Šumava v letech světové války

Šumava v letech světové války
Author	Miloslav Moulis
Date	2004-02-19
Source
Genre	tisk
Respondent

Rok co rok přijíždějí do Železné Rudy, na Špičák, do Prášil nebo do údolí Vydry, v zimě i v létě, desetitisíce návštěvníků z domova i z ciziny. Ale málokdo si na začátku 21. století vzpomene, že za druhé světové války byla Šumava s nejbližším okolím odtržena od Čech. A byla, na štěstí jen na šest let, připojena přímo k Německu – k župám Dolní Bavorsko a Horní Podunají.

Část Šumavy při státní hranici byla před válkou obydlena většinou německým obyvatelstvem. To se v 30. letech postavilo za Henleinovu stranu, která chtěla pod heslem Domů do říše rozbít republiku. Německý historik Walter Ziegler popsal v roce 1974 v časopise Bohemia náladu, která panovala v roce 1938 na Šumavě: „Jak často putovali mnozí volksgenossen až k hranicím, aby aspoň z dálky spatřili esamana, v němž viděli ztělesnění říše. A když se na druhé straně ukázal voják wehrmachtu, vrátili se domů plni nadšení a byli šťastni, že o tom mohli vyprávět. A jak šťastni byli mladíci a děvčata, když na vrcholu Ostrého se mohli setkat se členy Hitler-Jugend...“

Nastal čas hrůzy

Po mnichovském diktátu dne 1. října 1938 začal hitlerovský wehrmacht obsazovat české pohraničí. Za několik dní bylo okupováno Nýrsko, Železná Ruda, Vimperk, Prachatice, Volary, Český Krumlov. Pro tisíce Čechů, kteří tady bydleli, nastal čas hrůzy. Během několika hodin téměř všichni museli uprchnout, většina jen se skromnými zbytky majetku v kufru nebo batohu. Jeden z nich, Josef Horák z Nýrska, napsal pak ve vzpomínce: „Nejnutnější věci jsme naložili na vozík, nádobí, šatstvo a peřinu, a v ulicích jsme již potkávali i další, kteří takto vybaveni spěchali k nádraží. Pak přijel poslední vlak, který sbíral Čechy od Železné Rudy. Ve vlaku bylo plno lidí, někteří v pracovním, jak stačili dostihnout vlak přímo z pole...“

Z Prachatic odjel poslední vlak s Čechy 7. října, bylo to 22 vagónů. Pak přijel wehrmacht. Domorodci jásali, celé týdny trvaly oslavy, schůze, lampiónové průvody.

S gestapem přišlo zatýkání

S vojáky však přišla i německá tajná policie – gestapo. A ti začali zatýkat, hlavně Čechy a německé antifašisty. V Kašperských Horách odvedli 155 osob, v Nýrsku stejný počet, ve Vimperku 112. Za čas některé propustili, ale mnozí zůstali v koncentračním táboře až do konce války.

Nacisté se mstili hlavně na Češích. Okamžitě bylo zavřeno 58 českých škol s 2039 žáky. Ihned byly všude zakázány české spolky, uzavřeny české knihovny, zakázán i Sokol, čeští zaměstnanci byli propuštěni z práce.

V polovině listopadu přišla další Jobova zpráva. Nacistické vojsko obsadilo sedm zcela českých obcí na Chodsku s 6100 Čechy. Nic nepomohly hromadné intervence u předsedy vlády v Praze. Na 4. prosince 1938 vypsali okupanti tzv. doplňovací volby do říšského sněmu, na jednotné kandidátce byl Hitler, Henlein a K. H. Frank. Přes nepopsatelné násilí tam 794 Čechů hlasovalo proti okupantům.

Prvotní nadšení vyprchalo

Na začátku prožívalo německé obyvatelstvo samé nadšení. Všechno se zdálo být tak snadné, tisk i rozhlas neustále lidem vštěpovaly, že nyní bude Velkoněmecká říše kráčet od úspěchu k úspěchu. Ale euforie netrvala věčně. Již zmíněný W. Ziegler si poznamenal: „Lidé přestávali zdravit Heil Hitler a znovu zdraví Griiss Gott.“ V některých vesnicích není vůbec poslouchána Hitlerova řeč s odůvodněním – již nevěříme ničemu, pro nás je důležitější jít spát.

