v tomto místě se konala r. 1898. V Prachaticích vznikl nejstarší dělnický spolek v r. 1899, v r. 1909 byl rozpuštěn. Jako ohlas ruské revoluce v r. 1905 byl v Prachaticích vytištěn bojový leták, v němž „důvěrníci všech stavů“ v Husinci vyzvali pracující v místě a v okolí ke všeobecné stávce za všeobecné hlasovací právo. Stávka se uskutečnila 28. listopadu 1905 v Husinci a ve Vlachově Březí. Ve Vimperku byl v r. 1908 založen Dělnický vzdělávací spolek, ve Volarech vznikl r. 1912sociálně demokratický spolek. Přibližně v téže době byly zakládány odborové spolky ve Čkyni (1904), Lenoře (snad 1904), v Husinci (1906) a ve Zdíkově (1907). První organizace sociálně demokratické strany na Prachaticku vznikaly kolem r. 1908.

Poválečný vývoj v prachatickém okrese byl zprvu poznamenán velkou aktivitou zemědělského dělnictva, které vyhlásilo na obranu svých práv a zvýšení mezd několik velmi účinných stávek (největší byla v květnu 1920 v řadě dvorů na Netolicku). Na sklonku r. 1920 se v sociálně demokratické straně na Prachaticku podobně jako jinde zřetelně prosadila levice, která se začala od počátku r. 1921 samostatně organizovat a jejíž buňky se staly základem, na němž vznikaly první organizace KSČ. První z nich byla založena na Vimpersku. V Prachaticích byla založena místní organizace 5. 6. 1921 a v červenci téhož roku bylo zde zvoleno první okresní vedení strany. V červnu 1921 se konala komunistická schůze ve Volarech, Knížecích Pláních, Kvildě, Borových Ladech, Vimperku, Záblatí a v Libínském Sedle.

Zvláštní kapitolu v dějinách komunistického hnutí na Prachaticku tvoří ustavení místní organizace zprvu sociálně demokratické mládeže ve Vimperku (1919), která dostala záhy levicový charakter. Po karlovarském sjezdu sociálně demokratické mládeže, který schválil připojení ke Komunistické internacionále mládeže (30. 10. a 1. 11. 1920), byl ve Vimperku zřízen krajský sekretariát komunistické mládeže pro jižní Čechy. Druhá silná skupina mládeže byla zastavena státními úřady v r. 1921.

Na Českokrumlovsku vystoupila dělnická třída poprvé ve stávce ve zlatokorunské slévárně v r. 1841, dvakrát koncem 19. stol. v Loučovicích a v roce 1905 v papírnách ve Větřní. Sociálně demokratické hnutí se zde přihlásilo k životu počátkem 90. let a slibně se rozvíjelo. Po skončení 1. světové války se obnovovalo hospodářství jen velmi pomalu. Práci dostávali spíše dělníci pracující v průmyslu a v řemeslech než v zemědělství. Mzdy byly neobyčejně nízké a nebylo proto divu, že si dělnictvo začalo prosazovat své požadavky po svém, to je stávkami, demonstracemi a politickým sdružováním. Situace na tomto okrese byla ke všemu komplikována poválečnými protistátními snahami nacionalistických německých živlů, jimiž byla stržena i část německého dělnictva. Iniciativy na úseku mzdového hnutí se ujali především zemědělští dělníci, kteří několika stávkami od dubna 1920 po celá dvacátá a začátek třicátých let prosazovali své požadavky v panských dvorech i u velkých sedláků. Největší stávka v průmyslu byla vyhlášena v r. 1925 v papírnách ve Větřní, menší stávky byly v továrně na nábytek, ve vápenkách a ve stavebnictví. Velký rozsah měly několikeré stávky horníků v tuhových dolech v Černé v P. v dvacátých letech. Sociální demokraté se podobně jako jinde rozdělili na levici a pravici. Zatímco pravice téměř zanikla, ustavila se německá levice 2. 2. 1921 v Českém Krumlově v samostatnou organizaci, která zahrnovala oblast Kaplicka, Českokrumlovska, Volarska a Vimperska. Levicově smýšlející sociální demokraté české národnosti založili svou organizaci přibližně ve stejné době. Obě organizace se později spojily a v květnu 1921 se spojená organizace prohlásila za organizaci Komunistické strany Československa.