Válka se projevovala v každodenním životě. Přestal turistický ruch, hotely byly zavřeny a přeměněny v lazarety pro raněné vojáky. Pracovní doba byla delší a delší. Po porážkách na frontách byly zakázány všechny taneční zábavy, plesy a jiné radovánky. Začal sběr teplého šatstva pro mrznoucí vojáky v Rusku, Od začátku roku 1943 bylo dokonce zakázáno rekreační lyžování, lyže se musely odevzdávat, ze zákazu byla vyňata jen Hitler-Jugend.

Přistěhovalci a padlí

Výrazným zásahem do života obyvatel Šumavy bylo v roce 1940 nucené ubytování Němců z Besarábie, Bukoviny a Tyrolska, které Hitler nařídil po vítězství ve Francii. Každá obec musela ubytovat určitý počet přistěhovalců, nic nepomohlo, že se lidé bránili. Bylo nařízeno použít pro ubytování hostince, bývalé české školy i nepoužívané soukromé místnosti.

Pravé zděšení vyvolávaly zprávy o padlých na frontách. Krajské orgány v Řezně odeslaly 50 křížů pro vdovy, ale ukázalo se, že jich bude třeba 141. Z fabriky ve Větrní padlo do roku 1944 98 zaměstnanců. V obci Bayerische Eisensteinu jsou na pylonu vytesána jména 114 mužů, kteří padli – ze 1600 obyvatel.

Kdo se odvážil odboje?

Nespokojenost rostla, ale k akcím odporu se téměř nikdo nerozhodl, německé obyvatelstvo podporovalo Hitlera až do samotného hořkého konce. Výjimkou byli tu a tam knězi. Za „nevhodné“ kázání v kostele následovala deportace do koncentračního tábora. Skutečný odboj existoval jen tam, kde bylo více českého obyvatelstva. Tak tomu bylo třeba na okupovaném Chodsku. Už v srpnu 1939 přešlo odtud sedm mladých mužů do Polska a přihlásili se do československé zahraniční brigády. Mezi nimi byl i Josef Buršík, vyznamenaný za statečnost na východní frontě. V obci Vyšný u Českého Krumlova česká odbojová skupina sestrojila dokonce tajnou vysílačku.

Po celou dobu války byly na Šumavě zřizovány zajatecké tábory. V Železné Rudě jeden z nich byl určen pro zajaté Francouze, u pramenů Vltavy u Kvildy byl zajatecký tábor pro sovětské vojáky. Na konci války bylo jen v okrese Vimperk 101 polských zajatců, 91 maďarských, 31 slovenských, 18 francouzských atd. Celkem 352.

Pochody smrti

Dramatické, často tragické období prožívala Šumava na samém konci války. Nacisté posílali do těchto míst tisícové pochody smrti vězňů do koncentračních táborů. Jen v Nýrsku se po osvobození našlo 108 ubitých nešťastníků. Ve Volarech je pohřbeno 93 žen. Jedna z vězenkyň, která přežila, se po válce vdala za amerického vojáka, který Volary osvobozoval.

Celá Šumava byla od začátku května 1945 osvobozena americkými vojáky. Poslední boj s ustupujícím wehrmachtem byl sveden u obce Zejbiš, blízko Železné Rudy. Ještě tenkrát padli dva američtí vojáci, Button a Ashley. Nejednou ještě před koncem války německé obyvatelstvo vesnic u samých hranic uteklo i se svým majetkem do Bavorska. Ale již za několik týdnů se na Šumavu začali vracet původní čeští obyvatelé.

Miloslav Moulis

Dětství a mládí prožil v Plzni, tragickou dobu okupované Šumavy popsal ve sborníku Dějiny okupovaného pohraničí – vydán 2003. Dnes žije v Černošicích u Prahy.